sobota, února 22, 2014

Hvězdy byly tak blízko



Díval jsem se tehdy na větrák hospody, ruku na půllitru a kouřil jsem jak zběsilý. Ladislav do mě hučel své rady, pozorování a co já vím ještě. Měl divoký přiopilý pohled, týdenní strniště, vlasy mu padaly do očí a z rozhalené vyšisované košile mu koukaly chlupy. Potkali jsme se v hospodě náhodou. S nikým už jsem se moc nestýkal. Prožíval jsem otřesnou krizi, naprosté zborcení vztahů k čemukoli, hodnot čehokoli. Veškeré víry, iluze, ideje se rozpadly v prach.
...
Mluvili jsme ještě dlouho. Hučelo mi v hlavě a začínal jsem být sťatý. Hovor pomalu sklouzával do pivních žvástů, Ladislav nevraživě mžoural do půllitru a slova mu padala pod stůl. Po další hodině jsem odešel. Chtěl jsem být sám a přemýšlet o tom, co mi řekl. Měl pravdu, ale co s tím? Nic jsem stejně nevymyslel, vypil jsem příliš piva a byl jsem unavený. Nevymyslel bych nic, i kdybych byl střízlivý. Doklopýtal jsem domů, snědl jsem nějaké jídlo, seděl u stolu a snažil se přemýšlet. Ale jen jsem koukal do tmavého okna, na čistý papír ve stroji, špínu na koberci, knihy, desky, samé podvody vůči sobě. Myslel jsem na jednu holku, s kterou jsem nedávno spal. Nic jsem necítil. Mohl jsem jí zavolat. Chvilkový nápad. Okamžitě v prachu. Až jsem se té myšlenky vyděsil. Kousal jsem si nehty, otevíral šuplata, pátral jsem po něčem, co by mne zaujalo, vytrhlo z dusné samoty, pocitu marnosti a naprosté opuštěnosti. Nic. Jen mi hlavou probíhala všechna svinstva, která jsem komu udělal, všechny pózy, do kterých jsem se zahaloval, podrazy, kterými jsem jizvil svou i cizí duši.


Viděl jsem hvězdy neuvěřitelně jasně – byly tak blízko – tenkrát na severu, když jsem se v noci vzbudil uprostřed údolí Nikkaluokta, začátek září barvil sytými barvami podzimu stromy i lány borůvčí a vřesu, dny byly ještě teplé, vysvitlo-li slunce, ale noc signalizovala, že pár dnů uplyne – a napadne první sníh. To bylo v září, loňský rok, a teď už krájíme další kus koláče jedenadvacátého století, já se vrátil z Essaouiry a Marrakéše, pár dnů v jiné civilizaci, jiném světě a možná i století, a teď přemýšlím o tom, co se děje na východě, kam jsem kdysi jezdil a naučil se to město nenávidět; teď, tady a teď, cítím ale lítost, soucit, sounáležitost – ne snad proto, že bych rozuměl všemu a dovedl rozpoznat bílé od černého, ale ještě mě dokáže pohnout lidská víra, vzdor, síla, schopnost neuhnout a neustoupit, nevzdat se, nesklonit hlavu – to už v sobě dávno nemáme...

Zima končí a já se cítím: unaveně, prázdně, melancholicky – nestíhám. Nestíhám nic, co bych chtěl, tak jako vždy. Svět toho tolik nabízí! Tolik míst, cest, knih, zvuků, obrazů, myšlenek... přehrabuji se náhodně vybranými vzorky naší planety, snažím se je třídit, vnímat, něco si z nich brát – ale je to marnost, marnost nad marnost, dny odkapávají do dřezu minulosti, bojím se otočit a pohlédnout zpět, abych neviděl tu rychlost, rychlost zapomnění a odcházení, ten mlhavý horizont minulosti, který se rozplývá pohledem krátkozrakého, načal jsem už druhou polovinu života? – ptám se s hříšnou a domýšlivou myšlenkou, že snad mám život pod kontrolou, že ho řídím a směřuji, sám, vlastní vůlí, svými skutky a přičiněními...

Někde na severu je naděje a ve mně stále doutná ta prokletá touha vše ztratit, vše opustit a od všeho se osvobodit – stát se poutníkem, začít se toulat – zítra, zítra začít, a nepřestat, dokud nenastane poslední den. Mé plány jsou přehlídkou marných náhražek: vidět kompletního Kim Ki-Duka, přečíst zbytek knihovny, který se rozšiřuje exponenciálně novými úlovky, prochodit všechny oblasti severu, které stojí za to navštívit, a najít možnost, jak žít jen v podzimu, jak z toho krásného měsíce, kdy barvy vládnou – měsíc je to možná u nás, na severu stěží polovina – udělat více, delší čas; jak dýchat, stát, nespěchat, pozorovat, užívat si: babí léto, poslední slunce, vítr, ranní mlhy, padající listí – jak loni v říjnu v Mionší a loukách pod Kamenitým.

V několika krátkých povídkách Filipa Topola jsou Střepy jak v jeho písních; minuli mě tenkrát jeho vojáci a už se k nim nikdy nevrátím, ale ta útlá kniha je jako stroj času – do minulého století i vlastního dospívání.
Chtěl jsem si přečíst dalšího Barnese – až příliš se mi líbil jeho oceňovaný příběh – a zvolil jsem zvláštní pojednání o našem konci, o tom, čeho se nejvíce bojíme – pokud jsme tedy schopni o tom nárazníku na konci železniční tratě našeho života přemýšlet a nezvolili jsme raději úkrok stranou a vytěsnění konečnosti sebe sama někam do podvědomí, jak se mi to povedlo někdy koncem století, v onom posledním pokusu o sebezáchranu vedoucímu k (vynucenému) poznání, že náš mozek je jen orgán, stroj, funkčnost – nic víc, nejsme to my, není to naše duše. A Barnes byl trochu jako Sebald, snad jen méně intelektuálně pyšný a zpychlý a více ironický, a předkládal různé varianty, názory, pohledy – bez rozuzlení, samozřejmě, to zůstává a zůstane na každém.

Viděl jsem starší Ozonův film, který mi kdysi unikl – byla v něm zase ta melancholická poetika, kterou mám tolik rád – a krásné kytarové melodie.
Chlapec ve mně se pak bavil remakem Verhoevenova opusu – originál je nepřekonatelný, ta ironie míchaná krví – a umným příběhem nejen o cestách časech.
A vrátil jsem se ke staršímu filmu Von Triera – chtěl jsem něco silnějšího než Nymfomanku, a byl to náraz, dlouhé, bolestné – ten příběh nezmizí z paměti.

A to bude vše. Žádné zásadní myšlenky, nápady, názory. Nic o nás – jsme a budeme. Noc je černá tady na Vysočině a Heliosova první deska právě dohrává. Pak přijde John Cage – jeho Dream a In a Landscape; nečekaně krásné skladby od inovátora a pokušitele forem, zvuků i nástrojů. A potom únava, sny, sychravé ráno, další den – šedé mraky a možná slunce vysvitne na pár chvil, dvanáct hodin svobody než přijde nedělní noc – a pak už jen začátek dalšího týdenního divadelního cyklu, nic dalšího, žádné zázraky či prozření, jen další dny, práce, zbytky času, jež lze tak lehce promrhat, ... není pointa, kde ji brát, z čeho? Další měsíc, únor bude pryč, tak pojďme dál, spolkněme další měsíc, jen dál a dál, dál...

V Boha nevěřím, ale schází mi. Přesně takhle odpovídám, když mi tu otázku někdo položí. Zeptal jsem se svého bratra, který učil filozofii na Oxfordu, v Ženevě a na Sorbonně, co si o takovém výroku myslí, aniž bych prozradil, že je vlastně můj. Odpověděl jediným slovem: „Selanka.“

Když jsem byl ještě nesmiřitelným puberťákem, považoval jsem otce za slabocha. Později mi připadal pouze povolný. A ještě později zcela autonomní ve svých názorech, ale neochotný kvůli nim jakkoli bojovat.

„Měli bychom o ní více přemýšlet,“ prohlásil Šostakovič, „a uvyknout myšlenkám na smrt. Nemůžeme si dovolit, aby nás strach ze smrti přepadl naprosto neočekávaně. Měli bychom se s tímto strachem důvěrně seznámit, třeba tak, že o něm budeme psát. Nedomnívám se, že psaní a přemýšlení o smrti je typické pouze pro starce. Mám za to, že když lidé začnou o smrti přemýšlet dřív, udělají méně hloupých chyb.“
Šostakovič rovněž prohlásil: „Strach ze smrti je možná vůbec tou nejsilnější emocí. Někdy si myslím, že není hlubšího pocitu.“

Možná, že ta důležitá dělící čára nevede ani tak mezi věřícími a nevěřícími, jako spíš mezi těmi, kdo se smrti bojí, a těmi, kdo se jí nebojí. Tímto se tedy rozčleňujeme do čtyř kategorií a je zcela zjevné, kterým z nás bude připadat, že mají navrch: těm, kdo se smrti nebojí, protože věří, a těm, kdo se jí nebojí, přestože nevěří. Tyto skupiny mají morální převahu. Na třetím místě jsou lidé, kteří se navzdory své víře nedokážou zbavit tradičního niterného racionálního strachu. A mimo medailové pozice, na nejméně čestném místě a v pěkné bryndě, končí ti z nás, kdo se smrti bojí a nejsou věřící.

Beyle/Stendhal nevěřil v Boha a stavěl na odiv, že jeho existenci logicky ignoruje: „Čekáme na to, až se nám zjeví Bůh, ale já se domnívám, že tomuto smutnému světu stejně tak dobře vládně jeho ministerská předsedkyně Náhoda.“ A dále prohlásil: „Mám pocit, že jsem poctivý člověk a že by to ani jinak nešlo, a to nikoli proto, že chci potěšit nejvyšší bytost, která neexistuje, ale kvůli sobě, neboť potřebuji žít v míru se svými zvyky a předsudky, dát svému životu účel a svým myšlenkám potravu.“

Existovala dvě Maughamova moudra, která mnou rezonovala celé roky, pravděpodobně proto, že jsem s nimi neustále polemizoval. První bylo tvrzení, že „krása je nuda“. To druhé pocházelo ze sedmasedmdesáté kapitoly knihy Shrnutí: „Velká tragédie života není v tom, že lidé umírají, nýbrž v tom, že přestávají milovat.“
...
Kdybych býval chtěl sepsat dodatek, možná by zněl takto: „Další tragédie života je v tom, že neumíráme v pravý čas.“

Teorie morální filozofie běžně praví, že velkým zlem je to, když člověka smrt skosí [v rozkvětu života]; zlo však podle mě spočívá v našem povědomí o tom, že k ní vůbec dojde. Kdyby k ní došlo, a my o ní předem nevěděli, vůbec by na tom nezáleželo.

Wilson se ke své ženě nechoval hezky před svatbou ani po ní a jeho žal zamořily oprávněné pocity viny. A právě to dává proudu truchlícího vědomí patřičnou sílu. Oživujícím paradoxem Wilsonova rozpoložení je to, že tyto city v něm uvolnila až smrt člověka, který ho obviňoval z nedostatku citu. A věta, jež mi nikdy nevymizela z paměti, zní takto: „Poté, co zemřela, jsem ji miloval.“

Měli bychom vzít v úvahu svědectví Arthura Koestlera. V Dialoge se smrtí zachytil svou zkušenost z frankistických věznic v Malaze a Seville během španělské občanské války. Mladí lidé, kteří bezprostředně čekají na to, až je jejich političtí protivníci popraví, jsou na tom nepochybně jinak, než starší muži a ženy, kteří už mají většinu života za sebou a rozjímají o poklidnějším zániku. Koestler však pozoroval celou řadu těch, kdo brzy měli umřít – včetně sebe samotného, jak byl přesvědčen –, a došel k následujícím závěrům. Zaprvé, že nikdo – dokonce ani v cele smrti, dokonce ani když slyší, jak střílejí jeho kamarády a soudruhy – nemůže opravdu uvěřit ve svou vlastní smrt; a Koestler se navíc domníval, že tuto skutečnost lze vyjádřit téměř matematicky: „Neschopnost uvěřit ve smrt roste přímo úměrně s tím, jak se blíží.“ Zadruhé, když se lidská mysl ocitne v přítomnosti smrti, uchyluje se k různým fíglům : vyrábí „milosrdná narkotika nebo látky vyvolávající extázi“, aby nás obelstila. Především, jak se domníval Koestler, je schopná rozdělit vědomí na dvě části, z nichž jedna zcela chladně zkoumá, co prožívá ta druhá. Tímto způsobem „vědomí dohlíží na to, aby nikdy nezažilo naprostý zánik“.

Kdesi mezi účelným a taktickým odvracením zraku a mým vyděšeným zíráním do temných jam se nachází – musí se nacházet – nějaké racionální, dospělé, vědecké, liberální kompromisní stanovisko. Zde tedy je. Vyslovil ho dr. Sherwin Nuland, americký thanatolog a autor knihy Jak umíráme: „Realistické očekávání rovněž vyžaduje, abychom se smířili s tím, že čas, jenž je nám na zemi přidělen, se musí omezovat pouze na povolené maximum, které je v souladu s kontinuitou našeho druhu... Umíráme, aby svět mohl i nadále žít. Dostalo se nám zázraku života, protože triliony a triliony živých věcí nám připravily cesty a zemřely – v jistém smyslu tedy zemřely pro nás. My na oplátku umíráme, aby zas mohli žít jiní. Tragédie jednotlivce se z hlediska rovnováhy věcí v přírodě stává triumfem pokračujícího života.“

S vítězoslavným pocitem si nárokujeme vlastnictví těch nejlepších dob – a s patřičnou sebelítostí taky těch nejhorších – a často zaměňujeme vědecký a technický pokrok za pokrok mravní a společenský. Až příliš snadno zapomínáme, že pokud evoluce dovedla náš druh do tak obdivuhodného stavu, je nanejvýš logické, že se od nás vydá ještě někam dál.

Přednedávnem požádali vědce z různých oborů, aby uvedli jednu jedinou myšlenku, kterou by podle nich lidé měli obecně přijmout za svou. Všechny jsem zapomněl, až na jednu – tak převratný účinek na mě mělo vyjádření královského astronoma a profesora kosmologie a astrofyziky v Cambridgi Martina Reese: „Rád bych rozšířil povědomí lidí o tom, jak obrovský časový interval ještě zbývá – jak naší planetě, tak samotnému životu. Nejvzdělanější lidé se uvědomují, že jsme výsledkem darwinistické selekce, která trvala čtyři miliardy let, ale mnozí z nás se jaksi domnívají, že lidé jsou jejím naprostým vyvrcholením. Naše Slunce je však přibližně v polovině doby své existence a rozhodně to nebudou lidé, kdo za dalších šest miliard let spatří jeho zánik. Ať už v té době budou existovat jakékoli bytosti, budou se od nás lišit stejně, jako my se lišíme od bakterií a měňavek.“


NP John Cage – Dream (2012 - As It Is (Alexei Lubimov))