Sputnik & Ludovico

Dočetl jsem dalšího Murakamiho a mám pocit, jako bych právě dopil láhev nového a neznámého druhu vína. Něco jiného a přeci tak důvěrně známého, stopová množství nových chutí ve známém nápoji, který omamuje a přitom ponechává v realitě; člověka vede do světu snů, aby ho na konci, po posledním polknutí, vrátil zpět do skutečnosti končícího víkendu.

„V těhle věcech je to myslím dost podobně. Jestli je někdo šikovný, nebo nešikovný, jestli umí, nebo neumí, na tom opravdu zas až tolik nezáleží. Aspoň já si to myslím. Být pozorný, to je úplně nejdůležitější. Vnitřně se zklidnit a pozorně naslouchat nejrůznějším věcem.“

Asi proto mám Murakamiho rád. Pro ty stopy jinakosti, které se ztrácejí v pobřežním písku, pro důvěrně známé atributy naší kultury, samozřejmě použité v jiném světě za oceánem, jenž z jeho příběhů vyzařuje přístupností a vlastně vypadá podobně, jako svět náš.

Pro každého člověka na světě existuje něco zvláštního, čeho nemůže dosáhnout než právě v jistém specifickém věku. Plápolá to jako malý, křehký plamínek. Ti šťastnější ten plamen přepečlivě chrání, nechávají ho růst, a pak ho nad sebou můžou v žití držet jako pochodeň. Jakmile ale jednou zhasne, už se nikdy nevrátí.

A venku je stále to mrholivé chladno tajícího sněhu a šedivých mraků a podzimní barvy, ve slunečním světle jinak jiskřící optimismem a krásou, jsou potažené navlhlou pavučinou blížícího se listopadu.

„Poslouchej, neříká se mi to snadno, ale když tě už nebudu moct vídat, nebude to pro mě vůbec lehké.“
„To pochopitelně ani pro mě. A mrzí mě, že už to nemůže být jako dřív. Tohle, co děláme, ale není správně.“
Zhluboka se nadechla a vydechla.
„A co to vůbec je, když je něco správně? Nechtěl bys mi to vysvětlit? Já, abych byla upřímná, v tom, co je správně, nemám vůbec jasno. Dokážu si představit, když je něco špatně. Ale co to znamená, to tvoje správně? Ha?“
Ani na to jsem jí nedokázal dobře odpovědět.

---

A teď už je prosinec a kdysi blížící se listopad je dávno minulostí. A prosincová rána jsou nejčernější a o sedmé ráno je předměstí ztichlé jak při vyhlášení karantény. Starý pán v kupé zbytky svých zubů žvýká rohlík a nepřítomně hledí ven do polí. Všechny moje podzimní boty vlhnou skrze podrážky, je-li mokro; pro všechny ty outletové slevy internetových obchodů a posezónní zlevnění v řetězci Destroy jsem zapomněl, že boty mají mít taky nějakou funkci; tepelnou a vlhkostní izolaci, například. Nesouvislé myšlenky poskakují v hlavě a červená lokomotiva posunuje vagóny do kopců skrytých v mlžném oparu sobotního rána, které jakoby zapomnělo přijít.



Když Ludovico maloval ty melancholické obrazce posmutnělých okamžiků, bylo to jako teď, kdy cítím mrholení za tabulkami dvojitého skla, rozvalené nízké šedivé mraky jsou promíchány s ranní přízemní mlhou, a když člověk ještě trošku popojede, na stráních se povalují kusance čerstvého sněhu a sněhodéšť dál netečně dopadá na hnědá provlhlá zoraná pole…

A tak si pouštím Half Time, protože jsem v poločase všeho, vše je pozastaveno a on hold na dobu, kterou nedokážu určit, práce, láska, můj život, vše stojí a sníh stále padá, a já se nacházím v komfortní zóně blahobytu říkaje si, že mám vše, co jsem kdy chtěl, a přestože jsem vnitřně sám, a měl bych tak mít pocit, že něco chybí, namísto pocitu prázdnoty cítím podivné smíření s realitou, kterou nemám sílu, možnost ani chuť měnit, a to jediné, co mi vadí, je vlastní pohodlnost, netečnost a apatie, ten podivný koktejl vnitřní paralýzy, který si každý večer dávám, když o nás přemýšlím, a jako závěr toho všeho, namísto rozuzlení, mě vždy nakonec napadne jen to unavené uvidíme…

NP Mogwai - Half Time (2006 - Zidane: A 21st Century Portrait (OST))

District 9

Je to zvláštní pohled. Kopce na obzoru jsou pokryté sněhem, tolik nepatřičným v tento čas; listí ještě nestačilo spadat ze všech stromů a seschlá kukuřice stále ještě stojí v provlhlých polích. Slunce lze jen vytušit ve světlejších odstínech šedivého nebe a jemné krůpěje deště se neustále snášejí k zemi. A vlak rýsuje obrazce vytyčené železničním svrškem a krouží tak krajinou před Golčovým Jeníkovem, pomalu a znaveně zdolává přibývající nadmořskou výšku a přibližuje cestující sobotního rána městům a vesnicím v zasněžených kopcích.



Ten film byl dobrý – byl totiž jiný. Zažité stereotypy byly postavené na hlavu a celý ten fantaskně-reálný guláš měl nezvyklou a zajímavou příchuť. Byla to jízda a zábava. Taková, kdy si člověk užije multiplex, pokud se mu podaří v kapsách kabátu dovnitř propašovat dvě plechovky vychlazené plzně ze supermarketu v přízemí. Ty malé hloupé radosti; baví mě.



Ale nejvíc dojat jsem byl v to nedělní odpoledne, kdy se někdo vrátil, protože musel i chtěl; tak nějak vznikají legendy. Mám takové příběhy rád. Poslední návrat a poslední vítězství. Ještě jednou, naposledy. Kdy už nikdo nic nečeká. Kdy je šampión v roli outsidera. Kdy je ve vzduchu cítit obava z trapnosti a zesměšnění. A pak, přes to všechno, se stane zázrak nebo něco podobného, a člověk si znovu uvědomí, jak mocná je síla úsilí a odhodlání.



Gabriel byl nejlepším fotbalovým útočníkem 90. let. Vždycky, když hrála Argentina na mistrovství světa, přál jsem mu a fandil; Argentinci měli právo alespoň jednou vyhrát, měli dobrý tým. Ale v tom čtvrtfinále s Holandskem, které nakonec rozhodl neuvěřitelný Bergkampův gól, chybělo několik centimetrů. Byla to nechytatelná rána – ale skončila na tyči.



Zapomenuté momentky a nečekaná vítězství.

Žluté listí padající na tající bílý sníh.

Podzim; mám tenhle čas rád.

Franz Ferdinand – The Dark of the Matinée (2004 – Franz Ferdinand)

Emigrant

A meeting běží a projektové issues se vznášejí ve vzduchu, indická angličtina se mísí s tou slovanskou a slunce mezitím tiše rýsuje půlkruh po obloze, venku je i dnes teplo, lidé mizí na víkendy, zahrádky jsou stále ještě otevřené a stejně tak i přístup do open-space, kde se i teď neefektivně diskutuje o tom, je-li progres opravdu takový, jaký je.



Jsem v komfortní zóně a uvědomuji si to. Stav, kdy člověk dostává více, než si zaslouží, a přeje si, aby tak tomu bylo věčně. Vnitřní rovnováha založená na lenosti, pohodlnosti a ztracených ambicích; status quo, kdy člověk nechce jít dál, protože je tak moc příjemné zůstat. A mamon majetku uvnitř duše, ta prohnilá starost o vlastní bezpečí a zázemí, se mezitím strachuje o limity sociálního pojištění a nervózně vyhlíží návrat progresivního zdanění; nebyl bych apriori proti, kdybych byl schopen uvěřit, že nebudu přisypávat do korýtek nemakačenků, ukládat do sýpek pro zbytečná vydání a plnit nekonečnou řadu korupčních sil.



Jsem šťastný. A mé štěstí mě požírá. Štěstí je totiž jako morfium: člověk je malátný, ztrácí instinkt, své pravé pocity, část svého já. Nejzranitelnější a nejniternější část lidské bytosti, která je tak moc obnažená v situacích, kdy člověk touží a trápí se, hledá a přemýšlí, lituje i doufá, je najednou znepřístupněna komukoliv a čemukoliv a ztracena sama v sobě mlčí a tiše čeká na to, až štěstí odejde a ona bude moci zase znovu promluvit, rozhýbat své pocity a nechat vlát vlajku zmaru na stožáru člunu odžitého příběhu… Ale dokud je tu štěstí, není už nic dalšího; není čím se dojímat, čím se trápit, není prostor pro sebelítost, krasosmutné představy ani melancholická blouznění.



Nevěra je výrazem slabosti… do určité chvíle. A od té chvíle je výrazem síly. To jsem si kdysi poznamenal, abych se k tomu mohl jednou vrátit. Pořád si to myslím – a bylo to vidět i v tom krásném filmu, který byl stejně nádherný jako Penélope v něm, a když skončil a začal se ztrácet z paměti (protože jsem šťastný), nezačalo mi nic docházet ani jsem si nezačal nic uvědomovat, a tak je tomu pořád, i teď, kdy si matně vzpomínám na její krásná prsa, nad kterými jsem v duchu pokýval hlavou a řekl si „jo“; jen to prosté přitakání, to stačí, to někdy zcela stačí…



A je taky škoda, že děti tolik pijí a potom tolik skáčí, protože atmosféra koncertu nejlepší aktivní české skupiny (Priessnitz mají hiatus, žel bohu) pak připomíná první školní výlet na střední, kdy po dvou pivech polovina lidí zvrací a zbytek se mátožně potácí návsí kamsi pryč, a ty nadčasové věty a silné melodie, které jsou v oněch pěti krásných albech schovány, jsou pak překryty podivným zapoceným pachem a směsicí nemístných nekoordinovaných pohybů. Vypsaná fiXa stárne a dospívá; její publikum mládne a chce se bavit za každou cenu. Jsou to zvláštní zážitky, tolik protichůdné – chtěl bych někdy zažít koncert fiXy, kde budou jen lidi nad třicet; nevěřte nikomu pod dvacet! Nad těmi písněmi plnými energie, kytar s distorzí a kulometů bicích by se pak vznášel nečekaný opar melancholie, smutku, sklopených hlav a přiznaných odžitých kompromisů…

NP Still having Radiohead's Reckoner in my ears...

(Photos by Petr Klapper, musicserver.cz)

Exit Music (for a Film)

Všechno je ukryté v prvních chuchvalcích předpodzimní mlhy. Tak jak jsem ji světlomety prorážel včera večer, kdy jsem ze severu jel na jih a poslouchal jen zdánlivě nesourodý koktejl Nirvany, Góreckého a Lanterny, tak i všechno ostatní se občas skryje a obalí neprůhlednou bělavou pavučinou, kterou lze jen těžko rozplést. Jsem rád, že jsme spolu. Museli jsme to udělat, zkusit, dát do toho vše; pořád to viselo ve vzduchu a teď už nevisí. Teď je to mezi námi. Naše protiklady, sny, zkušenosti a zásady, vše se střetává v ubíhajícím časoprostoru hektických dnů, popracovní únava nás klátí znavené do postelí, a někde nad tím a jakoby mimoděk si naše duše uvědomují vzájemnou jinakost; jsme jiní. Určitě ne málo – a možná i moc. A stejně tak jsme stejní. Určitě moc – ale možná až příliš. Paradoxy partnerského bytí; je jich tolik. Chtěl bych nepřemýšlet, neplánovat, přál bych si nebýt efektivní, vždy obrušující hrany, chtěl bych Ti více rozumět, chápat Tě – a být Ti blíž…



A teď tu sedím a dopíjím víno z toskánského Montepulciana; italský večer proložený parmskou šunkou a kozím sýrem z podhůří Piemontu byl jen dárek k narozeninám, který jsem věnoval. Ale stejně – je to tu cítit. Ten konzum. Lehkost utrácení a užívání. Ten prokletý pocit nadřazenosti a narcismu. A duši opanoval pocit nesmrtelnosti: jakoby se nic nemohlo stát. Jakoby na vše byl dostatek času. Jako bychom nestárli; my, ani ostatní kolem nás. Vše se přitom chvěje, neuvěřitelný balanc všech těch životních veličin, které se zázračně nacházejí zrovna ve vzájemné rovnováze, aby jednou, někdy, za pár dnů či let, zavál vítr osudu, zafoukal, a vše se rozkymácelo a možná i popadalo jak stromy během vichřice…



Možná jsem jako on, v tom zvláštním nahořklém filmu, a možná se tak jednou budu chovat, i když právě teď mám pocit, že na jeho místě bych raději ztratil vše, než se pokorně vrátil k teplému krbu. A stejně tak mám pocit, že bych poznal, že někde plápolám, třetiligový hráč druholigového orchestru vyjíždějící s kopím proti větrnému mlýnu; to už vím, že nedává smysl, pokoušet se získat jen část, když člověk nemůže nikdy získat celek… Jenže teď je teď a někdy je až někdy; kompromisy jsou ještě před námi, ty hrozivé hory budoucích ne(rozhodnutí), skryté v mracích padající předpodzimní mlhy…



A podzim už začal. Listí už padá; nažloutlé, zkrabatělé, tlející. Až za pár týdnů se asfaltové stezky Kunratického lesa pokryjí duhovými barvami a až za pár týdnů mi od úst bude stoupat pára, jak budu běžet vstříc všednímu podzimnímu dni. Jenže podzim už začal – v ten večer, kdy Thom začal potichu hrát a zpívat „Wake… from your sleep…“, – tehdy se to stalo. Koncerty se nesrovnávají, stejně tak jako ženy; jenže tenhle byl speciální. Úplně ve všem. Někdy úplně na začátku jsem dával dohromady svůj playlist – a teď mám v hlavě další playlist, těch pětadvacet písní, z nichž některé v sobě měly věčnost a chutnaly jak to víno z Montepulciana, které jsem před chvílí dopil. Exit music. Wolf at the Door. Reckoner. Lucky. How to Disappear Completely. Nude.



Jedno je jisté. Radiohead musím ještě někdy dát. Jsou jak ten nejlepší vinný sklep: člověk nikdy nemůže ochutnat vše; tak tedy příště. Jednou. S Tebou. Vím, že budeš chtít jet.

NP Ólafur Arnalds – Ljósið (2009 – Found Songs (EP))

(Photos by Petr Klapper, musicserver.cz)

Žít život dvakrát...

Léto pomalu sklouzává do své krásnější poloviny; pole na kopcích Vysočiny získávají nádech podzimu, který je zároveň neuvěřitelně nepravděpodobný a přece tak neoddiskutovatelně jistý. Hnědá barva a traktorem uvláčené vzory obrácených polí. Červené jeřabiny, pod kterými hynou motýli, a k tomu bílá oblaka na obloze. Poslouchám Armanda Amara a piju dvanáctku Gambrinus, protože došla Plzeň. Venku letní noc pomalu pokládá svoji tmu jak pokrývači došky střech satelitních vesniček s miniaturními pozemky. Lidé se žení a nikdo se nerozvádí; zatím. Je mi fajn. Všechny mé melancholické a útlocitné pseudopravdy jsem zakopal někde v podhůří Novohradských hor, když jsem jimi projížděl začátkem července. Vítr foukal a slunce svítilo a já se ptal, jestli stejné řeky mohou mít po letech jiný tvar, proud, vůni i chuť. Tvar, vůně i chuť zůstávají stejné – ale řeka může téci jiným směrem. Může. Musí.



Pálím víkend nicneděláním a užitečnými zbytečnostmi. Přemýšlím o tom, kde bych chtěl žít, a hledám možné alternativy. Inspirován architektem odpadu, chtěl bych něco jiného, někde jinde; nechci litovat jednoho z nejzásadnějších rozhodnutí. Bojím se kompromisů, které by mohly ze života udělat neodstranitelnou a věčnou připomínku nedostatku vytrvalosti a usilování.



Mám vše, co jsem kdy chtěl. Nebojím se to přiznat a nebojím se s tím žít. Nebojím se ztráty. Vyrovnaný jak Polabská nížina, uvědomuji si, jak moc jsem teď šťastný. Mám vše. A nehodlám se ptát, do kdy to tak budu cítit. Nechci ztrácet čas zbytečnými otázkami. Chci budovat, stavět, dívat se na západy slunce. Chci cestovat. Chci pracovat, milovat, jíst a pít, fotit i hrát, číst, mluvit. Mám rád Reflex, ECM, post-rock, hory, moře, sever, inteligentní lidi. Nedokážu žít bez svobody. Láska je středobodem mého žití. Mám rád práci pro její intelektuální výzvy a kolbiště komplexnosti. Mám rád protiklady. Věřím v lásku, přátelství a svobodu. A v lásce potřebuju vášeň, souznění a vnitřní oboustranné rozhodnutí. Kupuju si DVD s filmy, které jsem kdysi viděl a líbily se mi a o nichž vím, že už se na ně nikdy nebudu dívat. Mám desítky košil a několik obleků. Z Threadless si objednávám ta nejzajímavější trička a v dress-for-less značkově bojkotuji česká obchodní centra, jejichž přesolárkované prodavačky s pohrdlivým lustrujícím předkusem ponechávám těm méně šťastným, nebo těm, kteří mají hroší kůži či si potřebují stvrzovat svůj status. Prodal jsem svůj chopper a koupil kabriolet. Mám hypotéku a v portfoliu několik akcií, které od února, kdy jsem je nakoupil, nepřetržitě rostou. Mám rád dobré špagety a kvalitní hovězí. Z vín preferuji ta chlazená a z piv Bernard, Plzeň a Budvar. Začínají mi chutnat ryby a přestávám jíst vepřové a drůbež. Mám rád zmrzlinu a do práce nosím kravatu. Je mi třicet. Jsem svobodný, bezdětný a šťastně zadaný. Snažím se žít svůj život dvakrát; musím tak dělat. Žít život dvakrát… ta síla! Žít život dvakrát…



NP Armand Amar - Part XXI (2009 - Marco Polo)

This Will Destroy Me

„Nejhorší je instantní vztah,“ říkal mi kamarád. „Je to hned hotové – a pak je z toho člověku akorát blbě.“ This Will Destroy You. Stál jsem tam, na té zemi pokryté nostalgií, a ztrácel se v hlukových stěnách a kytarových distorzích. Po Quiet už najednou nebylo o co hrát a co chtít. Nepíšeš. Nevoláš. Neozýváš se. Proč? Omámem svými fantaziemi se propadám na dno beznaděje, zas to všechno vidím, to všechno špatné a zlé, co se možná děje, co mi ublíží a potopí mě, zničí na pár bolestivých dnů či týdnů nebo měsíců, a kdybych měl na stožár svého momentálního psychického stavu vytáhnout vlajku aktuálních pocitů, nakreslil bych na ní obrovské logo nepochopení a prázdnoty…

Holky jsou jako investice do akcií. Buď je člověk day trader, nebo preferuje value investing. Jsem value investor, ale vybírám se tituly na day trading; to je můj problém. Chtěl bych je držet nekonečně dlouho, oblíbená to doba držení Warrena Buffetta, ale nějak to nejde; kurz se začne propadat do bezedné propasti, dividendy přestanou poskytovat chvilky potěšení, potřeba navýšení základního jmění citové investice začne znovu a zas bezelstně klepat na dveře… a já budu sedět s rukama v klíně a přemýšlet, co se to zase stalo, kam jsem to vlastně šel, co jsem chtěl a co čekal a proč mám pocit, že na konci cesty je jen tma plná nepochopení a prázdnoty, té samé, které nyní vlaje na mé žerdi…

Krev v mých žilách a do mého srdce putuje střídavě a ne stejnosměrně; možná proto mám tolik protichůdných pocitů. Říkalas mi lásko a teď jsi vzdálena milióny světelných let. Cítil jsem to předevčírem, nepřipouštěl si to včera a naplno to pocítil dnes; šestý smysl mi pomáhá se zorientovat v té tmě, slouží mi jako slepci bílá hůl a barvoslepému schopnost rozeznávání odstínů šedi. Tápu a začínám nalézat jediné možné východisko: prázdnotu. Zase udělat z života dvojrozměrný obrázek namísto třírozměrné reality. Zase zapomenout a přestat vzpomínat. Zase si poručit a vyprázdnit obsah svého srdce do záchodové mísy. Zase se znaveně pokoušet usnout a ráno se probouzet před prvními paprsky vycházejícího slunce.

This Will Destroy Me. Věděl jsem to; mám, co chci. Můra útočící na žárovku, neustále pálící sama sebe, vedená instinktem touhy po světle, nedbaje bolesti a nebezpečí… Pouštím si West Orange. Co taky jiného?

NP Helios – West Orange (2004 – Unomia)

Glassworks

A tak tu zase sedím, u otevřeného okna na svém oranžovém gauči, dívám se sklenici bílého na přibližující se dno, venku zuří letní noc a její nehasnoucí teplo, Philip Glass hraje své Opening a já jsem rozlámán na kusy a zase slepen, v duši mi zní krásné harmonie a opakované motivy, před očima stále mám to jeviště, které jsem pozoroval v momentech, kdy jsem dokázal otevřít oči – dotknout se nadčasovosti je magický okamžik, který spaluje i léčí, zvláštně působí; člověk pak bloudí nocí a přemýšlí, jak si uchovat ten sváteční pocit, že viděl polární záři, půlnoční slunce, jeho zatmění i východ; Philip tam byl a povídal a pak hrál, a melodie se linuly prostorem a já si nebyl schopen vnitřně nic říkat ani o ničem přemýšlet, protože jsem musel i chtěl poslouchat…

Nic se neláme, neděje, nic nebolí, neuvadá, nepálí; mám nadhled. Konečně.

A ten film, taky; Clint složil krásné melodické ornamenty, které Slash vybrnkal s lehkou distorzí. Jenže tenhle film nebyl o melodických ornamentech, ani o elektrické kytaře. Byl o osudu, cestě, předurčení, práci jako posvátném poslání; bolestně krásný příběh o tom, že někdy jsou nekončící prohry tím jediným, co člověku umožňuje stát na nohou, dívat se vpřed a jít dál, a přes tu jejich nekonečně bolestnou palčivost stejně nakonec nikdy nezradit sám sebe…



NP Philip Glass – Opening (1995 – Obras Maestras)

Unreleased

„Tak co se ti stalo? Co je ti?“ vyptává se mě Utte a přechází sem a tam po našem pokojíčku. Vím, že bych ji mohl přitáhnout k sobě a opíchat ji, abych se z toho dostal lacino, abych ji vedl jako slepce a dokázal jí, že blbne, ale nic takového neudělám. Rozhodnu se, že jí udělám palačinky.
Což není absolutně k ničemu. Moc to mezi námi neklape. Možná je to ve mně. Možná nejsem na takovéhle zkušenosti zralý. Možná tohle řešení nebylo to pravé. Každopádně ona moje palačinky nechce. Chytne mě za vlasy a pořádně mnou zatřepe. Ale co jí mohu říct? Když to nevím já sám, co jí mohu říct?

„A kvůli čemu jsi to nemohl zvednout? Byl jsi s nějakou ženou?“
„Nebyl, pokud vím,“ prohlásil jsem.
Zůstali jsme chvíli zticha, zabraní do svých myšlenek, v biblickém osvětlení.
„Ale kdyby to tak bylo, řekl bys mi to?“ pokračovala.
„Předpokládám, že ano, řekl bych ti to.“
„Ale nejsi si tím jistý.“
„Správně. Nejsem si tím jistý.“

Navzdory třem rokům manželství jsem ji ještě dobře neznal. Nevěděl jsem s jistotou, jestli věci půjdou dobře, nebo špatně. Kolem mě to vlastně nikdo nevěděl, u těchhle žen kolem třicítky nikdo nevěděl, jak mohou v určité situaci reagovat. Jako by nebyly úplně zralé a nechávaly se vést svým pudem, aniž se staraly o následky, takže nebylo možné nic předvídat.

Mýlíme se, pokud něco čekáme od našich dětí, protože život je zařízený tak, že my na oplátku nikdy nic nedostaneme.

Unreleased. Místo slov bych chtěl pustit tu hudbu. Půlnoc, tma za okny; sousedé se pohlavně spojili už po šesté – je klid. V extázi je slyšet její hlas a já se vždy snažím odolat pokušení začít plnit Excelovou tabulku frekvencí jejich kopulační aktivity. Průměrný vzorec sexuálního chování průměrného páru z průměrné čtvrti průměrného evropského velkoměsta. Dvakrát týdně. Ani moc, ani málo. Ulepená těla po návratu z pracovních povinností. Cigareta na balkóně, kde jinak ve větru tančí schnoucí prádlo.

Sedávám tu a dívám se z okna do černé prázdnoty. Občas přečtu knihu, abych se utvrdil v pocitu intelektuální nadřazenosti. Ta touha po jinakosti a prokleté pnutí odlišit se; aspoň že už jí není tolik, co dříve.

V té knize se vše rozpadalo.

Ve mně se vše slepuje dohromady.

NP Helios – Convivium (2009 – Unreleased Vol. 1)

Květen

Dívek, které vás okouzlí tím, jak se svlékají, běhají po světě hejna, těch, co to dokážou při oblékání, je mnohem a mnohem míň. Když měla na sobě všechno oblečení a hřbetem ruky si shrnula své dlouhé vlasy z čela dozadu, pokojem jako by naráz zavanul čerstvý a svěží vzduch.

Jakékoliv věty jsou zbytečné; není o čem psát. Maličkosti všedních dnů; vychlazené bílé víno navečer, zaběhat si a zacvičit, dát čaj, chvíli hrát, podívat se, co se stáhlo v P2P světě, unaveně zapadnout do pohovky a přemýšlet o tom, jak strávit poslední dvě hodiny první květnové neděle. Jednou z nejzajímavějších skutečností, které koření změnu zaměstnání, je možnost zmizet z jednoho světa, v němž existujeme; vrátit mobilní telefon znamená přestat existovat – žádná zpráva už nebude nikdy doručena a schránka signalizuje permanentní nepřítomnost. Když se mi to stalo poprvé, byl jsem ten víkend bez telefonu podrážděný, nervózní, s pocitem neurčitého strachu; teď, podruhé, jsem měl šibalský pocit svobody, indiferentní ke všem nesnázím, které s touto mobilní komplikací souvisejí. To, co je pro mě podstatné, jsem zvládl řešit i bez telefonu; k čemu ten zbytek? Vlastně není vůbec důležitý…

Čistý, tichý bar, po ruce nějaké ty oříšky, z reproduktoru hraje Modern Jazz Quartet svůj Vendome a whisky je dvojitá a s ledem. Postavím sklenku na pult a chvilku ji tiše pozoruji, aniž bych se jí dotkl. Whisky si totiž nejdříve ze všeho musíte vychutnat především pohledem. A až když se nabažíte pohledu, můžete se napít. Stejný princip jako s hezkými dívkami.

Jsou to paralelní světy, které si sami vytváříme svou aktivitou. Sociální sítě pro různé sociální skupiny, do nichž patříme. V každé pavučině něco zanecháme, něco ukážeme a něco řekneme. Obnažujeme části svých já pichlavému slunci věčné internetové přítomnosti a zapomínáme používat ochranný krém s vysokým faktorem, který je nezbytnou samozřejmostí. Dobrovolně se stáváme zranitelnými v domnění, že nám to snad může i pomoci; ve skutečnosti ale o tom nepřemýšlíme, jsme jako ostatní, jejichž vzorce chování bez uvážení kopírujeme. A pak se třeba i stane, že přestaneme existovat, jako ten, který seděl naproti mně a jednou jel příliš rychle, a přestože už nedýcháme a naše srdce dávno netepe, v profilech stále svítí naše fotografie, které se snaží vzbudit pocit, že tu snad budeme navždy. Memento mori, chtělo by se připomenout; když už nemáme možnost po sobě uklidit, neměli bychom ten svinčík, který nikdo jiný uklidit nedokáže, vůbec dělat.

„Jenže když člověk nemá nikoho rád, celý svět kolem něj jako by nebyl,“ usoudila tlustá dívka. „Svět , kde není nikdo, koho by měl člověk rád, je jako vítr, co fouká za oknem. Nemůžete si na něj sáhnout, nemůžete ho ucítit. Ať si pak ten člověk koupí za peníze slečen, co se mu líbí, ať se náhodně vyspí s kolika dívkami chce, nic z toho není opravdové. Nikdo vás neobejme, co má síly.“

V tom filmu bylo to, co se s našimi západními sousedy táhne od poslední války; touha zachránit svět, něco změnit, narovnat, přinést spravedlnost. Tenhle příběh byl realita a tamten, který jsem viděl tenkrát před lety, fikce; přesto měly tolik společného. Takovéhle filmy mají smysl; člověk přemýšlí, studuje, čte, snaží se pochopit nepochopitelné. Proč? Proč to lidi baví, bojovat s větrnými mlýny? Kde se bere motivace a síla? Jde o pocit naplnění a sebeuspokojení? Reakci na nevědomý strach z prázdnoty?

Osobně jsem ale neměl dojem, že je taková věc možná. Jim Morrison už byl po smrti rozhodně víc než deset let, a stejně jsem ještě v životě nejel taxíkem, ve kterém by vyhrávali Doors. Na světe se některé věci mění a jiné zůstávají stejné. A co zůstává stejné, je takové už napořád. Jako třeba hudba v taxících. V těch nikde nebude znít nic jiného, než popové hitparády, pitomé talkshow nebo baseball.

A Murakami byl ještě více nejednoznačnější, než tenhle film. Říká: přemýšlej, putuj, zvol si svou cestu, a pokud se rozhodneš prohrát, stane se i prohra a ztráta tvojí výhrou. Ale někde mezi řádky jsou další poselství, která tuhle vyslovenou pravdu vyvracejí, a v rozích jednorožců je vše, jen ne rozuzlení. Mám Murakamiho rád. Hlavně proto, že jeho hrdinové by mohli bydlet ve vedlejším vchodě. Že jim rozumím. Znám je. Jsem jedním z nich. Ani úspěšný, ani neúspěšný. Ani šťastný, ani nešťastný. Ani smutný, ani veselý. Jen žijící. Tiše žijící.

Chtělo si mi dát nahlas do pláče, ale to jsem nemohl. Na to jsem už byl trochu moc starý, na to už jsem toho v životě viděl trochu moc.
Některé smutky jsou totiž takového druhu, že se nad nimi brečet nedá. Takového druhu, že je v životě nikomu nevysvětlíte, takového druhu, že je nikdo nepochopí. Jsou to smutky, které se nedají převést už v nic jiného a jen se lidem tiše hromadí v duších jako sníh za bezvětrné noci.



NP Anouar Brahem – Sebika (2003 – Vague)

Jaro

Vítr kreslí vlny na rybníce a slunce putuje po bleděmodré obloze jak poslední autobus té nejzapadlejší linky. V hladině se zrcadlí vzrostlé stromy a poslední zbytky dýmu z ohniště tancují a kroutí se těsně předtím, než se rozplynou a navždy ztratí. Těžko psát, co cítím; kdybych řekl, že jsem se našel, byla by to lež stejně jako tvrdit, že něco hledám. Jsem ve zvláštním rozpoložení vyrovnanosti, která je kořeněna špetkou melancholie a smutku; má sinusoida se protíná s osou x a mně je tak nějak zvláštně a podivně dobře.



„Vlak vytlouká jiskry z kolejí,“ píše neznámý básník v metru, a já s ním souhlasím a ujíždím pryč, do kraje zvlněných pahorků a luk ztracených uprostřed lesů. Co přijde? To je ta otázka, kterou si pokládám, namísto obvyklé „Kde jsi?“. Restartován na maximum sedím v přenosném křesílku u rybníka a myšlenkové pochody mého já vyplivuji prsty pochodujícími po klávesnici, před níž do podvečera končícího dne v obrazovce svítí přibývající odstavce a věty.



Pracovně znovu měním lokál; zůstávat někdy znamená se vracet a vracet znamená začít ztrácet. Ale možná je to jinak, možná chci jen na chvíli zakotvit v poklidném přístavu a připravovat se s ostatními na jeden víkend, při kterém se několika rychlými chirurgickými řezy vymění vnitřnosti jedné instituce; jenže ve skutečnosti mě láká mantra dočasnosti, kouzlo přibližujícího se konce, po kterém si sbalím těch pár věcí a odjedu pryč, na východ, a pak třeba na jih či na sever, kamkoliv budu chtít. Budu jezdit a střídat města i země a bude mi jedno, kolikátého je a kolikátého bude, budu se dívat, jak lidé žijí, co chtějí a kam se ztrácejí, budu pít i střídmě se postit, budu se toulat podivnými kraji a snažit se pochopit a poznat, co se tu děje, proč tu jsme a co vlastně máme vykonat; bude to čas trávený nezodpověditelnými otázkami a neexistujícími povinnostmi.



Obešel jsem podivný kruh, abych pochopil, že nic se nedá zastavit a čas pomalu běží, přestože vnitřně můžeme být sebevíce přesvědčeni o tom, že stárnou jen ostatní. A tak jsem tam stál a díval se na ně, jak hrají, a uši mi na prachu bolesti vnímaly příběhy vyprávěné kytarovou distorzí, a já jsem byl vděčný, vděčný za to, že existují a že přijeli, a v duchu jsem omlouval těch pár hloupých a omezených, které najdeme v každé sociální skupině, a v Yearning znovu kytary zněly jako zvony a v Burial at Sea jsem viděl oheň hořící na břehu oceánu. Mono stojí na vrcholu post-rockové pyramidy a nikdo se jim nevyrovná v dávce emocí, kterou publiku i sami sobě dávkují; každým albem jsou lepší.



Ale čas stále pomalu běží – a dospět znamená ztratit své sny, touhy i představy, dospět znamená přestat chtít, přesvědčovat se, za něco bojovat, dospět znamená ztratit se ve všedních dnech. Dospět znamená přestat hledat a začít nacházet, dospět znamená přestat se dívat a raději začít sklápět zrak, dospět rovná se přestat se ptát a namísto toho začít odpovídat… Jenže, nakonec, jsou to všechno jen slova odkapávající do klávesnice na břehu rybníka při soumraku dne, a slunce stále ještě nezapadlo; a najednou začíná chybět katarze, závěr, rozuzlení – nic takového není. Jeden den končí a druhý za pár hodin začne – a to stačí, to úplně stačí…



NP Grails – Clean Living (2008 - Take Refuge In Clean Living)

(Photos by Vladimír Komjati, musicserver.cz)

Gran Torino

Začalo svítit slunce. Za oknem se míhají pole a pomalu ožívající louky. Rozpadlá stavení, staré statky, vesnice kolem trati, myslivecké posedy a vodou přesycené řeky. Můj Half Time. Připadám si, jako bych právě vyrazil na časově neohraničený career break s pocitem, že absolutně nevím, kam mě dovede. Slunce pomalu stoupá po obloze a krajina z roviny vystupuje do prvních pahorků. Time and a Half. Ztratil jsem veškerá očekávání, veškeré touhy, veškeré sny. Už mě nemůže nic zklamat. Nic mě nemůže zarazit, naštvat, unavit, ublížit i zničit. U stánku s novinami u čáslavského nádraží sedí tři chlapi a pijí lahvové pivo. Je sobotní ráno a zvony zvoní, nevěřím ničemu – a tak dál…



Mám Clinta rád. Protože se nikdy nevzdal, protože šel vždy dál. Protože celý život rostl – a roste i teď, kdy mu tělo i obličej poznamenalo stáří, přestože oči stále kypí životem. Nejlepší film, co jsem viděl za poslední dobu. Žádné laciné hrdinství; skutečný život. Příběh od vedle. Dal bych si s ním pivo, třeba i ten odporný Milwaukee's Best, který nebo jemu podobný měl schovaný v příruční ledničce, když sedával na zápraží. Dal bych si s ním cigáro, díval se na ulici – a mlčel. Prostě jen tak seděl, pil, kouřil – a mlčel.



Febiofest je vždy sázka do loterie. Absolutní strašidelnosti i nadčasové zásahy. Asi mám slabost pro příběhy, kde je v sázce svoboda, kde se něco děje, kde jsou emoce – a kde jsou lidé stále lidmi. A tak jsem měl rád jeho i ji, nezvané návštěvníky, potulující se New Yorkem, ten mnohovrstevnatý příběh o tom, že nikdy není pozdě, že někdy je osud prostě proti nám, bubnování v metru i parcích, vyhořelí hrdinové, kterým ještě naposledy vysvitne slunce, úsměv na tváři i ve dnech prohry, smutek s nadějí…



Sobotní ráno; víkendová svoboda je omamná jak dobře vychlazené Chardonnay. Half Time. Všechno má svůj čas.

NP Mono – Burial at Sea (2009 – Hymn to the Immortal Wind)

Obloha je černá, nebo šedivá

Všechno si sedá. Jak prach na mé piano, jak částečky písku na dno potoka, jak nouzově přistávající letadlo s jedním fungujícím motorem; neklid mizí a je nahrazován sloučeninou apatie, vyrovnanosti a střízlivé melancholie. Má diagnóza: vyhořel. Jak použité palivo jaderného reaktoru, které je třeba zakopat kilometr pod zemský povrch.



Vše se stále opakuje, pořád dokola, stále to samé. Dohromady to přestává dávat smysl. Všude okolo je příliš mnoho zápletek a až příliš málo rozuzlení. Přestávám mít chuť o všem psát; v lednu jsem překročil svůj Rubikon, který jsem se zavázal nikdy nepřekročit, a nedošlo mi v ten moment, že to byl podivný zlom, který změní způsob mého přemýšlení a mé autoterapie.



Dvakrát jsme se viděli a dvakrát to bylo fajn. Ale já vím, někde hluboko v sobě, že Ti nikdy nemůžu odpustit, nikdy to neudělám, i kdybys sebevíc chtěla. Naše „my“ je jak nešťastně meliorovaná louka, umírající a bez života, na níž už nemůže nic vyrůst. Já už jsem přece nic zásadního nechtěl. Nechtěl jsem probudit se u Tebe doma. Nechtěl jsem vracet čas. Nechtěl jsem otevírat zapečetěné dveře. Nechtěl jsem nic dobývat, získat, o nic usilovat. Chtěl jsem jen – možná – zjistit, jestli ještě pro sebe můžeme něco být. Jestli nám ještě může na sobě vzájemně záležet.



Jenže na hnojnících ztrouchnivělé pseudolásky už nikdy nemůže nic vyrůst, i kdybych sebevíc chtěl. A to není Tvoje vina – to je moje vina. Nikdy Ti neodpustím, nikdy nevezmu na vědomí Tvé pravé já, nikdy se nesmířím s tím, jak to skončilo. Koktejl lhostejnosti a pohrdání. Jdeš špatným směrem, víš to? Copak to nechápeš? Děláš všechno proto, abys zůstala sama, v lepším případě, nebo se rozsekala epizodami bezvýchodných příběhů plných přetvářky a vzájemného využívání.



Mohl bych ještě napsat pár silných slov a vět, ještě jednou vše shrnout, vytyčit, uzavřít. Už nechci. Chci zavřít oči a spát. Jsme bývalí milenci. Naše diagnóza: vzájemně vyhořeli.

3:19 už nikdy nebude. Jsi Tamao se sklonem k masochismu, který jsem v Tobě nestihl probudit; kdybych to udělal, tak bychom zůstali spolu, v trýznivém sebezničujícím vztahu, který by stál jen na vratkých základech vzájemné sexuální přitažlivosti. Nedošlo mi tenkrát, co potřebuješ. A co chceš, přitom se to neuvědomujíc.



Filmové příběhy jsou jen placebem naplnění. Ten první byl skrze bolest plný radosti. Ten druhý plaval v trpkosti sycené naivitou.

Ráno jsem poslouchal Exxon Valdez, když se autobus coural ke Smíchovskému nádraží. Obloha je buď černá, nebo šedivá. Má duše jen šedivá.

NP Jan A.P. Kaczmarek - Preludium Milosne (2006 - Kto Nigdy Nie Zyl (OST))

Na západ od slunce

S Šimamoto bych určitě takhle neváhal, napadlo mě najednou. S Šimamoto bychom určitě jeden druhého prostě přijali, snadno a bez řečí. A bez pochyb.
Šimamoto ale byla pryč a já to věděl. Šimamoto teď měla svůj nový svět, a já zase svůj. Srovnávat s ní Izumi byla prostě hloupost. K ničemu by to ani nevedlo. Teď jsem přece žil v novém světě a dveře do toho starého se za mnou už zavřely. Nezbývalo, než se v tom novém světě co nejlíp zabydlet.

Položila mi dlaň na srdce. Její dotek splýval s jeho bušením. Je úplně jiná než Šimamoto, pomyslel jsem si. Nemůžu od ní čekat, že bude jako ona. Ale je moje. Nesmím jí ublížit. A proč bych taky měl?
Tehdy jsem ještě netušil, že se mýlím a že člověk občas může velice ublížit druhému člověku už jen svou existencí.

Končí týden a já koupil u Číňana tři půllitry do plastu; Helios, blížící se půlnoc, tma za okny, podivné chvění v zádech. Jsem spokojený. Je to zvláštní: jsem současně vyrovnaný – a vyhořelý. Jako by přiznání toho, že nikdy nemusím nalézt to, co hledám, mělo osvobozující a očišťující účinek. Dříve jsem žil pro své sny a jakékoliv příznaky jejich nenaplnění měly devastující účinek; teď sny a touhy otupuji potichu přiznávanou realitou a stejně tak je tupí únava plynoucí z pádících dnů, znavených nocí a ztraceného času. V téhle prázdnotě zaplněné náhražkami můžu žít až do smrti. Vím to. A přestává mi to vadit. Nemám jinou možnost; i v těch pádících šedivých dnech, kterých někdy tolik lituju, je totiž schováno nekonečné množství drobností tvořících šťastnou stranu mého života. Může být i hůře. O dost hůře.



Ani jsem nemohl uvěřit, že se vážně našla holka, kterou jsem směl líbat. Měl jsem opravdu důvod k radosti. A přesto moje štěstí nebylo úplné. Připadal jsem si jako na vysoké věži bez pevných základů. Čím víc jsem se ze své výšky rozhlížel do kraje, tím víc se mi třásly nohy. „Proč zrovna ona?“ ptal jsem se sám sebe. Co jsem o ní vlastně věděl? Párkrát jsme se sešli a trochu si popovídali. Dostal jsem strach. Nezadržitelný, nepotlačitelný strach.

Co na mě funguje spolehlivě, není nějaká povrchní, všeobecná krása, ale něco totálního, co se skrývá za ní. Podobně, jako jsou lidé, kteří tajně zbožňují průtrže mračen, zemětřesení a velkoplošné výpadky proudu, zbožňuju zas já to nenápadné ale neodolatelné něco, co ve mně vyvolávají některé ženy. Pro zjednodušení to můžu nazvat přitažlivost. Síla, která působí na lidi, ať se jim to líbí, nebo ne, a zasáhne je a pohltí i proti jejich vůli.

To je právě ta utajená pravda, mantra skrytých slov, která si nikdo v tom každodenním dojíždění a přejíždění a vytváření a sezení v openspacu s výhledem na panelová města nechce přiznat: že může být hůře. Získat nadhled, rovnováhu; maskovaný jogín v každodenním stresu, který se baví řekou pracovního života, vyhlíží další peřeje a užívá klidného pádlování v tichých místech řeky. Mnich pokorně přijímající zbytečné úkoly, vedoucí zbytečné bitvy, píšící a čtoucí motlitby v podobě nekonečného proudu emailů. Ještě jeden meeting, odpolední čaj – a v duchu zapálit svíčku a podívat se na akciové portfolio. Blahořečit, že jsem nenakoupil, když se medvěd valí údolím, a stejně tak litovat, když je býk puštěný z řetězu a já ho nestihl osedlat.



„Teď jsou všichni jazzmani tak vychovaní,“ poznamenal jsem.
„Ještě když jsem studoval, všichni do jednoho brali drogy a polovina z nich byli opravdoví blázni. Ale občas dokázali zahrát takovou muziku, že to bylo k neuvěření. Pořád jsem na ně chodil do jazzbarů na Šindžuku. Právě kvůli takové hudbě.“
„Ty máš takové lidi rád, viď Hadžime?“
„Asi ano,“ připustil jsem. „Průměrnost nikoho nenadchne. Lidé chtějí zažít něco vyjímečného a jdou si za tím, i když se třeba v devíti případech z deseti zklamou. A to je to, co hýbe světem. Přesně to je podle mě umění.“

„Nikdy, slyšíš, nikdy si nezačínej se ženskou pod svou úroveň. Taková člověka leda stáhne na dno. Ani s hloupou. Kdo si namlouvá krávu, skončí sám jako vůl. Ale pozor! Ty si nezačínej ani s ženskou, která je pro tebe až moc dobrá. Protože když si na ni zvykneš, už se nebudeš chtít vrátit zpátky. A když se nebudeš chtít vrátit zpátky, zabloudíš. Chápeš, co ti chci říct?“
„Víceméně,“ odpověděl jsem mu.

Volatilita. Není to vlastně to, co je tak typické pro naše životy v téhle podivné době? Neustálé změny čehokoliv, tužeb i snů, představ, předmětů, trávení času; žijeme volatilní životy ve volatilní době, chceme prodat, co jsme právě získali, přestože jsme po tom tolik toužili, nevadí nám ztrácet, chceme-li získat něco dalšího, co nám připadá právě nyní a teď atraktivní, lákavé a sluncem zalité. Získáváme a ztrácíme, dny plynou, v ložnicích se mění aktéři nočních příběhů, časová osa života je krájena dovolenými, ke kterým upínáme svůj zrak ve snaze znovu spatřit a ucítit onu návykovou chuť svobody, která s návratem odvane a zmizí jak slíbené dividendy krachujících korporací, zanechávajíc v srdci bolestnou pachuť sebraného příslibu štěstí...



„Něco ti teď řeknu Hadžime,“ řekla Šimamoto. „Je mi to hrozně líto, ale některé věci se prostě nedají vrátit. Jak k nim jednou dojde, můžeš se snažit sebevíc a stejně je nezměníš. Co se tehdy nepovedlo, třeba jenom trochu, to už prostě zůstane nepovedené. Rozumíš?“

„Mám je rád. Mám je rád opravdu moc. A opravdu si jich vážím, přesně, jak mi radíš. Jenže někde uvnitř vím, že mi to nestačí. Mám domov, mám práci, a s obojím jsem spokojený a obojí funguje jedna radost. Dalo se říct, že jsem byl i šťastný. Jenže mně to všechno nestačí. Vím to. Vím to od chvíle, kdy jsem tě před rokem zase začal vídat. Něco mi najednou chybí a to je hlavní problém. Mně samotnému i mému životu něco velice schází. Jako bych něco ztratil. Něco ve mně hladoví a usychá. Je ve mně mezera, kterou nemůže vyplnit ani žena, ani děti, ale jen a jen ty, jediná ze všech lidí na celém světě. Když jsi se mnou, cítím, jak se ta mezera celá zaplňuje. A teprve, když začíná být celá zaplněná, mi pomalu dochází, jak dlouo a jak moc jsem hladověl a žíznil. K tomu už se nikdy nechci vracet.“

Obracím stránky v nočních hodinách v naději, že pochopím pár skrytých pravd, procházím s detektorem po bojišti odstavců a vět a hledám jantarovou komnatu poznání, a pak, když se mi podaří najít nadčasovou krásu, jako v tom příběhu, který se mohl stát kdekoliv, nejenom na západ od slunce, pak tiše sedím a dívám se do tmy, bez myšlenek v hlavě, jen s pocity, náladou pomalu mizejícího okamžiku, kdy se zavře kniha, která voní nejenom papírem, a některý z dalších dnů se nechám pohltit krásným vyprávěním, malovaným šťastnými barvami z palety naivity, a s úsměvem na tváři proplouvám do dalšího dne, abych pochopil, že nostalgie je silná, stárnutí neoddalitelné, nadčasovost boří hranice a já, pořád a stále, chci ještě chytít vítr, přestože jsem už dávno zabloudil lhostejností a neznám cestu zpět...



Pochopil jsem, že už ji asi nikdy neuvidím. Bude dál existovat už jen v mých vzpomínkách. Zmizela mi nadobro, navěky. Byla tu, už tu není, a žádná střední cesta mezi tím nevede. Protože na světě neexistuje žádný střed. Snad někde na jih od hranic, kde existují i možná. Ale ne na západ od slunce, protože tam už žádná možná nejsou.

Nevěděl jsem, jestli budu mít skutečně sílu postarat se o Jukiko a o děti. Už mi nepomůžou žádné vize. Už mi nespředou žádné hezké sny. Prázdnota už navždycky zůstane jen prázdná. A já byl už dlouho její součástí. Nasáknul jsem jí skrz naskrz. To oba byla tím místem, kam jsem měl dojít. Teď si na ni musím zvyknout. A možná, že je v tuhle chvíli zase řada na mně, abych teď pro změnu já spřádal sny pro ostatní. Ale těšil jsem se na to. Nevěděl jsem, jak životaschopné asi takové mnou vytvořené sny budou, ale jestli má mít můj život nějaký smysl, musím se o ně nejspíš snažit, co to půjde – možná.

NP Slyšíte to šustění? To volatilní C vstává z popela...

Ólafur

Seděl na dřevěné nepohodlné židli a díval se do tmy; venkovní tmy. Venkovní tma ho přitahovala – měla totiž vůni. I v místnosti toho podivného hotelu, kde zůstali přes noc, byla tma – jenže bez vůně. Tma bez vůně je nudná a každodenní, zatímco ta s vůní má v sobě chuť zítřejšího rána, příslib něčeho nečekaného, co vpluje do života a ozvláštní ho jasem neuchopitelného štěstí.

„Proč se tam stále díváš? Líbí se ti, jak prší?“ zeptala se ze tmy pohovky, na níž seděla s nataženýma nohama.

Na stole stála dopitá láhev a v popelníku levitovaly zbytky popela, které někdo zapomněl uklidit; patřilo to k charakteru toho pokoje, který v sobě měl zvláštní pachuť včerejšího týdne.

„Déšť. Prší. Tma. Já... nevím. Nevím, co ti mám říct,“ snažil se bezúpěšně formulovat slova. „Je pátek a já mám pocit, že v tom dešti za okny jsou substance svobody; jenže problém je, že je nemůžeme a nedokážeme zachytit, pouze se na ně můžeme dívat – a ony padají a ještě nějakou chvíli budou, vzývají nás, abychom se s nimi mazlili a oblékli se do nich – jenže jediné, na co máme sílu, je se na ně dívat, jak padají z oblohy na zem, tečou po asfaltu a s nevysloveným povzdechem padají do páchnoucí tmy zrezlého kanálu.“

„Svoboda. Co s ní pořád máš? Nemáme jí dost, teď a tady, když jsme spolu, za okny prší a my můžeme cokoliv, co budeme chtít?“

„Vlastně ani nejde o svobodu. Té sice nebude nikdy dost – ale to nevadí. Jenže všude okolo nás číhá něco daleko horšího, víš?“ obrátil se směrem, odkud v té tmě slyšel její hlas.

„Kdybych měla přemýšlet, co na nás všude číhá... chci radši žít. Radši chci žít.“

„Pomíjivost je to, lásko,“ řekl a vstal. V té tmě pak udělal několik kroků po dřevěné podlaze směrem k obstarožnímu stereu, které stálo na stole. Po hmatu a paměti vložil stříbrný disk, který předtím, ještě za světla, položil na stůl. Chvilku bylo ticho a potom prostorem začaly pomalu téci smyčcové plochy.

Mlčeli. Ólafur Arnalds hrál a čas protékal jejich životy stejným tempem, jako dešťové kapky hnané větrem bloudily po skle přivřeného okna.

„Pomíjivost,“ pokračoval. „Pomíjivost je to nejstrašnější, co máme. Víš,“ znovu se otočil směrem k ní, „teď máme vše. Teď. Právě teď a tady. A znovu. A možná ještě zítra ráno. Jenže – dříve nebo později přijde den, kdy něco ztratíme. Něco se stane. Naše životy přestanou být kompletní. Něco nám uteče a zmizí. O něco přijdeme – a už se to nikdy nevrátí.“

„Proč tak mluvíš? Proč to přivoláváš? Vždycky se tak začneš chovat – začneš mluvit o smutných věcech, jakoby se nutně musely stát – jenže ony nemusejí. Nemusejí. Víš?“

Venku stále pršelo a tma byla tak černá, že už nemohla být více – byla vlastně skoro neprostupná, dokonalý izolant. Měl chuť k ní jít a pohladit ji po vlasech – ale namísto toho dál seděl na dřevěné židli, jako by byla ze železa a on byl magnetem, který našel svou železnou nevěstu, které se už nikdy nebude moci vzdát.

„Kdy to přijde? Kdy se přestaneme vzájemně okouzlovat a staneme se pro sebe pouhou rutinou? Kdy začneš mít pocit, že jsi měla zůstat s někým jiným, a ne se mnou? Kdy si uvědomíš, že uvnitř sebe jsem povrchní a zkažený? Kdy Ti dojde, že mé jednání je motivováno snahou neztratit, co mám? Kdy pochopíš, že jsem získal vše, co jsem kdy měl, a teď jsem spoután nesnesitelnou možností ztráty? Kdy Ti začne vadit, že nejsem schopen ztratit své povrchní já? Kdy Tě pohltí představa, že život se mnou Ti už nic nepřináší, že je na čase odejít? Kdy začneš cítit, že už nesneseš, abych obětovával tolik a tolik věcem, v něž nevěřím a jimiž pohrdám? Kdy začneš chtít, abych přestal toužit po všem, co život nabízí, a začal víc dávat, než brát? Kdy Tě poprvé napadne, že nechápeš, proč potřebuju vítězit? Kdy mi poprvé přes den nenapíšeš? Kdy mi poprvé nezavoláš a neodpovíš? Kdy mi řekneš, že dnes ne, že musíš domů? Kdy najednou přijde, že odjedeš pryč a vůbec se Ti nebude stýskat? Kdy si znovu uvědomíš, že ta křivka je vždy stejná, že po euforii přijde zklamání a po vítězství porážky? Kdy se přestaneš činit krásnou, krásnou pro mě? Kdy dovolíš, aby nám každodennost vzala výjimečnost společných okamžiků? Kdy mi konečně řekneš, že si přestáváme rozumět? A kdy mi povíš, že je možná čas, abychom se na chvíli přestali vídat? A kdy mi pak napíšeš, že už nemůžeš dál? A kdy mi potom do očí řekneš, že odcházíš? A pak, nakonec, kdy se mi ozveš s tím, že jsi šťastná? Svobodná? Zamilovaná? Svá? Kdy? Kdy to přijde? Ještě letos? Příští rok? Další desetiletí? Století?” mluvil, a věty, které pluly prostorem společně s tichými smyčci, byly občas přerušeny jeho krátkým mlčením.

Oba měli najednou na tváři slzy. Ólafur kreslil bolestné ornamenty, za oknem stále pršelo, tma byla neproniknutelná, den umíral a nový se právě rodil.

„Miluju tě a ty mi říkáš, že tě opustím. Že odejdu. Proč? Proč to říkáš?“ potichu řekla hlasem, v němž bylo cítit tolik lítosti, že to bolelo jak prsty pomalu přivírané do dveří.

Za oknem stále pršelo.

„Zapomenuté hotely se těsně po půlnoci stávají chrámem určeným k meditaci – vědomí toho, že ráno je třeba odjet, jim propůjčuje zvláštní kouzlo, kouzlo pomíjivosti,“ začal mluvit. „Té, která je někdy krásná a jindy strašně zrádná, záleží jen na úhlu pohledu – mě děsí a tebe přitahuje. A někdy je to naopak. A já pak, s vědomím její existence, přivolávám budoucnost, které se tak moc bojím, a ubližuju ti i nám svými slovy, která pramení ze strachu, že přestane pršet a nám přestanou svítit ve dne hvězdy, a pak tu spolu sedíme v té neproniknutelné tmě, tak blízko sebe a zároveň daleko, a já se snažím v dešti rozluštit naši budoucnost a zároveň toužím po tom, abychom navždy zůstali v přítomnosti, a namísto toho, abychom spolu leželi nazí na pohovce, nechávám tě tam sám, ponořen do poslechu deště a vdechování vůně venkovní tmy – a vím přitom, jakou dělám hloupost, jak moc nám beru a málo dávám...“

„Pojď ke mně. Prosím.“

Vstal a šel. Potmě přešel pokoj a pohladil jí nohy, které rukama objevil jako první. Sednul si vedle ní a přiblížil obličej k jejímu. A pak jazykem ochutnal slzy, které našel na její tváři, a když je polykal, tak si uvědomil, že i pomíjivost má svou chuť, která pálí jako rovníkové slunce, a jedině tím, že občas přijdou mraky a tma a slunce nesvítí, je možné na ni zapomenout ve strachu, že už nikdy nic nebude jako dříve a je třeba bojovat o převtělení minulosti zpět do přítomnosti, a když pak slunce znovu vysvitne, pomíjivost se objeví s ním, jako jeho podivný stín, který není vidět, ale přesto neustále pluje vzduchem, neviditelná součást veškerého bytí, přirozená jak praskající omítka, rezivějící kov, trouchnivějcí dřevo a pomalu hnijící pozůstatky ještě ráno živého organismu...

NP Ólafur Arnalds - Haust (2006 - Variations of Static (EP))

Úzkost

Marion: I love you Harry. You make me feel like a person.
Harry Goldfarb: Marion, you are the most beautiful girl in the world. You are my dream.

Tolik úzkosti! Nevím proč… Možná je to tím, že sedím uprostřed největšího chrámu konzumu, který zkrášlil Prahu, v té podivně krásně přitažlivo-odpudivé kavárně, jejíž sestry se začínají plížit hlavním městem jak virus chřipky každý únor, a kolem jsou nakupující, procházející a jen tak existující – lidé, homo sapiens, živočišný druh, ke kterému patřím. Tohle přeci nechci! Takhle žít, utrácet hodiny bitvami za splnění třicetiprocentní marže, budovat sýpky získaných projektů, které se dříve či později stanou rozoraným polem nesplněných očekávání, trávit dvě hodiny denně cestou do místa za řekou a zpět – a cestou autobusem při pohledu z okna vidět, jak za oknem kromě krajiny utíká i můj život…

Role model. Moje poslední nálepka, kterou si nesu na čele, pro své zkušenosti, um a plat. Role model. Až se mě zeptají, co mám říct? Pravdu? Že tomu vůbec nevěřím? Že nemám dost síly, tenhle podivný svět opustit? Že jsem zajatcem svého vlastního životního stylu, kterého se nechci vzdát? Že mám na jedné noze řetěz, na kterém za sebou táhnu svou hypotéku, která zvoní při každém prudším pohybu či pokusu se alespoň na chvíli osvobodit? Že jim vlastně nemám co říct? Že už nemám ani tu energii, nějak vše vysvětlit, popsat a ukázat? Že moje hodnoty jsou tak moc podivně převrácené, že tím nejlepším, co mi únor přinesl, je Burial at Sea? Ten song… který mě vždycky odvane do paralelního světa, ze kterého se nechci nikdy vrátit?

Tváře přicházejí a odcházejí a já se přemůžu a hovořím a ptám se a odpovídám a ani náznakem nedám vědět, že vnitřně melu z posledního, že bych chtěl místo mluvení spát a místo spánku stát u nočního okna a vyhlížet první ranní autobus, který projede ztichlým městem, že chci odjet někam na jih a pít čaj, pročistit své tělo koňskou dávkou antioxidantů, předávkovat se kofeinem a pak tři dny i noci halucinovat a poslouchat, jak noc tiše šustí za okny a v dálce se neznatelně komíhají ztmavlé koruny stromů bez listí…



A tak tu sedím a vím, že to všechno, o čem teď přemýšlím a co jsem napsal, je jen slabošství, nedostatek síly a vůle normálně žít, schopnosti zahnat patogenní myšlenky a prázdné fráze; přestat se tak opíjet tím mámivým likérem sebelítosti, který ospravedlňuje solitérství, pohrdání, únavu, úzkost i melancholii…

There might be hope in the streets. Ale kde, kde je?

Requiem pro sen. Možná to všechno byl jen sen. Náš příběh, mé sny, to, co jsem si přál a chtěl, a stejně tak to, co jsem si nechtěl připustit a přiznat. My dva… stáli jsme tenkrát u okna a dívali se na tu velkou budovu, do níž každý večer přijíždějí sanitky s lidmi, jejichž oči si vytřeštěně nechtějí přiznat, že právě oni mají tu čest a možnost poznat, jaké to je, když srdce znaveně podlehne infarktu myokardu… a stáli jsme tam a někdo z nás řekl, že jestli spolu máme být, tak spolu budeme – a možná jsme tomu i věřili, v ten podivný moment, kdy se vše lámalo na prach minulosti. Sen.

Závislý na pocitu zamilovanosti, každý víkend jsem si do žíly vrážel injekci Tvé přítomnosti, a zapomněl si všímat, že ztrácím kontrolu, rovnováhu, zdravý rozum – že všechno své štěstí a existenci podmiňuji naším příběhem, který byl vratký jak provazochodec na laně během orkánu… Je to tak dávno. Je to vlastně už rok, co se to všechno stalo. Vloni. Před rokem. Za okny neustále taje sníh a neustále sněží – a já se snažím narovnat, ještě jednou, naposledy, zvednout hlavu a připravit se na to, co bude dál. 3:3, to je aktuální skóre. Tři jsem opustil – a tři opustily mne.

A pak, jednou to přijde – jako v tom filmu – kdy se ozveš a já se zeptám, co se děje, a Ty mi řekneš, proč by se mělo něco dít, a já Ti řeknu, že se něco určitě děje, něco se stalo nebo stane, jinak by ses neozvala, a Ty se zvláštně usměješ – a… nevím. Něco se stane. Něco. Nechci luštit budoucnost. Chybíš mi. Byla si mi tak blízko! Tak moc… ta Tvá přítomnost, ta mi chybí. Tvé já – a s ním možnost se ptát a odpovídat a diskutovat a argumentovat a smát se a mlčet a dívat se z oken do těch protějších a toulat se a ztrácet a těšit na jaro a opíjet se večer okolo půlnoci a svěřovat se – a spolu být…

Jenže… nějak to celé nedává smysl. Ty jsi někde pryč, s někým jiným – a to stačí. Stačí, že Tě mám pořád v hlavě. Nechci si už nic píchat do žíly. Nechci blouznit a trápit se pro to, co nemůžu mít. Kondicionál je patogenní a vzpomínky taky. Odešla si. Byl jsem jen pěšákem v té podivné hře, kterou jsi nevědomky hrála. Protichůdné pocity – je jich ve mně tolik…



Harry Goldfarb: [on the phone] Marion... I've been thinking about you so much... are you okay?
Marion: When are you coming home?
Harry Goldfarb: Soon.
Marion: When?
Harry Goldfarb: Soon... you holding out alright?
Marion: Harry... can you come today?
Harry Goldfarb: Yeah...
[starts to cry]
Harry Goldfarb: I'll come... I'll come today. You just wait for me, alright?
Marion: Harry...
Harry Goldfarb: I'm coming back, Marion.
Marion: Yeah.
Harry Goldfarb: I'm really sorry, Marion...
Marion: I know.

NP Mono – Pure as Snow (Trails of the Winter Storm) (2009 - Hymn to the Immortal Wind)

Lost in the snow

Seděl na posteli s matrací rozměklou jak máslo na den vyndané z lednice a díval se na ni, jak se svléká. Čepice už ležela na zemi a stejně tak i rukavice; teď si rozepínala bundu. Odhodila ji na zem, potřásla hlavou a usmála se na něj.

„Budeš se na mě jen tak dívat? Nechceš to tu uklidit?“

„Budu se dívat tak dlouho, jak budu chtít, a úklid necháme na čas, který tomu bude více vybízet,“ odpověděl a rovněž se usmál. „Pokračuj ve svlékání – baví mě to. Je to jako dívat se na televizi na pořad po desáté, v němž se možná objeví ženské ňadro, ale možná taky ne…“

Vrátili se právě z lyží, venku už spadla tma a začínalo sněžit, ale pokoj byl příjemně prohřátý. Všude okolo se válely zbytky oblečení a na stole stály jako dva pomníky včerejší noci dvě dopité láhve červeného. Byl to ten zvláštní čas, kdy je tělo zaplavené endorfiny z pohybu a člověk se cítí šťastný a odpočatý, přestože je unavený a malátný.

Stála před ním jen v obepnutém těsném svetru a snažila se sundat lyžařské kalhoty; nedařilo se jí to, šlapala si na svlečenou nohavici a měla co dělat, aby neztratila rovnováhu. Nakonec se přeci jen vysmekla z obepnutí kalhot a zůstala stát jen v teplých punčocháčích.

Měl na ni chuť; věděl, že její tělo bude hřát i studit zároveň. Tím, že se svlékala tak moc obyčejně a přirozeně, bez jakýkoliv postranních úmyslů, byla o to přitažlivější. Nevěřil na erotické svlékání; věřil na přirozenost, nenucenost a plynulý tok událostí.

„Sundej si svetr i vše, co je pod ním, a stejně tak punčocháče. Chci, aby sis pak lehla na postel,“ obrátil se na ní a jeho hlas měl dostatečnou dávku autority na to, aby nezačala odporovat. Navíc nechtěla odporovat; měla ráda, když jí říkal, co má dělat, tušila-li přitom, že na konci ji čeká příjemné vzrušení. Hrála si jako on; oba dva věděli, že jednou z nejcennějších věcí, co člověk má, je možnost vypnout mozek a nechat se unášet hormony pulzujícími v těle.

Lehla si na postel; jen v kalhotkách. Její kůže byla ještě červená od mrazu a zimy venku, ale přitom teplá na dotek. Cítila, jak začíná být vzrušená. Špičkou nohy se dotkla jeho zad.

„Tak bude něco?“ zeptala se pak, trošku zklamaná, že se nic neděje.

Svlékl se, sundal jí kalhotky a bez okolků a jediného slova do ní vstoupil, až ji to trochu zabolelo. Chytnul ji pod zády a zvednul do sedu tak, že oba seděli proti sobě, jeden v druhém, a téměř se dotýkali obličeji.

„Mám rád, když jsme takhle spolu, když cítím tvé tělo a ty mé. Budeme teď takhle sedět a možná se trochu pohneme, ale nic víc. Chci takhle sedět věčně – nebo alespoň do okamžiku, kdy ty dostaneš hlad a já žízeň,“ tiše říkal s jemným úsměvem.

V momentě, kdy se chtěla usmát, se pohnul tak, že jí vzrušení projelo tělem – a namísto lehkého smíchu uslyšel krátký vzdech. Byli na stejné vlně; věděli to, přestože si to nikdy neřekli. Nemuseli si to říkat. On to poznal tak, že tenkrát před časem, kdy ji poprvé ochutnal, se mu chtělo to udělat – a dělalo mu to dobře. Na jazyku měl tehdy její chuť i vůni a v těle cítil vzrušení; nestávalo se mu to příliš často. Ženské klíny ho většinou děsily; tou složitostí, proměnlivostí, křehkostí a zrádností. Nedovedl si už vůbec představit, jaké to je, svléknout kalhotky a prodírat se hustým porostem přirozenosti; nic ho nemohlo odradit více, než nekultivovaný klín. Nenáviděl chloupky ulpívající na jazyku, které pak musel lovit; bylo to jako královská dávka antiafrodiziaka s okamžitou působností.

Hráli si navzájem se svými rty, které hledaly své protějšky a občas podnikly nečekaný výpad na protější krk, tvář i uši. Čas už dávno stál; byla to jejich hra mimo existující svět, v němž panovaly povinnosti, pravidelná strava, noc a den a všechny fyzikální zákony.

„Chci, aby ses do mě udělal,“ zašeptala mu najednou do ucha.

Chvíli si s ní ještě hrál; chtěl ji ještě nechat chvíli čekat a stejně tak se mu nechtělo přestávat s touhle krásnou hrou. Na milování mu přišlo nejkrásnější, že bylo před orgasmem; netěšil si na něj, protože věděl, že s ním okamžitě odezní veškeré vzrušení, hormony zmizí v digestoři minulých okamžiků a svět okolo najednou začne znovu existovat.

Povalil ji na záda, roztáhnul jí nohy a dal si je na ramena.

„Teď ti to pořádně udělám, zlato,“ řekl – a začal tak činit. Jednou mu kdosi řekl krásnou vulgaritu, kterou nikdy nezapomněl. ‘A romantické milování se změnilo v bohapustou šukanici’, zněla ta věta, která v zásadě přesně vystihovala opačné póly milování, oba stejně krásné a stejně přitažlivé.
.
.
.
Leželi vedle sebe a oba oddychovali. Dal jí pusu na rty i tvář a usmíval se, stejně jako ona.

„Tohle mám na tobě ráda. Že si dokážeš vzít, co chceš. Že na mě bereš ohledy, ale někdy ne – v momentech, kdy chci, abys žádné ohledy nebral.“

„Kdyby všichni lidé na sebe brali ohledy, svět by se zastavil a Země by se přestala točit kolem slunce i své osy. Nikdo by nemohl nic udělat, protože by měl strach, co ostatní. Zda se jich to nedotkne, neublíží, nezraní. Co na to ostatní, ptal by se každý sám sebe, a přešlapoval by na místě jak bezdomovec v průchodu metra. Už jen tím, že jsme se milovali, ubližujeme těm, kteří to nemohou dělat. Stejně tak tím, že jsme zde a lyžujeme, zraňujeme ty, co si ty nebudou moci nikdy dovolit. A tím, že o tom takto mluvíme, trápíme nevědomky ty, které nikdy nenapadne, o něčem takovém přemýšlet…“

Dívala se mu do očí a usmívala se.

„Ty tvoje filozofické traktáty. Nikdy na ně nevím, co říct; znějí tak učeně a nezpochybnitelně. Někdy o nich přemýšlím, když jsem sama a když si na ně vzpomenu, a napadají mě repliky, které bych ti řekla. A někdy mě napadají argumenty, které to, co říkáš, napadají a vyvracejí. Ale je to vždycky až potom, až později – i teď nevím, co říct.“

„Neříkej nic. Jsou to jen myšlenky rostoucí z podhoubí naší společné existence a blízkosti. Nebudeme-li my, nebudou ani ony; nebo snad ano, ale vždy nějak jinak či jindy. Nechme filozofické úvahu filozofům a pojďme se napít; digestiv po milování a aperitiv před jídlem v jednom, to lze označit jako efektivní využití tenčících se zásob, myslím.“

„Jsem pro,“ odpověděla se a smála.

„Máš hezký zadek,“ řekl jí, poplácal po půlkách a odešel pomalu pro láhev.

Venku stále sněžilo a topení stále stejně hřálo. A oni pluli v moři bezstarostnosti, které se před člověkem rozevře jen tehdy, žije-li pouze přítomností, touhle vteřinou a možná ještě příští, ale už ne žádnou další, budoucí ani minulou, žádným jiným okamžikem, událostí, příběhem – jen současností, právě teď, nyní.



NP This is Your Captain Speaking - Gathering Pieces (2005 - Storyboard)

Všichni odcházejí

S Antoniem jsem se naučila, že žena a země se mají osidlovat. Obě mají rády, když se jich někdo dotýká a když pro ně někdo žije, i kdyby to pro ně za jejich života mělo znamenat ponurou opuštěnost.

Sedím v prosklené kanceláři a z okna se dívám na stárnoucí činžáky na nábřeží; jejich barvy se postupem času sobě přibližují, aby nakonec vše splynulo v té podivné unavené šedi, podobné zimní pošmourné obloze. Přešlapuju na místě; dny plynou a já se ospale dívám do kalendáře, vděčen za to volno a klid, ale stejně tak z něj unaven, a přemýšlím, co bych vlastně měl dělat jinak, abych se zbavil toho proklatého pocitu prázdnoty, který mi dennodenně pulzuje v temných mozkových zákoutích.

Odmalička jsem se sama sebe ptala, proč ze všech prezidentů světa chodí jen ten náš v olivově zeleném oblečení.




Nic se neděje; náhražky zaplňují večery i dny, čas kradou podivné tuctové filmy, na nichž je nejcennější to pivo, které při jejich sledování člověk vypije, prsty hrají stále stejné melodie a na stole se pomalu kupí účtenky za z nudy kupované zbytečnosti. Míra seberealizace se blíží nule a láska už dávno neexistuje; jsem vyprahlý jak poušť u Merzougy, prázdný jak plastový sáček od pečiva, v němž zbylo ještě pár drobků – ale nic víc. Jako by snad láska měla tu moc, mě zachránit, dát mi vše to, co postrádám, vnést do šedi mého života trochu barev a pár slunečních paprsků do mého stínu; tahle nerovnováha v očekáváních je zrádná jak chůze po tajícím ledu…

Jsem silná, protože jsem sama.

Jenom v tom jednom filmu bylo něco navíc; snad to jižní slunce a radost ze života, víno a vášeň, sex, hledání cesty, zkoumání sebe sama… V tom filmu je až nečekaně mnoho postav, které evokují minulost, vlastní zážitky; člověk se usmívá, je to fajn – to krásné zůstalo a co bolelo, je už jen cennou zkušeností…

Ve všem, co prožívám, je plno vášně a jiných návalů citu, ale není čas to všechno vyprávět, protože s každým mužem, který mi zkříží cestu, se objevuje cenzura.




Projíždím městy a krajinami, na podivné cestě zimním měsícem – poprvé jsem viděl šumavská jezera v zimě, podruhé jsem lyžoval na tom krásném místě, kterým někteří opovrhují; černobíleč je smutný exemplář jedince, který obchoduje na páku se svými názory a multiplikuje vahou svých slov – je to tak zbytečné, nemám to rád. Všechno má svou cenu a svůj čas, každý chceme něco jiného, hledáme něco jiného a něco jiného ztrácíme; laissez-faire – ať vše plyne jako voda v řece…



Ta kniha byla zvláštní; až příliš jsem nechtěl číst o tom, jaké to je, když se člověk narodí a nemá úplně štěstí. Tak moc je to rozhodující! To, co nemůžeme ovlivnit… narodit se tady nebo na druhé straně polokoule, žít si svůj perspektivní flexibilní život, anebo bojovat o možnost spatřit další úsvit… Je půlnoc a já dopíjím, dívám se z okna do tmy, je mi krásně, Helios hraje a já jsem svobodný – a zároveň spoután, spoután ve své vlastní volnosti...

NP Helios – Coast Off (2006 – Eingya)

Ocean

„Proč je kolem nás stále více otázek a věcí, které nedokážeme pochopit? Proč, když už něčemu začneme rozumět, objeví se další otazníky?“ zeptala se a dívala se mu přitom přímo do očí.

Chvíli mlčeli. Bylo to zvláštní ticho; příjemné. Takový druh ticha, kdy je člověk za ticho rád – nikdo nemá pocit, že je třeba něco říci, a naopak všichni cítí, jak nastalé mlčení uklidňuje a hladí po duši.

„Možná je v rovnici tohoto světa až příliš mnoho neznámých, a proto nelze na žádnou otázku uspokojivě a zcela odpovědět. A možná některé otázky prostě nemají odpovědi,“ tiše řekl a zadíval se ven z okna na protější dům, v němž se náhle rozsvítilo světlo v několika místnostech najednou.

„Všechny ty podivné modely a křivky, které jsem se snažil pochopit a musel pochopit, když jsem byl na škole, měly v sobě jeden podivný předpoklad – ceteris paribus,“ pokračoval a stále se díval z okna na protější dům, jakoby skutečnost, že se najednou rozsvítilo několik oken, měla nějakou zvláštní podivnou moc. „Jenže problém tohoto světa je, že žádné ceteris paribus, za jinak stejných podmínek, neexistuje. A nikdy nebude existovat. Někdy se zbytečně snažíme pochopit a rozumět, chceme něco vyřešit, obhájit před někým či snad sami před sebou, rozklíčovat, rozmotat a rozuzlit, a namísto toho bychom měli jen naslouchat. Zastavit se, naslouchat – a poslechnout.“

„Ale co poslechnout?“ zeptala se.

„Svůj instinkt. První dojem. První vnuknutí či myšlenku. Jako když tě někdo zkouší testem s více možnými odpověďmi, ty nevíš, a přesto jednu zaškrtneš, tak nějak automaticky – máš pocit, že je správná. Instinkt.“

„Nevěřím v instinkty. Mám pocit, že mě vždycky zklamaly.“

„Mě nikdy. Buď jsem jim naslouchal, a udělal jsem správně, a nebo ne a spálil se, a stejně to nakonec bylo správně. Proto v ně věřím – protože jsem kvůli nim tolik pochopil a protože možnost jim naslouchat je jen volba, nikoliv nutnost.“

Světla naproti najednou zhasla – pomalu se blížila jedenáctá. Venku mrzlo a vypadalo to, že možná začne znovu sněžit. Byl to zvláštní měsíc – už si ani nepamatoval, kdy naposledy bylo ve městě tolik sněhu; neustále byla zima a obloha se každým dnem jakoby propadala níže a níže k ulicím – šedivá jako domy, k nimž se snášela.

Mlčeli. Napil se červeného a znovu se podíval ven z okna. Měl pocit, že ona je najednou nějak moc daleko, že se mu vzdálila, že jí nerozumí a ona jemu. Nemyslel, že by mu rozuměla s těmi instinkty – on si vlastně taky moc nerozuměl. Věděl jistě, že byly okamžiky, kdy instinktům záměrně nenaslouchal, protože něco chtěl a po něčem toužil – a pak se vydal na zteč, přestože tušil, že až vystrčí hlavu nad barikádu, zbloudilá kulka mu proletí hlavou.

Z reproduktorů se tiše linul Stephan Micus – ten zvláštní trubadúr tajemných dálek, asijských chrámů, opuštěných měst a nedotčených civilizací. Ocean. Měl tohle album rád; vždycky se těšil, až v jeho třetí části začne ta krásná melodie, tak nečekaně chytlavá. Vždy mu dokázala vehnat do tváře alespoň stín úsměvu; tak nečekaně silná byla její moc.

„Někdy mluvíš až příliš a já se ztrácím v tvých slovech a nechápu tě, a jindy mlčíš a myslíš si, že všemu rozumím. Proto se od sebe občas tolik vzdalujeme,“ promluvila najednou do ticha.

„Možná. Jenže pak stačí, abychom se na sebe podívali, jeden druhému do očí, a jsme znovu spolu. Nepotřebujeme slova, když v té podivné houpající řece života proplouváme mezi skalisky na stejném voru. Teď jsme spolu, jako ta světla naproti – rozsvěcují a zhasínají se současně, jako hráči orchestru, jež dostali pokyn od neznámého dirigenta,“ mluvil a otočil se k ní. Teď se na ni díval on.

Zavřela oči.

„Chtěla bych se s tebou milovat…“

Chvíli mlčel.

„Já taky,“ zalhal. „Ale nejdříve dopijeme – dokud jsme ještě spolu, dokud je venku noc a světla nesvítí, a dokud hraje Stephan. Až něco z toho přestane platit, tak půjdeme vedle; dříve ne.“

Už tolikrát si říkal, že ona tohle vlastně nikdy nemůže pochopit. Že někdy je mu mlčení cennější než cokoliv jiného na téhle planetě. Kdyby si nedokázala říct, aby se s ní miloval, nemohl by s ní být, to věděl – ale stejně tak věděl, že kdyby se hned zvedl, objal ji a odnesl, byla by zklamaná. Ve skutečnosti vedle něj chtěla ještě chvíli tiše sedět. Chtěla, aby na ni dostal chuť. Chtěla být ještě chvíli s ním, zcela při svých smyslech.

Najednou se naproti jedno okno nečekaně rozsvítilo a téměř ve stejný okamžik z reproduktorů dozněla hudba.

Oba zůstali dál sedět; bylo by to jako porušení protokolu, najednou vstát a jít pryč. Obrátil se k ní, lehnul si a položil jí hlavu do klína. Měl otevřené oči a díval se na spoře osvětlený strop.

„Na co myslíš?“ zeptala se.

„Jednou si půjčíme jachtu a vyjedeme na oceán, na ten, který teď plul v těch melodiích kolem nás. Objevíme ztracené moře, které zmizelo ze všech map, a pojedeme tak rychle s pohybem slunce na obloze, že pořád budeme vidět jeho východ. Plachty budou mít barvu ohně a naše stíny budou dlouhé jako hlavní stěžeň. V ráhnoví bude tiše sedět několik ptáků, moře se bude tiše kolébat v té zlatozelenavé barvě a jemný slaný vítr ti bude cuchat vlasy. Budeme staří a budeme se cítit na dvacet, a nebo naopak budeme stále ještě mladí a budeme se cítit na sedmdesát. Bude to jízda na pomezí noci a dne, mezi známými světy neznámým mořem, jízda bez cíle, jen se známým směrem. Venku na lodi bude stále ještě ranní chlad odcházející noci, ale do dek, v nichž budeme ležet, budou nesměle dopadat paprsky neustále vycházejícího slunce. A pak se mě zeptáš, jestli tě miluju, a já odpovím, že láska je právě ten moment, kdy člověk má pocit, že slunce nemůže nikdy přestat vycházet…“



NP Zbigniew Preisner - Prayer (2008 - Anonyma (OST))

The Winter

Stačí jedno nalezené výjimečné album k týdennímu štěstí? Ano, stačí. Je to možná poprvé, kdy mi last.fm přihrálo do cesty něco výjimečného, nadčasového a bezchybného. Balmorhea jde dál tím, že ubírá intenzity a přidává upřímnosti. Chybí bicí; nahrazuje je ticho. Klavírní melodie se potulují prostorem a smyčce na pozadí kreslí horizonty objevovaných krajin. River Arms je nečekaně intenzivní a The Winter je až neskutečně plná emocí. Album pro měsíc únor, kdy zima ještě naposledy ovládne ulice, kdy se jaro zdá být nekonečně daleko, přestože je tak moc blízko…

Čas ranního samoprobuzení – barometr stavu mé duše. Čím víc rozbitý jsem a čím více můj motor zadrhává, tím dříve se budím. Otevřu oči a dívám se na zčernalý strop. Venku je ticho; ráno ztuhle a zimomřivě přešlapuje za okny a nesměle se chystá vkročit do ulic i domů. Pět hodin odpovídá zoufalosti, mému dnu; teď se vzbouzím v šest, s tím se dá žít. To přeci jde – měl bych snad chtít, normálně spát, usínat i se probouzet?



Ty nejtěžší otázky jsou ty nejkratší. Kdy se to stalo? Co bylo špatně? Proč? Co mi chybí? Kde jsi? Kde jsem? Objevíš se ještě? Zamiluju se ještě někdy? Pochopím to? Poznám to? Uvěřím? Poskládat z malých kousků štěstí velkou skládačku je tak moc složité, když chybí tmel, který by vše držel pohromadě. Krůpěje štěstí a spokojenosti tají z rampouchů visících na zábradlí, život plyne, ale něco nějak nesedí – chybí tomu smysl. Puzzle z pěti tisíc dílků je složené, ale do podivného tvaru. Kdo ho může spravit? Kdy? A jak?

Století luxusu; další přívlastek naší doby. Podprůměrné je nám k smíchu. Vše průměrné je najednou podprůměrné a pochybné. A z nadstandardních věcí chceme udělat průměr, obyčejnost i každodennost, každý chceme urvat kus luxusu pro sebe, do svého bytu, pro svou rodinu – chceme se dotknout té zvláštní nirvány konzumu, vědomí „vždyť i já můžu“, toho zvláštního štěstí postaveného na pocitu, že právě tajně ujídáme něco, na co vlastně možná ani nemáme právo a co může kdykoliv zmizet a ztratit se bez náhrady.



Století luxusu. Tím nejluxusnějším darem, kterého se nám dostává vrchovatě, je možnost vše řešit. O všem přemýšlet. Ve všem se hnípat. Jako by všechen ten luxus, o kterém si naši rodiče mohli nechat jen zdát, v sobě obsahoval schovaná překvapení, která v budoucnu vyskočí – ale nikdo neví kdy. Tři gramy deprese a dvě deci úzkostných stavů. Jsou v ceně; jako oplatka ke kávě či cukr k čaji. Tajemný bonus, který nás srazí do kolen, protože mu dovolíme, aby zaplavil náš mozek nezodpověditelnými otázkami. Místo toho, abychom žili, raději přemýšlíme, jak žít. Přešlapujeme na místě a trápíme sami sebe touhou vše vlastnit, mít vše pod kontrolou, vše obsáhnout i obejmout.

Kdy jsem to naposledy slyšel, „mám Tě ráda?“ A kdy jsem to naposledy řekl? Jak dlouho ještě budu splácet své staré dluhy? Nevadí mi to, že se tak děje – zasloužím si to. Jen bych chtěl vědět, kdy to skončí. Počítat s tím. Nenechat se znovu překvapit. Ještě trošku toho luxusu – mít vše pod kontrolou. Být šťastný. Spokojený a vyrovnaný. Žít životem, ne otázkami. Přestat se ptát - a začít odpovídat; sobě i ostatním...



NP Balmorhea – The Winter (2008 – River Arms)