pondělí, září 05, 2016

Září


Po celé mé smutné mládí mi byl Huysmans souputníkem, věrným přítelem; nikdy jsem o něm nezapochyboval, nebyl v pokušení se ho vzdát ani zaměřit se na jiné téma. Až jsem nakonec, jednoho červnového odpoledne roku 2007 po dlouhém, až trochu nepřijatelném protahování obhájil před komisí univerzity Paříž IV – Sorbonny dizertaci Joris-Karl Huysmans aneb spása po pádu. Už následující ráno (či možná hned večer po obhajobě, už nevím jistě, večer to byl osamělý a utápěný v alkoholu) jsem pochopil, že část mého života skončila, a pravděpodobně ta nejlepší.
Tak to v našich stále ještě západních a sociálnědemokratických společnostech u těch, kdo ukončí studia, chodí, ale někteří si to neuvědomí nebo neuvědomí hned, natolik jsou hypnotizováni touhou po penězích nebo u těch nejprimitivnějších, kteří si vytvořili závislost na určitých výrobcích (těch je míň, většina, uvážlivější, propadne prosté fascinaci penězi, tím „neúnavným Próteem“), možná po konzumování. Hypnotizováni tím spíše, že touží dokázat, co v nich je, vybojovat si záviděníhodné společenské místo ve světě, jejž považují za konkurenční a o němž doufají, že takový i je, poháněni uctíváním proměnlivých idolů: sportovců, módních návrhářů, tvůrců webových stránek, herců či modelek.

Jedině literatura vám může dát pocit, že jste dosáhli kontaktu s jiným lidským duchem, a to v jeho celistvosti, s jeho slabostmi i velikostí, s jeho hranicemi, malostmi, utkvělými myšlenkami, vírou i přesvědčením; se vším, co toho druhého dojímá, zajímá, vzrušuje nebo odpuzuje. Pouze literatura vám umožní navázat kontakt s duchem mrtvého, a to přímějším, úplnějším a hlubším způsobem než ledajaká konverzace s přítelem – jakkoli hluboké a trvalé může být přátelství, v rozhovoru se nikdy neotevřeme natolik jako prázdné stránce, když se obracíme k neznámému adresátovi.

Trpěl jsem chudobou, a kdybych měl odpovědět na jeden z těch průzkumů, které pravidelně zjišťují „tep mládí“, zřejmě bych své životní podmínky definoval jako „spíše obtížné“. Přesto jsem ráno po obhajobě (nebo ještě týž večer) nejdříve pomyslel na to, že jsem právě ztratil něco nedocenitelného, něco, co už nikdy nezískám: svobodu. Řadu let mi poslední zbytky odumírající sociální demokracie umožnily (prostřednictvím stipendia, rozsáhlého systému slev a sociálních výhod, nevalných, ale levných obědů v menzách) věnovat se celé dny činnosti již jsem si zvolil: neomezenému intelektuálnímu setkávání s přítelem.

Univerzitní studia literatury nespějí, jak známo, zhruba k ničemu, nanejvýš u těch nejnadanějších studentů vedou k dráze vysokoškolského pedagoga v oboru literatury – nastává tak poměrně úsměvná situace, kdy jediným cílem systému je jeho vlastní reprodukce s více než 95% mírou odpadu.

Podle milostného modelu převládajícího za mého mládí (a nic mě nepřimělo k tomu, abych uvěřil, že se věci podstatně změnily) se předpokládalo, že mladí lidé po krátkém období sexuální nestálosti v preadolescenci naváží výlučné milostné vztahy, postavené na striktní monogamii, kde už vstupovaly do hry nejen sexuální, ale i společenské aktivity (večírky, víkendy, prázdniny). Na těchto vztazích nicméně nebylo nic definitivního a musely být vnímány jako svého druhu trénink, taková stáž (jejichž absolvování se ostatně v pracovní sféře stávalo běžným předstupněm k prvnímu zaměstnání). Milostné vztahy proměnlivého trvání (dobu jednoho roku, již jsem poznal já, lze považovat za přijatelnou) a proměnlivého množství (průměr deset až dvacet se mi jeví jako rozumný odhad) měly přicházet jeden za druhým, dokud to nezavršil jako apoteóza poslední vztah, který měl tentokrát být manželský a definitivní a prostřednictvím plození dětí měl vést k založení rodiny.

Překvapilo mě, když mě přesto pozvala, těsně než jsme vystoupili z taxíku, na „poslední skleničku“. Musí být vážně vyřízená, pomyslel jsem si, a už ve chvíli, kdy se za námi dveře výtahu zavřely, jsem věděl, že nic nebude, neměl jsem ani chuť ji vidět nahou, radši bych se tomu byl vyhnul, přesto k tomu došlo a jen se tím potvrdilo, co jsem už tušil: nevyžrala si to jenom v citové oblasti, i její tělo utrpělo nezvratné škody, její prsa i zadek byly už jen pohublé, smrsklé, ochablé, povislé kusy masa, už nemůže být a nikdy se nestane předmětem touhy.

Podléhal jsem snad s narůstajícím věkem příznakům andropauzy? To bylo klidně možné, a tak abych si o tom udělal jasno, rozhodl jsem se trávit celé večery u stránek Youporn, z nichž se poslední dobou stal přední pornoweb. Výsledek byl zkraje velmi povzbudivý. Youporn odpovídá erotickým představám normálních mužů, vyskytujících se rovnoměrně na celé planetě, a jak se potvrdilo po několika minutách, i já reagoval jako naprosto normální muž.

Spousta mužů se zajímá o politiku a válku, ale mě tento druh zábavy příliš netěší, já se o politiku staral asi jako o ručníky, a nejspíš to byla škoda. Je fakt, že za mého mládí byly volby naprosto nezajímavé; průměrnost „politické nabídky“ až překvapovala. Na jedno či dvě období – podle osobního charismatu – zvolili kandidáta z levého středu, a z jakýchsi obskurních důvodů tam nemohl zůstat ještě na třetí; načež se obyvatelstvo tohoto kandidáta a obecněji levého středu nabažilo, pozorovali jsme fenomén demokratické obměny, kdy voliči dali mandát kandidátovi pravého středu, taktéž na jedno či dvě období, podle jeho schopností. Západní státy byly kupodivu na tento volební systém velice pyšné, přestože byl pouhou dělbou moci mezi dvěma konkurenčními gangy, a občas se dokonce vyvolávaly války, aby tento systém vnutily zemím, jež jejich nadšení nesdílely.

Večery po prezidentské volbě jsem měl vždycky rád. Dokonce myslím, že kromě finále mistrovství světa ve fotbale to byl můj nejoblíbenější televizní program. Napětí je pochopitelně menší, neboť volby probíhají podle zvláštního narativního schématu, jehož rozuzlení známe od první minuty; nicméně výjimečná pestrost účastníků (politologů, „předních“ politických úvodníkářů, jásajících nebo slzejících davů v sídlech politických stran... a konečně politiků a jejich rozvážných nebo dojatých prohlášení pronášených ještě zatepla), všeobecné vzrušení přítomných, to vše skutečně vyvolává vzácný, cenný a mediálně atraktivní pocit, že člověk bezprostředně prožívá historický okamžik.

V dávnější době lidé utvářeli rodiny, tedy poté, co se rozmnožili, to spolu táhli ještě několik let, než jejich děti dospěly, a pak se vraceli ke Stvořiteli. Nyní však bylo pro pár rozumnější zakládat domácnost kolem padesáti nebo šedesáti, když zestárlá, rozbolavělá těla už potřebují jen známý, uklidňující a nevinný kontakt; přednost před ostatními rozkošemi zároveň definitivně dostává lokální kuchyně.

Není-li islám politický, není ničím.
Ajatolláh Chomejní

Tak je to tu. Srpenec se zlomil do září, zatáhlo se, tmavé mraky se srocují nad odpolední Prahou a v Kunraticích se štamgasti přesunuli ze zahrádky dovnitř, do Lokálu, kde jsem byl poprvé na podzim roku 1998. Léto právě teď dožívá, končí, odeznívá; ve vzduchu je cítit podzim, lístky padají k zemi, tolik jich bylo, když jsem parkoval v Karlíně – pár desítek minut a auto celé zasypané, jak první ranní sníh v Laponsku. Září jsem míval nejraději, pak jsem se přešaltoval na říjen; teď už je mi to jedno, každý měsíc je krásný a má své kouzlo. Snad jen ten listopad: ty nízké mraky, vlhko, respirační onemocnění, chlad.

Po delší době konečně přečtená kniha, která je myšlenkově bohatá, a to velmi. Myslím tím postřehy, pravdy, věty poznání, glosy, úsudky; Houellebecq je přesný, trefný, ironický, někdy až sžíravě. Není to kniha „proti islámu“, jak by si snad někdo mohl myslet; je to kniha o akceptaci nástupu nového řádu, o tom, jak minulost, minulé hodnoty, zásady, pravdy, postuláty a vše, na čem naše současná společnost stojí a co vyznává, jak toto vše dokáže rychle zmizet – a jak se všech těchto hodnot dokážeme jednoduše, rychle a bez emocí i lítosti vzdát. Jde o popis bezpáteřnosti jakožto hlavního rysu společnosti: bezpáteřnost je pak omluvená „vědeckým“ názorem, vysvětlením, zdůvodněním, které je nakonec ve všeobecném konsensu přijato jako téměř nezpochybnitelná pravda. Média jsou v neustálém zajetí politické korektnosti tak, že naprosto ztrácí svůj smysl a význam existence. Časování knihy je vzhledem k davům poutníků z kdysi krásné Sýrie bezchybné; Houellebecqův scénář však s tímto nesouvisí ani s tímto faktem nijak nepočítá – vychází z reálného politického kolbiště a situace, jejíž nastolení sice není příliš pravděpodobné, ale není vyloučené. I ostatní Houellebecqova témata jsou pak malé přesné trefy do černého – vždy pak s lehkou ironií a sarkasmem...

Ale pojďme zpět, k tomu podstatnému. Pojedu do Sareku začít podzim, přivolat ho a vzývat. Putování jak vloni, lehce kořeněné dobrodružstvím na řece. Deset dnů, dvě sta kilometrů; kolik potkáme lidí? Jak bude? Zvládneme to stejně tak dobře, jako loňský rok? Bude mrznout? Pršet? První sníh?

Všechno se mění, i to neměnné má svoji trajektorii změny, po které pluje. Rozmnožila jsi se; Tvá dcera bude určitě po Tobě, budeš dobrá maminka, starostlivá, pečlivá, láskyplná. Jsem o tom přesvědčen, vím to. Nezbylo z toho všeho bláznění před lety ve mně už téměř vůbec nic; kdyby to neznělo tak trestuhodně prázdně, napsal bych, že ÚPLNĚ vůbec NIC. Prostě vůbec NIC, nichts, nada, nothing. Neviděl jsem Tě roky, dílem plánovaně a dílem přispěním náhody, a jsem tomu velmi rád. Moc. Nekomplikuju, žiju, neohlížím se, nevzpomínám, nebarvím minulost narůžovo, v nic nedoufám; odstřihl jsem se jednou provždy, úplně, navěky. Na všechny svoje životy. Střela, co minula svůj cíl, se nemůže vrátit zpět. Snad jen kdyby obletěla celou planetu... ale to nejde, a tak se to nikdy nestane.

Rozcházíme se, podvádíme, stárneme, z kompromisů tavíme rozhodnutí a z rozhodnutí nové a nové kompromisy. Někde už ne moc daleko bliká magická hranice poloviny života, pokud již snad není za námi. Krájím to řádně, na plný plyn jedu vstříc dalším dnům, večer za večerem si nakládám, potřebuju se na něco těšit, něco zažít, přepnout se a ulevit. Ten opakující se stres, odmítané otázky smyslu toho všeho, pádící dny, na jejichž tempo se nechce myslet – je mnohem jednodušší a tak moc lákavé si říci, dnes ne, dnes nebudeme přemýšlet – dnes si uděláme večer zapomnění...

Jde to takhle donekonečna? Takhle plout dál, bez přemýšlení, bez hlubšího smyslu? Surfovat na vlně materiálního dostatku, zakotven v komfortní zóně opakování tolikrát pracovně prožitého, a tedy tolik jednoduchého? Asi jsem v rovnováze, byť doma trochu kulháme. Možná trochu víc. Možná jsme už po amputaci a možná taky před resuscitací. Chtěl bych to změnit, nějak se z toho vymotat, najít cestu ven. Chtěl bych, ale nevím, jestli to jde, jestli to je vůbec možné. Nějak se přetavit do toho, mít vše. Jde to vůbec? Vše? Mít vše?

Když jsme seděli na Marku Laneganovi, přál jsem si, aby dal Pretty Colors – ten jeho hluboký hlas v krásné písni... A Mark zpíval ty krásné songy, byl to úplně jiný koncert, než ten první (povedený) i druhý (nepovedený), doma mám plakát, třeba mi někdy bude viset na zdi na Letné, hned vedle Mono a Explosions in the Sky... třeba, jednou, možná, kdo ví. Ty vedle mě, krásný večer to nakonec byl, povedené velmi, Mark je démon a král noci, takové té tiché, klidné, majestátní. Mark přijde a vše ztichne, a když odejde, není moc do řeči. Ještě někdy na něj půjdu; zakotvil se pevně v mém srdci...

Byl jsem před lety uhranut Nesnesitelnou lehkostí bytí; množství myšlenek a pravd bylo ohromující, styl jednoduchý a krásný; příběh, který bere za srdce. I když se Kunderovi samotnému film podle knihy nelíbil – a jak jsem pochopil, po jeho shlédnutí se rozhodl zakázat jakékoliv filmové adaptace svých knih – já mám a budu mít Tomáše navždy spojeného s Danielem Day-Lewisem a Terezu s tehdy čtyřiadvacetiletou Juliette Binoche. Přesto jsem si jist, že číst knihu a teprve poté vidět film by bylo lepší pořadí; film zradí spoilery a doslovností, kterou filmové obrazy nutně musí mít.

I podle Kunderova Žertu vznikl film, jak sám autor píšu v doslovu knihy, ale tentokrát jsem začal (i když vím, že film zkusím najít rovněž). Jediným spoilerem tak zůstávají vzpomínky na gymnaziální maturitu, těch několik vět, které jsem o Žertu v učebnici literatury četl a které mi z oné již dávné doby zůstaly v paměti.

Od začátku ohromí precizní stavba; jednotlivé kapitoly, miniromány; různé pohledy očima různých postav; výlety do minulosti osvětlující přítomnost; dovedně, až naprosto precizně stavěná souvětí a odstavce. Kundera je jednoznačně mistr jazyka, všech jeho zákoutí, podob, větné stavby, schopnosti vyjádření myšlenek a obrazových paralel. Má svoji vlastní kategorii, to už jsem pochopil po první knize, a Žert mě v tomto svém přesvědčení jen dále utvrzuje.
A ty jeho myšlenky! Vždy se najdou momenty, kdy se člověk zastaví a daný odstavec či dva čte několikráte po sobě – tak ohromující a krystalicky čisté je poznání, které z oněch několika magických vět čiší. Jistě, některé Kunderovy motivy a myšlenky se nutně opakují mezi jeho opusy; Nesnesitelná lehkost bytí tak kupříkladu dovedně rozvádí myšlenku kontrastu lásky fyzické a lásky duše, které je v Žertu poprvé nastíněna.

Pohnutá doba let padesátých a kontrastující uvolnění šedesátých let jsou kulisou příběhu, spouštěčem, nepřítomným deus ex machina, které směřuje děj vstříc budoucnosti a střetu – který již ale nemůže nastat, protože staré křivdy se po letech ztrácí, mění; nepřestávají existovat, ale již nejsou aktuální a relevantní. A stejný osud postihuje i jiné části minulosti: příběhy se buď v kruhu uzavírají, nebo se naopak nenávratně vzdalují a ztrácejí, s vysvětlením a (do)pochopením.

Není divu, že román balancoval na cenzurní hraně, a konec šedesátých let byl snad jediný čas mrtvého poválečného čtyřicetiletí, kdy mohl být vydán. Kniha svoji dobu neodsuzuje a nekritizuje; jen věcně popisuje, bez zbytečného hodnocení a káraní. A přestože jsou to jen kulisy a jejich věcný popis, i to málo stačí k pochopení absurdity onoho poválečného desetiletí, kdy stačil jeden mladický žert, nevinný i provokující, zbytečný i pochopitelný, aby se osud jednoho života změnil, otočil, zcela zpřeházel. Šedesátá léta pak vyznívají téměř jako oáza svobody – snad jen kdyby (kulisní) popisy nedostatku, nekvality a poskytovaných neslužeb tak reálně nepřibližovaly marnost zřízení, které navenek kontroluje a řídí vše, ale ve skutečnosti pouze směřuje k svému neodvratitelnému rozpadu...

Viděl jsem Bloodsport. Jestli vybrat jednu věc, tak tuhle. Je to: laciné, jednoduché, přízemní, naivní, kýčovité, otřepané – a ikonické, úplně nejvíc. Jean-Claude vs. Bolo Yeung. Klasické scény, východ slunce nad Hong Kongem, jedny z posledních záběrů z dnes už neexistujícího Kowloon Walled City, prostě návrat do osmdesátek se vším, co k tomu patří. Byla to prázdná neděle, kde jsem chtěl nicnedělat, a tohle ikonické odškrtnutí mi chybělo. Tak jsem ho dal.

No a co dál? Zítra poslední den, než naberu směr Gällivare, pak busem do Ritsemu a pak už jen, co nohy zvládnou, den za dnem, přes Sarek, poslední opravdovou divočinu v Evropě. To místo je magické, nespoutané, nádherné, nebezpečné, silné; je to Sarek, údolí co se střetávají uprostřed, s civilizací vždy několik desítek kilometrů daleko. Půjdeme a budeme si vyprávět příběhy, co jsme zažili a které ne, o čem sníme, co nás trápí; probereme všechny naše holky a ženy, všechny zážitky, vše, co se povedlo i to, na co chceme zapomenout. Z paměti vydolujeme i ty poslední věci, které jsme chtěli vymazat, a všechny je položíme ven na oltář podzimní tundry, necháme do nich pršet a foukat vítr, budeme pozorovat, co se s těmi dávnými vzpomínkami bude dít, jestli se nějak mění, bobtnají či sublimují, co z nich zbylo a zbyde, co vlastně ve svém jádru jsou...

Byl jsem vážný, nadšený a přesvědčený na schůzích; šťouravý a popichovačný mezi nejbližšími kamarády; byl jsem cynický a křečovitě duchaplný s Markétou; a když jsem byl sám (a myslil na Markétu), býval jsem bezradný a školácky rozechvěný.
Byla snad ta poslední tvář ta pravá?
Ne. Všechny ty tváře byly pravé: Neměl jsem jako pokrytci tvář pravou a tváře falešné. Měl jsem několik tváří proto, že jsem byl mlád a nevěděl jsem sám, kdo jsem a kdo chci být. (Avšak disproporce mezi těmi všemi tvářemi mne trémovala; nevrostl jsem zcela ani do jedné z nich a pohyboval jsem se za nimi nemotorně a slepecky.)

Ozvala se snad ve mně nějaká morální zásada? Nesmysl; byla to prostě nechuť. Ale proč nechuť, když ještě pár hodin předtím jsem měl zuřivou chuť na ženu, přičemž zlobná zuřivost té chuti souvisela právě s tím, že mi bylo programově jedno, kdo bude ta žena? Byl jsem snad jemnější než druzí a ošklivily se mi prostitutky? Nesmysl: zaskočila mne lítost.
Lítost z jasnozřivého poznání, že situace, kterou jsem právě zažil, nebyla čímsi výjimečným, co jsem volil z nadbytku, z rozmaru, z neposedné touhy poznat a prožít vše (vznešené i sprosté), nýbrž že se stala základní příznačnou a obvyklou situací mého nynějšího života. Že jí byl přesně vymezen okruh mých možností, že jí byl přesně nakreslen horizont mého milostného života, jenž mi má od nynějška náležet. Že tato situace nebyla výrazem mé svobody (jak bych ji mohl chápat, kdyby se mi přihodila třeba o rok dříve), nýbrž výrazem mé determinace, mého omezení, mého odsouzení.

Mluvívá se o láskách na první pohled; jsem si příliš dobře vědom toho, že láska má sklon vytvářet sama ze sebe legendu a zpětně mytizovat své počátky; nechci tedy tvrdit, že tu šlo a tak náhlou lásku; ale jakési jasnozření tu opravu bylo: tu esenci Luciiny bytosti, anebo – mám-li být zcela přesný – esenci toho, čím pak Lucie pro mne byla, jsem pochopil, pocítil, uzřel naráz a hned; Lucie mi přinesla sama sebe, jako se lidem přinášejí zjevené pravdy.

Nic nesbližuje lidi rychleji (byť třeba zdánlivě a klamně) jako smutné, melancholické porozumění; toto ovzduší klidné účasti, které uspává jakékoli obavy a zábrany a je srozumitelné duši jemné i vulgární, vzdělané i prosté, je nejjednodušším způsobem sblížení, a přece tak velmi vzácným: je totiž třeba odložit vypěstované „držení duše“, vypěstovaná gesta a mimiku a být prostý; nevím, jak se mi toho (náhle, bez přípravy) podařilo dosíci, jak se to mohlo podařit mně, který jsem slepecky tápával za svými umělými tvářemi; nevím; ale pociťoval jsem to jako nečekaný dar a zázračné vysvobození.

Slova zpozdilá vám nevěřím já věřím mlčení
je nad krásou je nade vším
slavnost porozumění
(František Halas)

Viděl jsem ve veliteli prostě jen mstivou a úskočnou krysu, dnes ho však vidím především jako člověka, který byl mlád a hrál. Mladí lidé přece za to nemohou, že hrají; jsou nehotoví, ale jsou postaveni do hotového světa a musí v něm jako hotoví jednat. Použijí proto honem forem, vzorů a předloh, těch, které se jim líbí, které se nosí, které jim sluší – a hrají.
...
Mládí je strašně: je to jeviště, po kterém chodí na vysokých koturnech a v nejrůznějších kostýmech děti a pronášejí naučená slova, jimž jen zpola rozumějí, ale jimž jsou fantasticky oddány. A dějiny jsou strašné, protože se tak často stávají hřištěm nedospělých; hřištěm pro mladičkého Nerona, hřištěm pro mladičkého Napoleona, hřištěm pro zfanatizované davy dětí, jejichž odkoukané vášně a primitivní role se rázem proměňují ve skutečnost katastrofálně skutečnou.
Když na to pomyslím, převrací se mi v mysli veškerý pořádek hodnot a já cítím hlubokou nenávist vůči mládí – a naopak jakési paradoxní odpuštění zločincům historie, v jejichž zločinnosti najednou spatřuju jen hrůznou nesvéprávnost nedospělosti.

Když mi Lucie v Ostravě tak záhadně a krutě zmizela, neměl jsem nejdřív žádnou praktickou možnost po ní pátrat. A jak potom (po mém propuštění z vojny) ubíhala léta, ztrácel jsem pomalu touhu po takovém pátrání. Říkal jsem si, že Lucie, ať už jsem ji miloval jakkoli, ať sebevíc jediná, je zcela neodmyslitelná od situace, v níž jsme se spolu potkali a zamilovali se. Zdálo se mi, že je jakási chyba v úvaze, jestli člověk abstrahuje milovanou bytost od všech okolností, v nichž ji poznal a v nichž ona žije, když se ji snaží v urputném vnitřním soustředění očistit od všeho, co není ona sama, tedy i od příběhu, který spolu prožili a jenž tvoří konturu jejich lásky.

Snažil jsem si přivolat myšlenku na Helenu, chtěl jsem na ni myslet, abych dlouhé chvíle nějak využil; ale ta myšlenka se nechtěla nijak rozvíjet, nechtěla se hnout z místa a byla s to mi vyvolat nanejvýš Heleninu vizuální podobu. Je to ostatně známá věc: když muž čeká na ženu, nachází v sobě jen ztěžka schopnost přemýšlet o ní a nezbývá mu nic jiného než přecházet sem a tam (klidněji či neklidněji) pod jejím strnulým obrazem.

Fyzická láska jen zcela zřídka splývá s láskou duše. Co vlastně duše dělá, když tělo srůstá (pohybem tak odvěkým, obecným a nevariabilním) s jiným tělem? Co si jen všechno umí vymýšlet v těch chvílích, dávajíc tak znovu najevo svou převahu nad setrvačnou jednotvárností tělesného života! Jak umí tělem pohrdat a použít ho (i jeho protějšku) jen jako předlohy pro zběsilé fantazie, tisíckrát tělesnější než obě těla sama! Anebo opačně: jak ho umí znevážit tím, že ho zanechá jeho kyvadélku a pustí zatím své myšlenky (unavené již vrtochem těla) docela jinam: k šachové partii, vzpomínce na oběd a k rozečtené knize...
Není nic vzácného v tom, splynou-li spolu dvě cizí těla. A snad i splynutí duší se někdy uděje. Ale tisíckrát vzácnější je, splyne-li tělo se svou vlastní duší a je-li s ní zajedno ve své vášni.

„Neřekl bych to tak. Imponují mi totiž. Mám je rád právě proto, že jsou docela jiní. Milují svá těla. My jsme je zanedbávali. Rádi cestují. My jsme trčeli na jednom místě. Milují dobrodružství. My jsme proseděli život na schůzích. Mají rádi jazz. My jsme nepodařeně imitovali folklor. Věnují se sobecky sobě samým. My jsme chtěli spasit svět. Ve skutečnosti jsme ho svým mesiášstvím málem zničili. Oni ho snad svým sobectvím zachrání.“

Viděl jsem, jak se nad naším sporem, který jsem cítil jako stále současný a živý, zavírají smiřující vody času, který, jak známo, umí smazávat rozdíly mezi celými epochami, natož mezi dvěma ubohými jedinci. Ale já jsem se zuby nehty bránil, abych přijal návrh na smíření, který nabízí sám čas; nežiji přeci ve věčnosti, jsem zakotven do pouhých sedmatřiceti let svého života a nechci se od nich odpoutávat (tak jak se od nich odpoutal Zemánek, když se tak rychle podrobil mentalitě těch mladších), ne, nechci se vyzout ze svého osudu, nechci se odpoutat od svých sedmatřiceti let, i když představují úsek času tak zcela nepatrný a prchavý, už teď zapomínaný, už teď zapomenutý.

Časovým odkladem se mění msta v cosi klamavého, v osobní náboženství, v mýtus odtržený den ze dne více od zúčastněných lidí, kteří zůstávají v mýtu msty stejní, ačkoliv ve skutečnosti jsou dávno někým jiným: dnes stojí Jahn před jiným Zemánkem a rána, kterou jsem zůstal dlužen, je nevzkřísitelná, nerekonstruovatelná, definitivně ztracená, takže udeřil-li jsem nyní, po létech, je má rána zcela nesrozumitelná, nebývá pak docela jiných, cizích, mnou nezamýšlených významů, stává se něčím jiným, než byla v mém záměru, může se obrátit nejrůznějším směrem a já ji nemohu ani řídit, tím méně ospravedlnit.

Už dnes jsou dějiny jen tenká šňůrka pamatovaného nad oceánem zapomenutého, ale čas kráčí a přijde doba vysokých letopočtů, jež nezvětšená paměť jednotlivcova nebude vůbec s to pojmout; celá staletí a tisíciletí budou zní proto vypadávat, staletí obrazů a hudby, staletí objevů, bitev, knih, a bude to zlé, protože člověk ztratí ponětí o sobě samém a jeho historie, nepojmutelná, neobsáhnutelná, se scvrkne do několika schematických smyslu zbavených zkratek.

Ano, tak jsem to náhle viděl: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohou odčinění (pomstění i odpuštění) zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.


NP Mark Lanegan - Pretty Colors (2013 - Imitations)

neděle, května 08, 2016

It's easy to be lonely


Klíč k tomuto chápání mně poskytl jeden Hallerův výrok. Když jsme jednou hovořili o takzvaných ultrakrutostech středověku, řekl mi: „Ve skutečnosti to žádné ukrutnosti nejsou. Středověký člověk by si celý styl našeho dnešního života hnusil ještě daleko víc než jen jako ukrutný, příšerný a barbarský. Každá doba, každá kultura, každý mrav a tradice má svůj styl, má svou sobě vlastní jemnost i drsnost, krásu i ukrutnost, a pokládá určité utrpení za samozřejmé a trpělivě snáší určité zlořády. Skutečným utrpením, skutečným peklem se lidský život stává tehdy, kdy se navzájem přetínají dvě doby, dvě kultury a náboženství. Antický člověk, který by musel žít ve středověku, by žalostně zašel, tak jako by musel zajít divoch uprostřed naší civilizace. Existují období, kdy se celá jedna generace natolik ocitne mezi dvěma epochami, dvěma životními slohy, že pozbude veškeré samozřejmosti, veškerého mravu, všeho bezpečí a nevinnosti. Přirozeně ne každý to pociťuje stejně silně. Taková povaha jako Nietzsche musela protrpět dnešní bídu o celou generaci dřív – co musel zakusit osamocen a nepochopen on sám, to dnes zakoušejí tisíce.“

Ostatně mám rád i to, jak kontrastuje můj život, ten osamělý, uštvaný, naveskrz nepořádný život bez lásky s tímhle rodinným, měšťanským prostředím. Rád na schodišti vdechuji tu vůni klidu, pořádku, čistoty, slušnosti a mírnosti, která mě i přes mou nenávist k měšťáctví nějak dojímá, a rád pak překročím práh svého pokoje, kde to všechno ustane, kde se mezi hromadami knih povalují zbytky doutníků a láhve od vína, kde je všechno v nepořádku, neútulné a zanedbané a kde všecko, knihy, rukopisy, myšlenky, je poznamenáno a prosyceno strádáním osamělců, problematikou lidství, touhou dát lidskému životu, který znesmyslněl, nový smysl.

Možná těchto několik stálých hostí, které jsem všechny od vidění znal, bylo naveskrz šosáckých a ve svých maloměšťáckých bytech měli stát jalové domácí oltáře blbých bůžků spokojenosti, ale třeba i oni byli osamělí a vykolejení chlapi jako já, tiší, přemýšliví zapíječi zbankrotělých ideálů, třeba i oni stepní vlci a chuděrové, to nevím. Každého z nich sem táhl nějaký stesk, zklamání, potřeba náhražky, ženatý tu hledal atmosféru let za svobodna, starý úředník si vybavoval svá studentská léta, všichni byli spíš mlčenliví a všichni se rádi napili a stejně jako já raději seděli u půllitru alsaského než u nějaké dámské kapely. Tady jsem zakotvil, tady se to dalo hodinku i dvě vydržet. Sotva jsem si poprvé zavdal alsaského, hned jsem pocítil, že jsem kromě chleba k snídani dnes ještě neměl v ústech.

Kolem břečťanu, trávníku a jedličky jsem prošel k domovním dveřím, našel klíčovou dírku i vypínač, proplížil se kolem skleněných dveří, naleštěných skříní a květin v kořenáčích, odemkl svou světnici, svůj zdánlivý domov, kde na mne čekala lenoška a kamna, kalamář a krabice s malováním, Novalis a Dostojevskij, tak jako na jiné, skutečné lidi při návratu domů čeká matka nebo žena, děti, služky, psi a kočky.

A tak stepní vlk hynul na svou nezávislost. Dosáhl svého cíle, byl stále nezávislejší, nikdo mu neměl co poroučet, podle nikoho se nemusel řídit, svobodně a sám rozhodoval o svém konání. Neboť každý silný člověk bezpečně dosáhne toho, co mu opravdový pud přikazuje hledat. Avšak uprostřed dosažené svobody si Harry náhle uvědomil, že jeho svoboda znamená smrt, že tu stojí samoten, že ho svět zvláštním způsobem nechává na pokoji, že se ho lidé netýkají, dokonce ani on sám sebe ne, a že se pomalu dusí ve stále řidším a řidším vzduchu bezvztažné osamělosti. Neboť věci se nyní měly tak, že samota a nezávislost již nebyly jeho přáním a cílem, nýbrž jeho osudem a odsouzením, že kouzelné přání se splnilo a nedalo se odvolat a že už nebylo nic platné, když pln touhy a dobré vůle rozpínal paže a byl ochoten ke vztahům, k pospolitosti: ponechávali ho o samotě. Přitom snad nebyl nenáviděn a nebyl lidem protivný, naopak, měl velmi mnoho přátel. Leckdo ho měl rád. Vždy však nacházel pouze sympatii a přívětivost, dostával pozvání a dary, psali mu hezké dopisy, avšak nepřiblížil se mu nikdo, nikde nevzniklo spojení, nikdo nebyl ochoten ani schopen sdílet s ním život. Obklopovalo ho ovzduší osamění, tichá atmosféra uplývání okolního světa, neschopnost navazovat vztahy, a proti tomu nebyla s to ničeho zmoci žádná vůle ani touha. To byl jeden z nejdůležitějších znaků jeho života.

Jedna cesta vede ke světci, mučedníku ducha, k odevzdání se Bohu. Druhá cesta vede k tomu být zhýralcem, mučit se pudy, oddat se zániku. A mezi oběma cestami se pokouší v umírněném středu žít měšťák. Nikdy se nebude obětovat, nikdy se neoddá ani rozkoším, ani askezi, nikdy nebude mučedníkem, nikdy se nepodvolí zkáze – naopak, jeho ideálem není vzdát se svého já, nýbrž si je uchovat, jeho snažení neplatí ani svatosti, ani jejímu protikladu, bezvýhradnost je pro něho nesnesitelná, chce sice sloužit Bohu, ale i rozkoši, chce sice být počestný, ale také trochu se na zemi pěkně pohodlně pomět. Zkrátka se pokouší usadit uprostřed mezi extrémy, v mírném a neškodném pásmu bez prudkých vichřic a bouří, a také se mu to daří, jenže na úkor oné životní a citové intenzity, kterou skýtá život zaměřený na bezvýhradnost a extrémy. Intenzivně se dá žít jen na úkor svého já.

Současně jsem uvažoval: tak jako se teď já obléknu a půjdu navštívit profesora a vyměním si s ním více či méně vylhané zdvořilůstky, aniž to vlastně chci, dělá totéž a žije a jedná tak většina lidí z donucení den co den a hodinu co hodinu, aniž vlastně chce, koná návštěvy, účastní se zábav, odsedí si své úřední hodiny, všechno nuceně, mechanicky, nechtěně, všechno by to právě tak dobře mohly udělat stroje anebo by se od toho vůbec dalo upustit; a ten věčný, stále běžící mechanismus jim brání, tak jako mně, zkritizovat vlastní život, jeho pitomost a mělkost, jeho odporně se šklebící pochybnost, poznat a pocítit jeho beznadějný smutek a pustotu.

Zdálo se mi, že Marie je první skutečnou milenkou, kterou jsem kdy měl. Od žen, které jsem miloval, jsem vždy vyžadoval ducha a vzdělání, aniž jsem kdy vůbec zpozoroval, že ani ta nejduchaplnější a relativně nejvzdělanější žena nikdy neodpovídá duchovnímu řádu ve mně, nýbrž stojí vždy proti němu; přinášel jsem ženám své problémy a myšlenky a bylo by se mi zdálo naprosto nemožné milovat déle než hodinu dívku, která sotvakdy čte knihu, stěží ví, co je to číst, a která by nedokázala rozeznat třeba Čajkovského od Beethovena. Marie neměla žádné vzdělání, oklik a náhražek jí nebylo zapotřebí, všechny její problémy vyrůstaly přímo ze smyslů. Jejím uměním a úkolem bylo všemi svými smysly, svou nádhernou postavou, svými barvami, svými vlasy, svým hlasem, svou pletí, svým temperamentem dosáhnout takového smyslového a milostného štěstí, jaké je jen možné, a za každou dovednost, za každou svou oblou linii, každý nejjemnější obrys svého těla nacházet a vykouzlit u milence odpověď, porozumění a živou, oblažující souhru.

„Myslíš, že nedovedu pochopit tvůj strach z foxtrotu, tvou nechuť k barům a tančírnám, tvůj odpor k jazzu a celému tomu harampádí? Až moc dobře to chápu a zrovna tak i tvůj odpor k politice a smutek ze žvástání a neodpovědných čachrů politických stran, tisku, tvé zoufalství z války, z minulé i z těch budoucích, z toho, jak se dnes myslí, čte, staví, jak se dělá hudba, co se oslavuje a čemu se vyučuje! Máš pravdu, stepní vlku, tisíckrát máš pravdu, a přesto musíš podlehnout. Pro tenhle jednoduchý, pohodlný dnešní svět, který se spokojí s takovým málem, jsi moc náročný a hladový, svět tě vyvrhne, pro něj máš o rozměr víc. Kdo dnes chce žít a radovat se ze života, ten nesmí být jako ty a já. Kdo žádá místo fidlání hudbu, místo zábavy radost, místo peněz duši, místo patlání opravdovou práci, místo hříček opravdovou vášeň, pro toho tenhle hezoučký svět není žádný domov.“

Ach, všechno jsem chápal, chápal jsem Pabla, chápal jsem Mozarta, slyšel jsem kdesi za sebou jeho hrozný smích, cítil jsem všechny ty statisíce figurek hry života ve své kapse, otřesen jsem tušil smysl všeho, byl jsem hotov začít hru znova, znova okusit jejích strastí, znova se chvět hrůzou před její nesmyslností, znova a ještě častokrát proputovat peklem svého nitra.
Jednou budu hrát hru s figurkami lépe. Jednou se naučím smát. Čeká na mne Pablo. Čeká na mne Mozart.


Kde začít? Stepní vlk. Není to jednoduché čtení a recenzenti na Kosmovi zmiňují, že vícenásobný průzkum stránek knihy může být jak nutný, tak velmi obohacující. Věřím a váhavě souhlasím. Myšlenky stepního vlka levitují, přelévají se, jsou umně schovány, netrčí z textu. Teď, když o knize přemýšlím, dochází mi, že jen to samotné přemýšlení mě vytrhává z měšťáctví, o kterém Hesse píše, tolik jej kritizuje (a tolik po něm nevysloveně touží) – ale v mém případě to je jiné měšťáctví, z kterého mě ta kniha a přemýšlení vytrhává; měšťáctvím naší doby je nestálost, nepozornost, prchavost – nespočineme na chvíli na jednom místě, nepostojíme v jedné myšlence či jedné věci, stále nás něco rozptyluje, telefon či notebook láká novinkami, statusy, updaty, přátelé se ozývají a pokud snad ne, čekají pak, že se ozveme my.

Někdy je Hessův text až neuvěřitelně předvídavý, fantastický, dopředu hledící, budoucnost věštící – ale možná (asi ano) byl stejně tak platný ve své době. Střet civilizací; víme, jaké to je teď, ale jaké to muselo být tenkrát, kdy noviny hlásaly válečné štváčství, porážka se nepřipouštěla a válka nebyla ničím jiným, než krátkým dobrodružstvím? Tenkrát to muselo být horší než teď, mít tu schopnost vidět mezi řádky, číst, chápat; tenkrát to muselo bolet, ta zoufalost uvědomění a poznání nevyhnutelnosti, kam se svět řítí – teď, když chápeme a vnímáme nelehkou opravdovost a realitu světa (je-li to vůbec možné), máme spíše než bolest pocit smutku a smutného úsměvu, vidíme-li, jak se zdravý rozum ztrácí a úsudky, jež jsou zřejmé a jasné, není jednoduché či vhodné (a to především) vyslovit...

I já mám rád kontrast svého nepořádku, vypité lahve, korkové zátky – ale jen do určité míry, potřebuji stejně tak pořádek a úklid. I já mám rád opuštěné lokály, nádražní restaurace, osamělé putyky, kde hosté jsou jednotlivci, tiše sedí, popíjejí a s hlavou skloněnou k pivním sklům nechávají tiše plynout času. Tak zdánlivě nekonečná je vzdálenost obou těchto světů, kraje osamělosti, úpadku, špíny, rozpadu – a naproti tomu svět štěstí, budoucnosti, žití, přátel, Tebe, nás. Jenže ve skutečnosti jsou oba tyto světy jeden, vzájemně se doplňují, tvoří a ovlivňují: není to záležitost volby, ale umění symbiózy. Rovnováhy. Tohle pochopení, přiznání si této skutečnosti, je klíčem ke všemu, je rozhřešením, rozuzlením, spásou i vystřízlivěním. Tyto dva světy se přitahují a jsou spojeny; ztratit jeden znamená utopit se v tom druhém.

A jistě, to dělání toho, co nechceme – všichni jsme spoutáni dobrovolně zvolenými povinnostmi (a kompromisy, o kterých jsem často psal). Pomineme-li životní nutnost (tu nelze nepominout), tak řešení je – a o tom Hesse nepíše – žít život vícekrát. Vracím se ke svým starým myšlenkám. Kromě těch dvou světů, osaměle-vágusovsky-melancholického a přátelsky-šťastně-partnerského, je tu ještě svět lovu (obživy) a spočinutí (všeho ostatního, co nás naplňuje). A člověk nemůže jen lovit, musí i spočinout. A aby mohl spočinout, musí lovit, spočinutím se totiž nelze šťastně živit... Dvakrát, proto je třeba žít život alespoň dvakrát – jedno žití bez druhého nelze, a pokud snad ano, je to pak přežívání prázdné, jednonohé, chudé.

A tak si tu přemýšlím o stepním vlku i o té jeho myšlence o milování, o fyzické touze, která nakonec vůbec nemusí souviset s tím (a je ve skutečnosti spíše v protikladu), jak moc nás protějšek chápe, rozumí nám, je naším druhým já. Kundera nám přeci říká: milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě vášně nejen rozdílné, ale téměř protikladné. Láska se neprojevuje touhou po milování (tato touha se vztahuje na nespočetné množství žen), ale touhou po společném spánku (tato touha se vztahuje jen k jediné ženě). A Hesse dodává: touha po milování se nevztahuje na nespočetné množství žen – a já souhlasím, ta množina je velmi úzká, a stále více se časem zužuje. Nevím jistě, jakým působením to je, kterým zákonem gravitace či pravidlem stárnutí, ale je to tak, děje se tomu neustále. Tak jako už netoužíme pít výčepní piva a krabicové zbytky z vinohradů, chceme i v lásce otevírat pouze ta nejlepší archivní vína, oceněná, s gloriolou, s puncem vítězství a získaného pokladu. Už nám nestačí jeden večer se opít a ráno bolavě vzpomínat na to, co bylo – nejde o počty, ale o momenty, které z podstaty své jedinečnosti už nikdy nezmizí z našich já.

A Hesse nám nakonec dává vědět – a tady byl evidentně nepochopen a z tohoto nepochopení sám poté zklamán – že nikdy není pozdě, začít znovu žít jinak, lépe; s těmi figurkami, které jsou okolo nás, hrát lepší hru, pravdivější, otevřenější, více vnímat, dávat, více se otevřít. Nevěřím, že jeho kniha je kritikou maloměšťáctví; naopak – je kritikou právě jednoho či druhého způsobu života, kritikou extrémů, kritikou nepřirozené povrchnosti či nemocné hloubavosti. Přestože to stepní vlk nikdy nevysloví, touží nevědomky po jediném – nechce skončit, přestat žít, zabít se; chce žít – šťastně, plně, v rovnováze...

-----

Je jaro. Sedím tu teď v slunečném, ale ještě trochu chladném nedělním ránu; za okny slunce, ale dovnitř útulného prostoru letenské The Farm proudí chladivý vzduch. Je jaro, začátek sezóny, a stromy mají všechny ty odstíny zelené, které jsou jen na světě možné; dříve jsem to tak nevnímal, jaro mi splývalo s nudně zeleným létem – ale teď vidím, že jaro má s podzimem mnohem více společného, než jsem si kdy myslel.

Dopřávám si luxus zastavení, krátkých výletů; pár dnů po West Highland Way a poté Bristol, kam jsem cestoval – s Tebou – primárně na Explosions in the Sky, které jsem viděl tenkrát kdysi ve Vídni, ale poté mne míjeli, snad pro své nečasté evropské koncertování. Byl to krásný večer; byl jsem jim vděčný, že mají pochopení a uvědomění, a nové věci dovedně střídají s opusy ze své zlaté éry druhého a třetí alba. Bristol je krásné město; mám tyto menší anglická či skotská města daleko raději, než přehektický a překosmopolizovaný Londýn. Tady jsou ještě okamžiky a místa skutečně anglické, pravé, tradiční; procházka okolo přístavu, svrchně kvašené ejly, Banksyho dnes již kultovní malůvky, hipsterské bary a kavárny – takový je Bristol, příjemný a neuspěchaný. A s přímým letem z Prahy...

Pár dnů po explozích v Bristolu jsem viděl na Dobešce Sophii; nečekal jsem mnoho, ale po vábivém doporučení Silver Rocket jsem neodolal a nechtěl tuto příležitost minout. Bylo to dobré, velmi dobré, nečekaně dobré: ne virtuózní, ale upřímné, pečlivě stavěné, s gradacemi, vhodnou stopáží. A Planety, které jsem viděl poprvé, byly dobré rovněž - a ukázaly svou nedoceněnost.

Tak jak to s Febiofestem většinou bývá, náhodné výstřely do nabídky filmů málokdy uloví nadčasové kusy; viděl jsem zajímavé filmy, které ale po pár dnech či týdnech z hlavy vyšumí a zmizí. Nezmizí ale Juliette Binoche v Čekání; to byl zásah, emoce, silný příběh. Juliette je jedinečná; od Modré až navždy. Řekla jsi mi pak, že Ti film připomínal Ozonův Bazén a právě Kieslowského Modrou; já tam tyto paralely neviděl. Ale ocenil jsem pomalé smyčce a tóny a label ECM v titulcích. Bylo to příliš natažené; scény z vesnice, kápě, metafory – to tam vůbec nemělo být, bylo to zbytečné. Devádesátiminutová stopáž by byla o mnoho lepší – a silnější. Co se mu vlastně stalo? Pršelo a neozýval se... to jediné se dozvíme. Touha nepřiznat si ještě pravdu, počkat ještě pár dnů a poznat tu, která ho znala... Mohl to být bičový kýč, ale nebyl a není. A k tomu Juliette...


Senna vs. Prost, pamatuju si to tak z konce osmdesátek a začátku let devadesátých. Pak jsem to přestal sledovat, na střední už mě formule moc nebraly, a Imolu jsem vlastně jen zpovzdálí vstřebal z novin, bez větších emocí. V osmdesátkách byl můj favorit Alain Prost: byl přístupnější, lidštější, měl šarm, intelekt. Ayrton Senna vypadal... jako sobec, dravec, ten, kdo nebere ohledy. Jsem rád za tenhle dokument, který mi pomohl vrátit se v čase a znovu prožívat velké ceny Japonska. Je to ohromný příběh a tenhle dokument mi vrátil Sennu na piedestal; jen ten smutný konec tam nemusel být, neměl...

Porn is killing all of us, a k tomu ta prázdnota, pádící dny, první století třetího tisíciletí; století povrchnosti, průměrnosti, prázdnoty. Vše se zrychluje, vše mizí. Každý má svoji drogu. Tak moc jsem mu rozuměl; jen chtěl být šťastný. Hledal, tápal, nenalézal. Stud není smutný film a už vůbec to není film amorální. Je to jeden z příběhů, které se dějí. Vzdalujeme se navzájem. Odcházíme a přestáváme si rozumět. Gramofon, Bach, krásný výhled a občas krásné tělo. Je to málo, vím – ale někdy je to o mnoho více, než nic, prázdné zoufalé nic...

Carol mohl být filmem zoufale nudně melodramatickým a herecky přehrávaným, ale nebyl. Stejně tak to mohlo být neuvěřitelné, nereálné, nepředstavitelné – a rovněž nebylo. Bylo to: lidské, citlivé, uvěřitelné; pozvolné, občas lehce úsměvné; s emocemi; o lásce. Když je člověk mladý, tak potřebuje rozumět, ptá se, hledá odpovědi; o deset let později přijímá zvraty života bez otázek a marného přemýšlení. Za tu poslední scénu jsem byl rád, moc...

A nakonec Boj. 236. film o válce, ale tenhle je... jiný. Vlastně i těch pár vět v popisu filmu jsou spoilerem; kdyby tam nebyly, člověk by mohl být překvapen kontrastem i návazností obou částí filmu. Lidské, pochopitelné, silné a uvěřitelné; nesklouznutí k lacinému moralizování je největší devizou filmu. Zachoval by se někdo z nás jinak? Takoví jsme – a to není povzdechnutí ani chlubení, to je jen konstatování bez jakýchkoliv přidružených emocí.

-----

A my. My dva. Téměř pět let. Jsme spolu, někdy nám to jde lépe, jindy o něco hůře; rozumíme si i nechápeme, sbližujeme i odcizujeme. Jsme taková společná jednotka života. Nejsme dokonalý pár a nikdy nebudeme; máme v sobě míru nekompatibility, která to znemožňuje – ale která nás drží pohromadě. Chybím Ti a chceš mě vždy více, když spolu nejsme, a když se vidíme, magická moc chybění rychle mizí. Je to zvláštní. Budeme si muset nějak říci, co dál. Nebo něco udělat; to spíš. Protože stárneme, dospíváme, okolo nás se rodí nové životy a my nemůžeme žít v naší jednoduché neřešené přítomnosti navždy. Budeme se muset podívat do budoucnosti. Myslím si, že bez sebe nemůžeme být – možná pár týdnů, ale pak bychom si chyběli. Moc. Zkusil jsem to – a od té doby to vím. A tak občas porovnáváme náklady obětované příležitosti, abychom se vždy vrátili k naší společné reálné existenci. Jak dlouho ještě... takto stejnosměrně dál? Přichází pomalu léto; uplyne, zmizí, vypaří se; co pak?


NP Sophia – It’s easy to be lonely (2016 – As We Make Our Way)

sobota, března 12, 2016

Ex Machina




Když s basketbalisty cestovali po Slovensku, všude vcházeli do stejných neútulných hospod. Seděli v nich neoholení muži s dechem páchnoucím včerejším vínem a borovičkou. Podlahy byly ztmavlé od zažrané špíny, stěny natřené do výšky chlapa olejovou barvou. Všelijaké nepohodlné židle, kulhající stoly bez ubrusů. Ubohý výčep s matným pultem a sklenicemi naskládanými jako kusy ledu. Ale stejně tak, jak tento způsob pití odmítal, tak cítil, že sem patří, že je tu doma.

Silvie, lásko moje! Nedá se to říct jednoduše. Ani napsat ne. Protože skoro všechno, co napíšu, Ty už víš, tak jako jsme vždy věděli a víme o sobě všechno. Stále Tě mám plnou hlavu, a i směrem dolů a stranou a všude možně jinde jsem Tě plný, protože jinak už to nebude. Jestliže si mi v životě hodně dala, tak o jednu strašně důležitou věc jsi mě připravila: ztratil jsem schopnost být šťastný sám. Naučila si mě, že nejšťastnější je člověk s někým.

Už přicházela, kráčela tak, jako chodí baletky, špičkami ven. Měla na sobě šaty z červené froté látky s velkými kapsami. Za těch pár dní byla už krásně opálená. Vlasy měla vyčesané nahoru a ohromně jí to slušelo. Na světě není lepší chvíle, než když někoho milujete, toužíte být s ním, domluvíte si s ním setkání a on právě přichází.

Pochopil, že muži chtějí vždy nahotu a ženy téměř nikdy, ale když k ní dojde, jsou ženy v o hodně větší pohodě. Muži nahota nesluší, ale pro ženu je nejnádhernějším kostýmem. Nahá žena je ozbrojená, nahý muž je bezbranný.

Sex je posvátná věc, která jako hodně posvátných věcí zevšední. Ale v lidském životě je pár okamžiků, bohužel jen pár, pokud vůbec jsou, kdy je takové milování se z lásky, ze skutečně velké lásky, vesmírným zážitkem nejvyšší úrovně. Je tak silný jako narození, jako smrt, jako nanebevstoupení.


Jedenáctá. Dvanáctá za chvíli. Zima odumírá, pomalu, neslyšně; za okny tma, sobotní večer, vedle mne archivní Barolo a z reproduktorů tiše hraje Colin Stetson svoji variaci na Goreckého masterpiece. Směřuje to všechno vůbec k něčemu? Co má přijít zítra, co je vlastně smysl? Jen další dny, další rána, východy a západy slunce? – Ale vždyť vím, vím; zázraky se nedějí, svatý Grál neexistuje, každý další den je požehnáním, to přeci stačí, nic více není potřeba...

Za posledních pár měsíců jsem přečetl tři knihy, jež mají hodně společného: minulost – tu naši českou, třicetiletí komunistické ztráty v čase posledního století. Část svého života jsem v těch dobách prožil a dnes, s odstupem času, jsem tolik moc rád, že to byla jen chvíle, deset let, ne o moc více. Teď máme vše a pokud snad ne, můžeme mít, nesvítí-li nám černé slunce nepožehnání. Žádné zákazy, omezení; jen svoboda, prostor – je to na nás. Dýchá se nám lépe, o tolik lépe...

Filanův Klimtův polibek je přístupný, s příběhem, s nádechem melancholie. Láska je křehká a její přitažlivost nakonec vždy silnější než cokoliv jiného, i než ta sebevíc silná sebekázeňská předsevzetí tesaná s předtuchou blížícího se neodvratného a nenavratitelného odjezdu. Pomalé odpočítávání začátku lásky a stejně tak pomalá a neustále oddalovaná konzumace. To už nikdy nezažiju: na lásku už moc nevěřím a pomalost už pro mě taky není. Vlastně je to škoda, uvědomit si, že člověk už nikdy nebude hořet tak, jak může sám sebe i ostatní spalovat ve věku do dvaceti let. A nebude hořet ani tak, jak je to možné jen do třiceti, kdy rozum sice začíná pomalu a občas vítězit, ale touha ho stále ještě dokáže rozsekat ze dne na hodinu a z hodiny na den. Tyhle nebezpečně krásné okamžiky v životě člověka, kdy je život jediný opravdový, silný, bez přemýšlení a rozumu; jen srdce, vnitřnosti, mozek vypnutý, naše duše nepřemýšlí, emoce nám pumpují krev do hlavy a všech orgánů, chceme nepřemýšlet, chceme milovat, hořet, spálit se na popel... V další dekádě života jsou to už jen okamžiky, které nás mohou takto pohltit a ve kterých můžeme takto plát. Okamžiky. Hodiny. Dny. Ne více...

Ivan Binar ve Šmouze po nebi píše ve třech rovinách; z doby přistěhování, o pozdním návratu a o podivných snech, které mohou něco znamenat. Ještě trochu tlačit na pilu, a bylo by to až příliš alegorické – a i tak mi ta jeho snová (zbytečná) rovina nesedí. Přemýšlím, je-li to smutné či šťastné vyprávění; je to vyprávění bez přívlastku, životní příběh, který jako každý jiný má své vzlety i propady, sinusoida života se týká každého, nikdo nežije čistě dle přímky. Pálí zbabělost, vypočítavost, prospěchářství; co ale pálí nejvíce, je ten pocit marnosti, uplynulého času, pohled zpět na to, co se nedalo změnit, ovlivnit, co nešlo žít jinak. To pálí nejvíce. Žít v nesvobodě, nebo svobodné zemi, je to ale nakonec tak velký rozdíl? Vždyť Antonín v nesvobodě získal to, co svobodný ztratil... V jedné věci mu pak rozumím: jsou příběhy, které se neotevírají, které se staly, zůstanou ve vzpomínkách, ale navázat se na ně nemá (a ani nedá). A když přijde obálka z minulosti, skončí ve stole ve spodní přihrádce, tak jako i já mám příběhy, kde roky plynou a čas vzpomínek se občas stáčí zpět, ale příběh skončil, nic dalšího není, nic nepokračuje, žádná bramboračka nebo chudý vývar minulých štěstí a potěšení, nic takového...

A pak návrat k Jiřímu Hájíčkovi. Mám jeho příběhy rád; někdy mi sice chybí možnost podtrhnout, vypsat si pravdu, myšlenku – ale o to více je v jeho stránkách lidskosti a opravdovosti. Jeho hrdinové i teď, v znovu vydaných Zlodějích zelených koní, nosí obstarožní svetry, spravované kalhoty a mají boty od bláta. Takový je Hájíček: vesnický, lidský, obyčejný. Je mi tím sympatický; protipól nabubřelé intelektuální nadřazenosti a stejně tak opak hospodského zevlování, hnití a zoufalství.

Vybrat jen jeden film – byla by to Ex Machina. Neotřelý příběh, krásná Alicia Vikander, střet naivity, chytrosti a vypočítavosti. Jak to všechno skončí? Jeden z nejoriginálnějších filmů poslední doby. Působivé velmi, jiné a netradiční, vtahující, překvapivé; dobře po všech stránkách připravené. My love for the deep north... to místo je krásné a já už se teď dívám, kdy a jak bych tam mohl jet, do toho krásného hotelu v Norsku, kde se film točil... Příběh se odehrává plynulým tempem bez přerušení, stejně tak jako AI myslí; my máme city a emoce – někdy to může být méně, než více...


Před několika týdny jsem poprvé viděl EOST live; splacený dluh. Ale Manon Meurt, kteří hráli před nimi – ty mám rád. Ne všechno od nich, jen pár věcí, a nejvíce pak To Forget. Asi nikdy nebudou úplně slavní, dříve nebo později skončí, rozpadnou se. Ale v mých vzpomínkách vždy zůstane, jak jsem je slyšel tuhle skladbu hrát, v Arše letos a loni na Střeláku, kdy se den měnil v noc a já měl pocit, že jsem o deset let mladší. Mám rád umění, nadšení, nadčasové momenty; tohle byl jeden z nich, v české hudbě jich moc podobných není. Perfektně stavěné gradace, kontrasty ticha a distorze, krásný hlas, krásný úvod, silný závěr.


Colin Stetson začíná druhou část Goreckého neuvěřitelného eposu. Vždycky jsem přemýšlel, proč se ve vážné hudbě tohoto a minulého století nerodí podobné skvosty. Proč je nepřístupnost a matematicky poskládaný kalkul harmonií vydáván za umění. Proč se z hudby, kterou někdo složil pro orchestr a zároveň nejde o film, ztrácí emoce. Proč se nelze klasikou dále dojímat. Jistě; mám v hledáčku Henri Dutilleuxe, kterého mi doporučil jeden německý uživatel Soulseeku, žívící se jako básník, bylo to před několika lety, během temné zimní noci blízko Silvestru. Emocí je v hudbě málo, čím dál méně. Ale i tak, je to pořád lepší přehrabování než knihy, kde vybrat a nalézt rovná se zázraku; časová investice do stránek je značná, zisk malý; u hudby to alespoň tolik nebolí, času totiž nežádá tolik a smutek z prázdnoty mizí okamžitě s vypnutím či přeladěním. Ale u knih zmařená investice bolí více; miliardy stran textu, co na světe jsou – co v nich vlastně je? Co by nám řekl ten, kdo přečetl vše? Vzpomínám si teď, že když jsem hledal svůj první příbytek k vlastnění, potkal jsem při prohlídce bytu nedaleko majitele, bývalého soudce; jeho byt přetékal knihami, police přeplněné stránkami v obýváku i jinde, stovky výtisků, spousta pravdy – a když jsem se ho na to zeptal, usmál se a řekl, že opravdu dobrých knih není více než padesát. Padesát... i tak je to příliš mnoho. Deset knih by mělo stačit. Ale které to jsou? Vybereme si deset nejlepších z těch, které jsme četli – a můžeme být úplně vedle, úplně mimo... Já jich mám pět. Co vy?

Zuzička nebyla to, co se mi zjevovalo ve slastných, úlevných snech, Zuzička nebyla ženská, Zuzička, aniž něco tušila, byla bytost utkaná z mého prahnutí po duchovním naplnění. Zuzička nebyla pro můj chtíč, jenž se ve mně hromadil, byla pro mou touhu po kráse, byla poskytovatelkou štěstí. Ani prstem nemusela pohnout. Vůbec mě nenapadlo, že bych se jí mohl dotknout, o tom, že bych se s ní mohl vyspat, ani pomyšlení. Čistému vše čisté... Ano, byl jsem čistý, naivní jak sotva vyklubané house, až to hraničilo s přitroublostí.

Nedokázal jsem ani v lukách Růžence říct, co bych jí rád řekl. Co bych jí rád řekl, nešlo říct jen tak, chyběla slova. Chyběla by komukoliv, každému, protože slov je málo, taková slova, jaká jsem potřeboval, nikde nejsou. Co bych rád sdělil, k tomu je zapotřebí ještě cosi. Ale co a kde to vzít? – Copak jsem tenkrát věděl, Mňau, že i koktání a zajíkání, rudé uši a zpocené dlaně jsou řečí srozumitelnou, sdělnější než slova, slova, slova... slova pečlivě promyšleně volená a správně jedno za druhé kladená? A tak jsem se držel zpátky, abych nepokazil to, co jsem stejně kazil, jak to jenom šlo.

Převážné většině občanů města Spáleného bylo srdečně jedno, kdo je nebo není jejich starostou a stojí-li na náměstí, které se dnes jmenuje tak a zítra zase jinak, Panenka Maria nebo domobranný gardista. Hlavně že mají kam chodit do práce pro peníze, že mají mísu masa a nehrozí zdražení piva. Ó, my se máme!

To bylo probuzení! V obývacím pokoji, v pruhovaném křesle, ani do postele jsem se nedoštrachal. A tys mě nezachránila, Mňau. Obě flašky prázdné, ani jsem do ložnice nedolezl. A to jsem si myslel, že se mi to už nikdy nestane. Bylo to horší než kdykoliv jindy, pokud si vzpomínám. A jak to bývalo tenkrát zlé. Skončil jsem s tím, abych neumřel hrůzou a sklíčeností. Abych mohl fungovat a probouzet se s čistým svědomím, aby mi chutnalo jíst; abych se nemusel plížit podél zdí, abych se nebál potkat pamětníka mého včerejška. Abych se nemusel bát, že vypustím duši na pochcaném záchodě, na chodníku v psí hromádce. Skončil jsem s tím a začal machrovat: Přestaňte chlastat, ožralkové, kdo vás nutí? Já taky nechlastám! Že se nestydíte, opilci opilí, smrdět kořalkou, zvratky, chcánkama a zoufalstvím! – A je to tu zas. Andělíčku, můj strážníčku, kde se flákáš? Maminko! Proč mě nedržíš za ruku! Bože, jaký já mám strach! Sebe se bojím... Bojím se, že umřu. Ne, bojím se, že až umřu, bude to dál, bude to trvat navěky, navěky budu trvat vyprázdněný v prázdnu nicoty. Není to díra v něčem, je to díra v ničem, nic v nicotě, nic na věky věků. Nic!


NP Colin Stetson - III (2016 - Sorrow: A reimagining of Gorecki's Third Symphony)

neděle, ledna 17, 2016

2016



„Byly doby, kdy neexistovala žádná mapa, která by odpovídala realitě, již jsme se snažili vytvořit.“
„Jaké realitě?“
„Vytváříme si ji, každičkým mrknutím oka. Lidské vnímání je příběhem uměle stvořené reality. Ale my vymýšleli věci přesahující dohodnuté hranice, jež bylo možné uznat a objasnit. Lži jsou potřeba. Stát musí lhát. Ve válce či v přípravě na válku neexistuje lež, kterou by nebylo možné obhájit. My šli dál. Snažili jsme se přes noc vytvářet nové reality, pečlivě sestavené řady slov, které jsou tak dobře zapamatovatelné a citovatelné, že se podobají reklamním sloganům. Tato slova se nakonec měla složit do obrazu a stát se trojrozměrnými. Realita stojí, kráčí, dřepí. Ale někdy taky ne.“

„Umím si přesně představit tvoje manželství,“ prohlásil Elster v kuchyni. „Bylo to takové to manželství, v němž si partneři všechno říkají. Svěřoval ses jí se vším. Máš to vepsané ve tváři. To je vůbec to nejhorší, co můžeš v manželství udělat. Říkat všechno, co cítíš, o všem, co děláš. Proto si myslí, že jsi blázen.“
„Pochop, není to otázka strategie,“ pokračoval Elster u večeře nad další omeletou a mávl přitom vidličkou. „Nemluvím o tajnůstkářství a klamání. Mluvím o tom, co znamená být sám sebou. Když všechno odhalíte, obnažíte každý svůj pocit a žádáte o pochopení, ztrácíte cosi klíčového pro vnímání sebe sama. Potřebuješ vědět věci, které ostatní nevědí. To, co o tobě nikdo neví, ti umožňuje znát sebe sama.“

Jessie střídala sklenice a talíře v kredenci, abychom nepoužívali pořád stejné a neopomíjeli ty ostatní. Prováděla to v pravidelných návalech energie jako posedlá, vytvářela systematický plán v dřezu, v odpadovém sítku a na policích. Její otec to podporoval. Utíral talíře a pak sledoval, jak je skládá do předem určených přihrádek. Pracuje, pomáhá v domě a dělá to s maximálním nasazením, což je dobré, skvělé, prohlašoval, protože jaký smysl má mytí nádobí, když člověka nepohání nic než pouhá nutnost?


Takže další rok. 2016. Letí to, letí; čím dál více. Snažím se neuměle a neustále zastavovat čas, co to jen jde, co to jen umím. Mávám pažemi, vysílám signály, tiše křičím: zastavte to, zpomalte, neutíkejte pryč! Omezuju hodiny strávené prací, snažím se ztrácet, netrávit u ponku pondělky až pátky: oběť je příliš velká, můj čas cenný a vzniklá nerovnováha, pokud o ní člověk přemýšlí, je bolestivě zraňující. A tak pluji časoprostorem vstříc neznámé a přesto tak důvěrně blízké budoucnosti, neohlížím se zpět, nelituji ničeho, méně sním a více piju, jsem realista a dusím v sobě nerozvážného snílka. Jen tu melancholii, tu si stále držím a nechávám, je vzácná, obohacující... měl jsem jí v sobě kdysi více, mizí mi, ztrácí se.

Ale teď se sem pomalu vkrádá, jako tichý pozvaný host; je po jedenácté, venku roztál čerstvě napadaný sníh, páteční večer, hraje Helios, na stolku vedle pohovky láhev Barola z italských týdnů v Lidlu – koupil jsem tenkrát celý kartón. Na náhrdelník zážitků navlékám další a další poznané krajiny; čím více pěšky, tím lépe. Sarek ve mně navždy zůstane – musím se tam příští rok vrátit. A teď, když třídím fotky z Argentiny, mi dochází, že čas v Los Glaciares byl krásný neuvěřitelně, byť tam jsem si to tolik neuvědomoval; snad pro tu přemíru lidí – či snad barvy léta namísto podzimu.

A kde jsi teď Ty, můj temný letní příběh barvy noci? Má zničená karma, nesplněné sny, přetržené vyprávění? Nevím vlastně, co o tom všem psát, jak a proč, komu, nač... Blížilo se léto a já měl pocit, že zůstávám sám. Možná jsem chtěl ještě něco zažít. Byla si mi vždy sympatická, i když jsem Tě vlastně neznal. Myslel jsem si, že by z toho mohlo něco být... a bylo.

Někde hluboko v paměti je pár vzpomínek, které z hlavy nevymažu, nepůjde to, nechci a nelze to. Byl to vlastně jen sen, říkám si stále a skoro si myslím, že opravdu byl, že se to všechno ve skutečnosti nestalo. Poslední bláznova epizoda, posledních pár nocí a dní. Nestala se z toho nakonec bramboračka, i když to bylo v posledním dechu trpké a zvláštní, dospělé, smutné. Hlavně pro Tebe. Jenže já nejsem zachránce a nemohu být, nemohl jsem nabídnout více, nemohl jsem Tě zachránit a převézt na druhý břeh; mohl jsem, snad, na pár dnů s Tebou plout a tvářit se přitom, že před námi nejsou peřeje, že to vše dobře dopadne, že doplujeme, zvládneme to, že dny budou začínat krásnými rány a ne zataženou potemnělou oblohou. A tak jsme spolu chvíli byli, než to skončilo, já zatáhl za ruční brzdu – pozdě, pohříchu – a od té doby mlčíme, já mlčím, Ty rovněž, není co říci, není co psát. Stačí jen výmluvný pohled; oči mlčí stejně jako ústa. Ticho je vypovídající více, než jakákoliv slova. O čem bychom taky spolu ještě mluvili? Tahle kniha byla krátká a o to více je uzavřena a navždy bude. Je to tak dobře; to vím jistě.

Trpím autocenzurou; nemůžu psát otevřeně, co bych chtěl a co mě napadá. Jenže to, že se to stalo, popřít nemohu. Ani nechci. Letní sen, snová přeháňka, poblouznění okamžiky, splav u řeky, stříbrný měsíc, prchavé okamžiky. Skoro by se dalo říci, láska – jenže ty jsou trvanlivější. Tohle byl jen přelud, bláznovství, pár červencových týdnů. Navzájem jsme se rozbalili a já si uvědomil, jak moc je pravdivý Kundera, kterého jsem před léty četl:

Dokud jsou lidé ještě mladí a hudební skladba jejich života je teprve u svých prvních taktů, mohou ji psát společně a vyměňovat si motivy (tak jako si Tomáš a Sabina vyměnili motiv buřinky), ale když se setkají a jsou už starší, jejich hudební skladba je více méně uzavřena a každé slovo, každý předmět znamená něco jiného ve skladbě jednoho i druhého.

A Ty jsi svoji skladbu psala s jinými a hlavně s jiným, a proto je zcela jiná, než ta moje. Těžko se mi o tom všem píše, protože za tím vším vidím hlavně své chyby a svá selhání – a proto se snažím nemyslet, vytěsnit to, nechat být a zapomenout. Odstranit všechny zlé věci, podivnosti, smutné konce – a nechat ve vzpomínkách jen těch pár frajerských momentů, na které vzpomenu v Sareku či domově důchodců, tak jako každý muž, který chtěl rozumět ženám, netrhat jich po tuctech, ale nezůstat u jediné.

Ale teď jsi zapadaná sněhy minulosti, hlouběji a stále níže, ztrácíš se jako všechny ostatní, které prošly mým životem, aby nezůstaly, plavaly dál, jiným směrem, s někým či za někým jiným. Za chvíli pustím Abela Korzeniowského; blíží se půlnoc, bude čas. Barolo je výborné. Jsem tu sám. Ticho, ticho, dejte mi více ticha – a k tomu trochu více času...

Tolik věcí bych ještě chtěl stihnout – filmy, knihy, hudba, cesty, poznání. Ale budu muset udělat trade-off. Měl bych. Zpřeházet svůj život – a posunout se dál. Redefinovat. Chci a ani se nebojím. 2016. Nemohu nevnímat ten svistot, tu světelnou rychlost času, která se o mě odírá a nenechává mě spočinout a vydechnout, zraňuje mě a trápí. Ta rychlost mi neustále říká a křičí: nečekej, dělej něco, nestůj na místě, nespi! Žij! A tak někdy, z marnosti pozorování oněch peřejí času, piju, abych se unavil, a pak spím, abych zapomněl.

Podívám-li se na posledních devět měsíců, z hromady vizuálních příběhů mě jich přikovalo jen pár: Villeneuvův thriller o Zmizení. Začíná pozvolna, táhle, rodinná sešlost, pohodová atmosféra, ale něco podivného a zlého visí ve vzduchu. Jake je výborný, Hugh možná až příliš vzteklý, a vše je plné překvapení a zvratů. V žánru thrilleru jedna z nejlepších věcí - dokázala vtáhnout i v horkém (před)letním večeru. Příběh Amy; to byla rána na solar. Tolik talentu... a tak málo schopnosti ho přežít. Je jednodušší být závislý, než mít život ve vlastních rukách, ten druhý nás může stahovat tam, kam sami nechceme, a hlavně, ocitnout se v nekonečné komfortní zóně může pořádně narušit smysl našeho bytí. Back to Black si dnes nepustím, ale za pár týdnů ano – tenhle film ve mně rezonoval ještě dlouho...

Filmové jízdy: Marťan (je to zábavné, zejména videa ala Youtube a pak taky vědecky uchopené dílčí pokusy v akci přežití. Matt Damon je fajn a prostřihy do centra NASA a kosmické lodi neruší a v příběhu sedí. Film na nedělní večer u televize, ale samozřejmě tenhle příběh potřebuje velké plátno.), Equalizer (náboj, charisma a dovede udržet pozornost. Denzel je správně drsný a s ničím se moc nepáře – tak jak to máme rádi. Působivé. Strávil jsem s filmem 2 hodiny cestou na druhou stranu planety - a byla to dobrá volba.), Vetřelci (vlastně jsem je reálně viděl poprvé až teď, necelých třicet let po premiéře. Velké plátno filmu sluší. Na to, že to je osmdesátkové a mohlo by to být akčně hloupé a hláškově patetické, to není zlé. Naopak. Je to dobré. Velmi dobré. Profesionálně budované od začátku do konce, Cameron umí. Film graduje pozvolna a postupně, nenudí. Monstra jsou dokonalá. Sevřený zadek, i když člověk dopředu ví, že to dobře dopadne. Slizouni jsou hnus a ta jejich máma nejvíc!).

Everest (pro mě srdcová záležitost – když jsem před lety viděl Into the Wild, poté si přečetl Krakauerovu stejnojmennou knihu, byl to už jen kousek k Into Thin Air, která mě poctivě rozsekala. A pak se pár let nic nedělo, až jsem někde zahlédl zprávu, že se chystá film. A že ho točí Baltasar Kormákur. A kdo všechno v něm hraje a hlavně, kdo koho hraje. Čekal jsem trochu, že ten příběh bude vyrovnaný a bude se zaměřovat na obě skupiny, ale to by asi nefungovalo dohromady a bylo by jednoduché se v takovém množství postav ztratit. Takhle z toho ční Rob a Beck. A těžko rozklíčovat Scotta a jeho tým včetně Anatolije, kterému dal osud jen pár let navíc. Potěšilo mě, že se film neodlišuje od (Krakauerovy) reality. A že je to celé dobře natočené, udělané, že je to realistické. A silné, mrazivě silné. Mám procházky v pustinách a kopcích rád – ale tohle je trošku něco jiného. Trošku jiná liga...).

Revenant (syrové, byť možná trochu dlouhé, velmi realistické, zasněžené, zimní, chladné. Připomnělo mi to Sarek; takhle to tam musí vypadat v zimě... Leonardo je velmi uvěřitelný; během filmu jsem si vzpomněl na Jeremiah Johnsona Sydney Pollacka s Robertem Redfordem. Ty časy ještě nejsou tak dávno pryč, ten příběh se mohl stát (a taky se vlastně tak nějak podobně stal, jak se teď dívám). Není to nejlepší film za poslední rok, stejně jako 8. film Quentina. V něčem jsou si ty filmy vlastně podobné. Asi v té syrovosti. Ale tam, kde Tarantino dávkuje humor, nabízí Iñárritu ještě větší syrovost – a přírodu. Severní, zasněženou, mrznoucí; nebezpečnou a krásnou.).

Spectre (je to jízda; jako ostatně v posledních vydáních téměř vždy. Dokonalé to není, ale je to stále velmi dobré - pořád se něco děje, příběh pádí kupředu a umně spojuje předchozí vyprávění do jedné mozaiky. Mexiko, Řím, Londýn, Maroko, Rakousko – taková Bondova malá cesta kolem světa. Krásné obleky James má, jako vždy. Mám tuhle sérii s Danielem Craigem rád, asi víc, než kteroukoliv jinou...).

Osm hrozných. Tarantinův návrat ke kořenům, tedy Gaunerům, to je. Povídkové, v podstatě divadelně jevištní, setkání na jednom místě, co přinese? Nemohl jsem neocenit dostavníkovou jízdu hlubokým sněhem s Morriconeho hudbou – reminiscence Corbucciho úvodní scény k Velkému tichu. Je to vtipné, dobře vypointované, a Tarantinovsky spíše umírněné.

Mládí: to byl krásný příběh. Tak jak mi nádhera nepřišla Velká, Mládí se mi líbilo moc. Bylo a je mnohovrstevnaté. Když se díváme dalekohledem opačným směrem, je to jako ze stáří se dívat do minulosti. Nevím, jestli to tak je či bude. Zásadních témat je ve filmu více a jak jsem někde četl, je to jako hudební skladba; různé motivy, některé delší, jiné kratší, některé zásadní, jiné chvilkové. Harvey Keitel i Michael Caine jsou skvělí a u Rachel Weisz člověka opravdu nenapadne, že by snad měla zůstat sama. Krásný film. A abych nezapomněl – slyšet Godspeed You! Black Emperor v tomhle filmu, to mě docela dostalo (a potěšilo).

Ale film posledních devíti měsíců může být jen jeden. Hodně vtahující, nepovolí vydechnout a těžko se při jeho sledování dýchá. Klame tělem; opravdu to není běžná rutinní záležitost, nelze moc předvídat, co se bude dít. Na jih od mexické hranice platí jiná pravidla, než stanovuje zákon, to věděl už McCarthy. Stát se tu může cokoliv a taky se tak děje – a je to temné a silné. Herci jsou výborní; Benicio Del Toro si poslední čtvrtinu filmu v podstatě ukradne pro sebe. Méně temný a McCarthyovský než Konzultant, ale stejně dobrý a silný.


Přečetl jsem Bod Omega Dona DeLillo, který je trochu jako Ian McEwan a trochu jako Julian Barnes; je to dobré, to, co píše. Současné, vtahující, vícevrstevnaté. A pak přišel Cizinec. Nikdy jsem ten útlý román nečetl, ani na střední nebo po ní. Jen něco málo mi zůstalo v paměti z těch dob, kdy jsem se o knize učil: „zabije Araba“. Jak mnohoznačné v dnešním světě. Ta kniha je... silná, zneklidňující, čte se lehce a o to pak více působí. Proč to tak vlastně je, ten příběh, který se děje? Jak to Camus myslel? A jak to vnímám já?

Letošní zima zdá se být zvláštní: přináší sníh. A pod tím sněhem, který hned neroztává, zapadává jedno zmatené poblouznění loňského léta, které, tak jako každý podobný příběh, změnilo konstelaci světa. Svět je teď totiž jiný: je stabilnější, jasnější i předpověditelnější. A taky šťastnější. Alespoň ten můj – více vědět nemohu. 2016. Je ticho, noc, lidé spí. Ráno, až se probudím, budu spokojený a šťastný. To stačí. Nic více není třeba.

Ráno u mě Maria zůstala a já jí řekl, abychom obědvali spolu. Šel jsem koupit maso. Cestou zpátky po schodech jsem v bytě u Raymonda zaslechl ženský hlas. Za chvíli bylo zas slyšet, jak starý Salamano nadává na psa, z chodby se ozýval na dřevěném schodišti šramot podrážek a drápů a pak: „Svině, dobytku jeden!“ a oba vyšli na ulici. Vyprávěl jsem o dědovi Marii a ona se dala do smíchu. Měla na sobě pyžamo a vyhrnula si rukávy. Když se smála, ozvala se ve mně znova chuť. Za chvíli nato se mě zeptala, jestli ji miluju. Odpověděl jsem, že to je bezvýznamné, ale že se mi zdá, že ne. Zasmušila se. Ale při vaření se pro nic za nic dala znova do takového smíchu, že jsem ji začal líbat.

Brzy na to si mě dal zavolat šéf a já měl hned po náladě, protože jsem čekal, že mi zas jednou řekne, abych míň telefonoval a víc dělal. Jenže tentokrát šlo o něco zcela jiného. Oznámil mi, že si se mnou chce promluvit o jistém plánu, prozatím ještě velmi neurčitém. Chtěl by jen na to znát taky můj názor. Má v úmyslu zřídit v Paříži kancelář, která by samostatně pro něho vedla obchodní jednání s tamějšími velkými společnosti, a rád by věděl, jestli bych byl ochoten tam nastoupit. Měl bych možnost žít v Paříži a jistou část roku cestovat. „Jste mladý a já se domnívám, že by vám takový život vyhovoval.“ Řekl jsem, že ano, ale že mi na tom v podstatě nezáleží. Nato mi tedy položil otázku, zdali nemám vůbec žádný zájem o změnu ve svém životě. Odpověděl jsem, že člověk svůj život stejně nikdy nezmění, že beztoho je koneckonců jeden jako druhý a že ten můj mi zatím není ani dost málo proti mysli.

Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji chtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat. Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné, ale že ji podle všeho nemiluju. „Proč by sis mě tedy měl brát?“ řekla. A já jí vysvětlil, že na něčem takovém ani dost málo nezáleží, a jestli si přeje, můžeme se vzít. Ostatně s tím přišla ona a já jenom kývl. Poznamenala, že manželství je vážná záležitost. Řekl jsem, že není. Chvíli se na mě beze slova dívala. A pak zase začala. Prostě by ráda věděla, jestli bych takový návrh přijal i od jiné ženy, ke které bych byl poután stejně jako k ní. Řekl jsem: „Přirozeně.“ Potom si sama položila otázku, zdali mě miluje, a o tom jsem nemohl nic vědět. Na chvíli jsme se oba odmlčeli a pak zas začala breptat, že jsem podivín a že jistě jen proto mě miluje, ale že jí asi taky proto jednou půjdu na nervy. Nevěděl jsem, co bych na to měl říct, a tak jsem mlčel, a ona mě vzala s úsměvem za ruku a prohlásila, že si mě vzít chce. Řekl jsem, že to provedeme, hned jak sama rozhodne. Potom jsem jí vyprávěl o návrhu svého šéfa a Marie řekla, že by Paříž ráda poznala. Vysvětlil jsem jí, že už jsem tak kdysi žil, a ona se vyptávala, jak to tam vypadá. Řekl jsem: „Je to špinavé město. Jsou tam holubi a tmavé dvorky a lidi mají bílou pleť.“

Kohoutek povolil, prst mi sjel na hladké bříško pažby, a teď v tom suchém, ohlušujícím třesku všechno začalo. Setřásl jsem pot i slunce. Pochopil jsem, že se právě zvrátila rovnováha dne, výjimečné ticho pláže, na níž jsem prožil štěstí. Vystřelil jsem pak ještě čtyřikrát do nehybného těla, a kulky se do něho zakusovaly, ani to nebylo znát. Jako bych čtyřikrát krátce zaklepal na bránu neštěstí.

Na vlastní uši jsem se doslechl, že jsem považován za inteligentního. Jenom jsem nedovedl pochopit, jak se můžou z vlastností obyčejného člověka stát pádné důkazy proti zločinci. Když nic jiného, tohle mě zarazilo a já přestal prokurátora sledovat až do chvíle, kdy jsem ho slyšel volat: „A projevil snad alespoň trochu lítost? Ani dost málo, pánové. Za celé vyšetřování nedal ten člověk najevo jediný náznak pohnutí nad svým odporným přestupkem.“ Při těch slovech se ke mně otočil, ukázal prstem a cupoval mě dál, přestože mi nebylo dost jasné, proč vlastně. Musel jsem samozřejmě uznat, že má pravdu. Svého činu jsem nijak zvlášť nelitoval. Ale ta jeho zavilost mi přesto nešla na rozum. Byl bych mu rád upřímně, takřka přátelsky vysvětlil, že jsem nikdy nedokázal něčeho doopravdy litovat. Vždycky mě zaujalo jen to, co se právě odehrávalo, co se dělo dnes nebo zítra.

Už potřetí jsem odmítl kaplana. Nevím, o čem s ním mluvit, není mi do řeči a beztoho se s ním už brzo uvidím. Nic jiného mě teď už nezajímá, než jak uniknout mechanismu, jak zjistit, jestli existuje východisko z nevyhnutelného.
...
Ani při nejlepší vůli jsem nebyl s to se smířit s tou nehoráznou jistotou. Koneckonců tu byl přece směšný nepoměr mezi rozsudkem, na kterém se zakládala, a její uhrančivou sveřepostí od okamžiku, kdy byl ortel vynesen. Okolnost, že rozsudek byl vyhlášen spíš ve dvacet hodin místo v sedmnáct, okolnost, že mohl znít docela jinak, že o něm rozhodli lidé, kteří si převlékají prádlo, že byl přičten na vrub tak neurčitému pojmu, jako je francouzský lid (nebo čínský či německý), to všechno podle mého názoru taková usnesení značně znevažovalo. A přesto jsem byl přinucen uznat, že od té vteřiny, kdy byl rozsudek vynesen, jsou jeho důsledky stejně nepopiratelné a stejné závažné jako tahle zeď, o kterou si po celé její délce rozdírám tělo.


NP John Cage – In a Landscape (2002 – Alexei Lubimov – Der Bote (ECM 1771))