neděle, května 08, 2016

It's easy to be lonely


Klíč k tomuto chápání mně poskytl jeden Hallerův výrok. Když jsme jednou hovořili o takzvaných ultrakrutostech středověku, řekl mi: „Ve skutečnosti to žádné ukrutnosti nejsou. Středověký člověk by si celý styl našeho dnešního života hnusil ještě daleko víc než jen jako ukrutný, příšerný a barbarský. Každá doba, každá kultura, každý mrav a tradice má svůj styl, má svou sobě vlastní jemnost i drsnost, krásu i ukrutnost, a pokládá určité utrpení za samozřejmé a trpělivě snáší určité zlořády. Skutečným utrpením, skutečným peklem se lidský život stává tehdy, kdy se navzájem přetínají dvě doby, dvě kultury a náboženství. Antický člověk, který by musel žít ve středověku, by žalostně zašel, tak jako by musel zajít divoch uprostřed naší civilizace. Existují období, kdy se celá jedna generace natolik ocitne mezi dvěma epochami, dvěma životními slohy, že pozbude veškeré samozřejmosti, veškerého mravu, všeho bezpečí a nevinnosti. Přirozeně ne každý to pociťuje stejně silně. Taková povaha jako Nietzsche musela protrpět dnešní bídu o celou generaci dřív – co musel zakusit osamocen a nepochopen on sám, to dnes zakoušejí tisíce.“

Ostatně mám rád i to, jak kontrastuje můj život, ten osamělý, uštvaný, naveskrz nepořádný život bez lásky s tímhle rodinným, měšťanským prostředím. Rád na schodišti vdechuji tu vůni klidu, pořádku, čistoty, slušnosti a mírnosti, která mě i přes mou nenávist k měšťáctví nějak dojímá, a rád pak překročím práh svého pokoje, kde to všechno ustane, kde se mezi hromadami knih povalují zbytky doutníků a láhve od vína, kde je všechno v nepořádku, neútulné a zanedbané a kde všecko, knihy, rukopisy, myšlenky, je poznamenáno a prosyceno strádáním osamělců, problematikou lidství, touhou dát lidskému životu, který znesmyslněl, nový smysl.

Možná těchto několik stálých hostí, které jsem všechny od vidění znal, bylo naveskrz šosáckých a ve svých maloměšťáckých bytech měli stát jalové domácí oltáře blbých bůžků spokojenosti, ale třeba i oni byli osamělí a vykolejení chlapi jako já, tiší, přemýšliví zapíječi zbankrotělých ideálů, třeba i oni stepní vlci a chuděrové, to nevím. Každého z nich sem táhl nějaký stesk, zklamání, potřeba náhražky, ženatý tu hledal atmosféru let za svobodna, starý úředník si vybavoval svá studentská léta, všichni byli spíš mlčenliví a všichni se rádi napili a stejně jako já raději seděli u půllitru alsaského než u nějaké dámské kapely. Tady jsem zakotvil, tady se to dalo hodinku i dvě vydržet. Sotva jsem si poprvé zavdal alsaského, hned jsem pocítil, že jsem kromě chleba k snídani dnes ještě neměl v ústech.

Kolem břečťanu, trávníku a jedličky jsem prošel k domovním dveřím, našel klíčovou dírku i vypínač, proplížil se kolem skleněných dveří, naleštěných skříní a květin v kořenáčích, odemkl svou světnici, svůj zdánlivý domov, kde na mne čekala lenoška a kamna, kalamář a krabice s malováním, Novalis a Dostojevskij, tak jako na jiné, skutečné lidi při návratu domů čeká matka nebo žena, děti, služky, psi a kočky.

A tak stepní vlk hynul na svou nezávislost. Dosáhl svého cíle, byl stále nezávislejší, nikdo mu neměl co poroučet, podle nikoho se nemusel řídit, svobodně a sám rozhodoval o svém konání. Neboť každý silný člověk bezpečně dosáhne toho, co mu opravdový pud přikazuje hledat. Avšak uprostřed dosažené svobody si Harry náhle uvědomil, že jeho svoboda znamená smrt, že tu stojí samoten, že ho svět zvláštním způsobem nechává na pokoji, že se ho lidé netýkají, dokonce ani on sám sebe ne, a že se pomalu dusí ve stále řidším a řidším vzduchu bezvztažné osamělosti. Neboť věci se nyní měly tak, že samota a nezávislost již nebyly jeho přáním a cílem, nýbrž jeho osudem a odsouzením, že kouzelné přání se splnilo a nedalo se odvolat a že už nebylo nic platné, když pln touhy a dobré vůle rozpínal paže a byl ochoten ke vztahům, k pospolitosti: ponechávali ho o samotě. Přitom snad nebyl nenáviděn a nebyl lidem protivný, naopak, měl velmi mnoho přátel. Leckdo ho měl rád. Vždy však nacházel pouze sympatii a přívětivost, dostával pozvání a dary, psali mu hezké dopisy, avšak nepřiblížil se mu nikdo, nikde nevzniklo spojení, nikdo nebyl ochoten ani schopen sdílet s ním život. Obklopovalo ho ovzduší osamění, tichá atmosféra uplývání okolního světa, neschopnost navazovat vztahy, a proti tomu nebyla s to ničeho zmoci žádná vůle ani touha. To byl jeden z nejdůležitějších znaků jeho života.

Jedna cesta vede ke světci, mučedníku ducha, k odevzdání se Bohu. Druhá cesta vede k tomu být zhýralcem, mučit se pudy, oddat se zániku. A mezi oběma cestami se pokouší v umírněném středu žít měšťák. Nikdy se nebude obětovat, nikdy se neoddá ani rozkoším, ani askezi, nikdy nebude mučedníkem, nikdy se nepodvolí zkáze – naopak, jeho ideálem není vzdát se svého já, nýbrž si je uchovat, jeho snažení neplatí ani svatosti, ani jejímu protikladu, bezvýhradnost je pro něho nesnesitelná, chce sice sloužit Bohu, ale i rozkoši, chce sice být počestný, ale také trochu se na zemi pěkně pohodlně pomět. Zkrátka se pokouší usadit uprostřed mezi extrémy, v mírném a neškodném pásmu bez prudkých vichřic a bouří, a také se mu to daří, jenže na úkor oné životní a citové intenzity, kterou skýtá život zaměřený na bezvýhradnost a extrémy. Intenzivně se dá žít jen na úkor svého já.

Současně jsem uvažoval: tak jako se teď já obléknu a půjdu navštívit profesora a vyměním si s ním více či méně vylhané zdvořilůstky, aniž to vlastně chci, dělá totéž a žije a jedná tak většina lidí z donucení den co den a hodinu co hodinu, aniž vlastně chce, koná návštěvy, účastní se zábav, odsedí si své úřední hodiny, všechno nuceně, mechanicky, nechtěně, všechno by to právě tak dobře mohly udělat stroje anebo by se od toho vůbec dalo upustit; a ten věčný, stále běžící mechanismus jim brání, tak jako mně, zkritizovat vlastní život, jeho pitomost a mělkost, jeho odporně se šklebící pochybnost, poznat a pocítit jeho beznadějný smutek a pustotu.

Zdálo se mi, že Marie je první skutečnou milenkou, kterou jsem kdy měl. Od žen, které jsem miloval, jsem vždy vyžadoval ducha a vzdělání, aniž jsem kdy vůbec zpozoroval, že ani ta nejduchaplnější a relativně nejvzdělanější žena nikdy neodpovídá duchovnímu řádu ve mně, nýbrž stojí vždy proti němu; přinášel jsem ženám své problémy a myšlenky a bylo by se mi zdálo naprosto nemožné milovat déle než hodinu dívku, která sotvakdy čte knihu, stěží ví, co je to číst, a která by nedokázala rozeznat třeba Čajkovského od Beethovena. Marie neměla žádné vzdělání, oklik a náhražek jí nebylo zapotřebí, všechny její problémy vyrůstaly přímo ze smyslů. Jejím uměním a úkolem bylo všemi svými smysly, svou nádhernou postavou, svými barvami, svými vlasy, svým hlasem, svou pletí, svým temperamentem dosáhnout takového smyslového a milostného štěstí, jaké je jen možné, a za každou dovednost, za každou svou oblou linii, každý nejjemnější obrys svého těla nacházet a vykouzlit u milence odpověď, porozumění a živou, oblažující souhru.

„Myslíš, že nedovedu pochopit tvůj strach z foxtrotu, tvou nechuť k barům a tančírnám, tvůj odpor k jazzu a celému tomu harampádí? Až moc dobře to chápu a zrovna tak i tvůj odpor k politice a smutek ze žvástání a neodpovědných čachrů politických stran, tisku, tvé zoufalství z války, z minulé i z těch budoucích, z toho, jak se dnes myslí, čte, staví, jak se dělá hudba, co se oslavuje a čemu se vyučuje! Máš pravdu, stepní vlku, tisíckrát máš pravdu, a přesto musíš podlehnout. Pro tenhle jednoduchý, pohodlný dnešní svět, který se spokojí s takovým málem, jsi moc náročný a hladový, svět tě vyvrhne, pro něj máš o rozměr víc. Kdo dnes chce žít a radovat se ze života, ten nesmí být jako ty a já. Kdo žádá místo fidlání hudbu, místo zábavy radost, místo peněz duši, místo patlání opravdovou práci, místo hříček opravdovou vášeň, pro toho tenhle hezoučký svět není žádný domov.“

Ach, všechno jsem chápal, chápal jsem Pabla, chápal jsem Mozarta, slyšel jsem kdesi za sebou jeho hrozný smích, cítil jsem všechny ty statisíce figurek hry života ve své kapse, otřesen jsem tušil smysl všeho, byl jsem hotov začít hru znova, znova okusit jejích strastí, znova se chvět hrůzou před její nesmyslností, znova a ještě častokrát proputovat peklem svého nitra.
Jednou budu hrát hru s figurkami lépe. Jednou se naučím smát. Čeká na mne Pablo. Čeká na mne Mozart.


Kde začít? Stepní vlk. Není to jednoduché čtení a recenzenti na Kosmovi zmiňují, že vícenásobný průzkum stránek knihy může být jak nutný, tak velmi obohacující. Věřím a váhavě souhlasím. Myšlenky stepního vlka levitují, přelévají se, jsou umně schovány, netrčí z textu. Teď, když o knize přemýšlím, dochází mi, že jen to samotné přemýšlení mě vytrhává z měšťáctví, o kterém Hesse píše, tolik jej kritizuje (a tolik po něm nevysloveně touží) – ale v mém případě to je jiné měšťáctví, z kterého mě ta kniha a přemýšlení vytrhává; měšťáctvím naší doby je nestálost, nepozornost, prchavost – nespočineme na chvíli na jednom místě, nepostojíme v jedné myšlence či jedné věci, stále nás něco rozptyluje, telefon či notebook láká novinkami, statusy, updaty, přátelé se ozývají a pokud snad ne, čekají pak, že se ozveme my.

Někdy je Hessův text až neuvěřitelně předvídavý, fantastický, dopředu hledící, budoucnost věštící – ale možná (asi ano) byl stejně tak platný ve své době. Střet civilizací; víme, jaké to je teď, ale jaké to muselo být tenkrát, kdy noviny hlásaly válečné štváčství, porážka se nepřipouštěla a válka nebyla ničím jiným, než krátkým dobrodružstvím? Tenkrát to muselo být horší než teď, mít tu schopnost vidět mezi řádky, číst, chápat; tenkrát to muselo bolet, ta zoufalost uvědomění a poznání nevyhnutelnosti, kam se svět řítí – teď, když chápeme a vnímáme nelehkou opravdovost a realitu světa (je-li to vůbec možné), máme spíše než bolest pocit smutku a smutného úsměvu, vidíme-li, jak se zdravý rozum ztrácí a úsudky, jež jsou zřejmé a jasné, není jednoduché či vhodné (a to především) vyslovit...

I já mám rád kontrast svého nepořádku, vypité lahve, korkové zátky – ale jen do určité míry, potřebuji stejně tak pořádek a úklid. I já mám rád opuštěné lokály, nádražní restaurace, osamělé putyky, kde hosté jsou jednotlivci, tiše sedí, popíjejí a s hlavou skloněnou k pivním sklům nechávají tiše plynout času. Tak zdánlivě nekonečná je vzdálenost obou těchto světů, kraje osamělosti, úpadku, špíny, rozpadu – a naproti tomu svět štěstí, budoucnosti, žití, přátel, Tebe, nás. Jenže ve skutečnosti jsou oba tyto světy jeden, vzájemně se doplňují, tvoří a ovlivňují: není to záležitost volby, ale umění symbiózy. Rovnováhy. Tohle pochopení, přiznání si této skutečnosti, je klíčem ke všemu, je rozhřešením, rozuzlením, spásou i vystřízlivěním. Tyto dva světy se přitahují a jsou spojeny; ztratit jeden znamená utopit se v tom druhém.

A jistě, to dělání toho, co nechceme – všichni jsme spoutáni dobrovolně zvolenými povinnostmi (a kompromisy, o kterých jsem často psal). Pomineme-li životní nutnost (tu nelze nepominout), tak řešení je – a o tom Hesse nepíše – žít život vícekrát. Vracím se ke svým starým myšlenkám. Kromě těch dvou světů, osaměle-vágusovsky-melancholického a přátelsky-šťastně-partnerského, je tu ještě svět lovu (obživy) a spočinutí (všeho ostatního, co nás naplňuje). A člověk nemůže jen lovit, musí i spočinout. A aby mohl spočinout, musí lovit, spočinutím se totiž nelze šťastně živit... Dvakrát, proto je třeba žít život alespoň dvakrát – jedno žití bez druhého nelze, a pokud snad ano, je to pak přežívání prázdné, jednonohé, chudé.

A tak si tu přemýšlím o stepním vlku i o té jeho myšlence o milování, o fyzické touze, která nakonec vůbec nemusí souviset s tím (a je ve skutečnosti spíše v protikladu), jak moc nás protějšek chápe, rozumí nám, je naším druhým já. Kundera nám přeci říká: milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě vášně nejen rozdílné, ale téměř protikladné. Láska se neprojevuje touhou po milování (tato touha se vztahuje na nespočetné množství žen), ale touhou po společném spánku (tato touha se vztahuje jen k jediné ženě). A Hesse dodává: touha po milování se nevztahuje na nespočetné množství žen – a já souhlasím, ta množina je velmi úzká, a stále více se časem zužuje. Nevím jistě, jakým působením to je, kterým zákonem gravitace či pravidlem stárnutí, ale je to tak, děje se tomu neustále. Tak jako už netoužíme pít výčepní piva a krabicové zbytky z vinohradů, chceme i v lásce otevírat pouze ta nejlepší archivní vína, oceněná, s gloriolou, s puncem vítězství a získaného pokladu. Už nám nestačí jeden večer se opít a ráno bolavě vzpomínat na to, co bylo – nejde o počty, ale o momenty, které z podstaty své jedinečnosti už nikdy nezmizí z našich já.

A Hesse nám nakonec dává vědět – a tady byl evidentně nepochopen a z tohoto nepochopení sám poté zklamán – že nikdy není pozdě, začít znovu žít jinak, lépe; s těmi figurkami, které jsou okolo nás, hrát lepší hru, pravdivější, otevřenější, více vnímat, dávat, více se otevřít. Nevěřím, že jeho kniha je kritikou maloměšťáctví; naopak – je kritikou právě jednoho či druhého způsobu života, kritikou extrémů, kritikou nepřirozené povrchnosti či nemocné hloubavosti. Přestože to stepní vlk nikdy nevysloví, touží nevědomky po jediném – nechce skončit, přestat žít, zabít se; chce žít – šťastně, plně, v rovnováze...

-----

Je jaro. Sedím tu teď v slunečném, ale ještě trochu chladném nedělním ránu; za okny slunce, ale dovnitř útulného prostoru letenské The Farm proudí chladivý vzduch. Je jaro, začátek sezóny, a stromy mají všechny ty odstíny zelené, které jsou jen na světě možné; dříve jsem to tak nevnímal, jaro mi splývalo s nudně zeleným létem – ale teď vidím, že jaro má s podzimem mnohem více společného, než jsem si kdy myslel.

Dopřávám si luxus zastavení, krátkých výletů; pár dnů po West Highland Way a poté Bristol, kam jsem cestoval – s Tebou – primárně na Explosions in the Sky, které jsem viděl tenkrát kdysi ve Vídni, ale poté mne míjeli, snad pro své nečasté evropské koncertování. Byl to krásný večer; byl jsem jim vděčný, že mají pochopení a uvědomění, a nové věci dovedně střídají s opusy ze své zlaté éry druhého a třetí alba. Bristol je krásné město; mám tyto menší anglická či skotská města daleko raději, než přehektický a překosmopolizovaný Londýn. Tady jsou ještě okamžiky a místa skutečně anglické, pravé, tradiční; procházka okolo přístavu, svrchně kvašené ejly, Banksyho dnes již kultovní malůvky, hipsterské bary a kavárny – takový je Bristol, příjemný a neuspěchaný. A s přímým letem z Prahy...

Pár dnů po explozích v Bristolu jsem viděl na Dobešce Sophii; nečekal jsem mnoho, ale po vábivém doporučení Silver Rocket jsem neodolal a nechtěl tuto příležitost minout. Bylo to dobré, velmi dobré, nečekaně dobré: ne virtuózní, ale upřímné, pečlivě stavěné, s gradacemi, vhodnou stopáží. A Planety, které jsem viděl poprvé, byly dobré rovněž - a ukázaly svou nedoceněnost.

Tak jak to s Febiofestem většinou bývá, náhodné výstřely do nabídky filmů málokdy uloví nadčasové kusy; viděl jsem zajímavé filmy, které ale po pár dnech či týdnech z hlavy vyšumí a zmizí. Nezmizí ale Juliette Binoche v Čekání; to byl zásah, emoce, silný příběh. Juliette je jedinečná; od Modré až navždy. Řekla jsi mi pak, že Ti film připomínal Ozonův Bazén a právě Kieslowského Modrou; já tam tyto paralely neviděl. Ale ocenil jsem pomalé smyčce a tóny a label ECM v titulcích. Bylo to příliš natažené; scény z vesnice, kápě, metafory – to tam vůbec nemělo být, bylo to zbytečné. Devádesátiminutová stopáž by byla o mnoho lepší – a silnější. Co se mu vlastně stalo? Pršelo a neozýval se... to jediné se dozvíme. Touha nepřiznat si ještě pravdu, počkat ještě pár dnů a poznat tu, která ho znala... Mohl to být bičový kýč, ale nebyl a není. A k tomu Juliette...


Senna vs. Prost, pamatuju si to tak z konce osmdesátek a začátku let devadesátých. Pak jsem to přestal sledovat, na střední už mě formule moc nebraly, a Imolu jsem vlastně jen zpovzdálí vstřebal z novin, bez větších emocí. V osmdesátkách byl můj favorit Alain Prost: byl přístupnější, lidštější, měl šarm, intelekt. Ayrton Senna vypadal... jako sobec, dravec, ten, kdo nebere ohledy. Jsem rád za tenhle dokument, který mi pomohl vrátit se v čase a znovu prožívat velké ceny Japonska. Je to ohromný příběh a tenhle dokument mi vrátil Sennu na piedestal; jen ten smutný konec tam nemusel být, neměl...

Porn is killing all of us, a k tomu ta prázdnota, pádící dny, první století třetího tisíciletí; století povrchnosti, průměrnosti, prázdnoty. Vše se zrychluje, vše mizí. Každý má svoji drogu. Tak moc jsem mu rozuměl; jen chtěl být šťastný. Hledal, tápal, nenalézal. Stud není smutný film a už vůbec to není film amorální. Je to jeden z příběhů, které se dějí. Vzdalujeme se navzájem. Odcházíme a přestáváme si rozumět. Gramofon, Bach, krásný výhled a občas krásné tělo. Je to málo, vím – ale někdy je to o mnoho více, než nic, prázdné zoufalé nic...

Carol mohl být filmem zoufale nudně melodramatickým a herecky přehrávaným, ale nebyl. Stejně tak to mohlo být neuvěřitelné, nereálné, nepředstavitelné – a rovněž nebylo. Bylo to: lidské, citlivé, uvěřitelné; pozvolné, občas lehce úsměvné; s emocemi; o lásce. Když je člověk mladý, tak potřebuje rozumět, ptá se, hledá odpovědi; o deset let později přijímá zvraty života bez otázek a marného přemýšlení. Za tu poslední scénu jsem byl rád, moc...

A nakonec Boj. 236. film o válce, ale tenhle je... jiný. Vlastně i těch pár vět v popisu filmu jsou spoilerem; kdyby tam nebyly, člověk by mohl být překvapen kontrastem i návazností obou částí filmu. Lidské, pochopitelné, silné a uvěřitelné; nesklouznutí k lacinému moralizování je největší devizou filmu. Zachoval by se někdo z nás jinak? Takoví jsme – a to není povzdechnutí ani chlubení, to je jen konstatování bez jakýchkoliv přidružených emocí.

-----

A my. My dva. Téměř pět let. Jsme spolu, někdy nám to jde lépe, jindy o něco hůře; rozumíme si i nechápeme, sbližujeme i odcizujeme. Jsme taková společná jednotka života. Nejsme dokonalý pár a nikdy nebudeme; máme v sobě míru nekompatibility, která to znemožňuje – ale která nás drží pohromadě. Chybím Ti a chceš mě vždy více, když spolu nejsme, a když se vidíme, magická moc chybění rychle mizí. Je to zvláštní. Budeme si muset nějak říci, co dál. Nebo něco udělat; to spíš. Protože stárneme, dospíváme, okolo nás se rodí nové životy a my nemůžeme žít v naší jednoduché neřešené přítomnosti navždy. Budeme se muset podívat do budoucnosti. Myslím si, že bez sebe nemůžeme být – možná pár týdnů, ale pak bychom si chyběli. Moc. Zkusil jsem to – a od té doby to vím. A tak občas porovnáváme náklady obětované příležitosti, abychom se vždy vrátili k naší společné reálné existenci. Jak dlouho ještě... takto stejnosměrně dál? Přichází pomalu léto; uplyne, zmizí, vypaří se; co pak?


NP Sophia – It’s easy to be lonely (2016 – As We Make Our Way)

sobota, března 12, 2016

Ex Machina




Když s basketbalisty cestovali po Slovensku, všude vcházeli do stejných neútulných hospod. Seděli v nich neoholení muži s dechem páchnoucím včerejším vínem a borovičkou. Podlahy byly ztmavlé od zažrané špíny, stěny natřené do výšky chlapa olejovou barvou. Všelijaké nepohodlné židle, kulhající stoly bez ubrusů. Ubohý výčep s matným pultem a sklenicemi naskládanými jako kusy ledu. Ale stejně tak, jak tento způsob pití odmítal, tak cítil, že sem patří, že je tu doma.

Silvie, lásko moje! Nedá se to říct jednoduše. Ani napsat ne. Protože skoro všechno, co napíšu, Ty už víš, tak jako jsme vždy věděli a víme o sobě všechno. Stále Tě mám plnou hlavu, a i směrem dolů a stranou a všude možně jinde jsem Tě plný, protože jinak už to nebude. Jestliže si mi v životě hodně dala, tak o jednu strašně důležitou věc jsi mě připravila: ztratil jsem schopnost být šťastný sám. Naučila si mě, že nejšťastnější je člověk s někým.

Už přicházela, kráčela tak, jako chodí baletky, špičkami ven. Měla na sobě šaty z červené froté látky s velkými kapsami. Za těch pár dní byla už krásně opálená. Vlasy měla vyčesané nahoru a ohromně jí to slušelo. Na světě není lepší chvíle, než když někoho milujete, toužíte být s ním, domluvíte si s ním setkání a on právě přichází.

Pochopil, že muži chtějí vždy nahotu a ženy téměř nikdy, ale když k ní dojde, jsou ženy v o hodně větší pohodě. Muži nahota nesluší, ale pro ženu je nejnádhernějším kostýmem. Nahá žena je ozbrojená, nahý muž je bezbranný.

Sex je posvátná věc, která jako hodně posvátných věcí zevšední. Ale v lidském životě je pár okamžiků, bohužel jen pár, pokud vůbec jsou, kdy je takové milování se z lásky, ze skutečně velké lásky, vesmírným zážitkem nejvyšší úrovně. Je tak silný jako narození, jako smrt, jako nanebevstoupení.


Jedenáctá. Dvanáctá za chvíli. Zima odumírá, pomalu, neslyšně; za okny tma, sobotní večer, vedle mne archivní Barolo a z reproduktorů tiše hraje Colin Stetson svoji variaci na Goreckého masterpiece. Směřuje to všechno vůbec k něčemu? Co má přijít zítra, co je vlastně smysl? Jen další dny, další rána, východy a západy slunce? – Ale vždyť vím, vím; zázraky se nedějí, svatý Grál neexistuje, každý další den je požehnáním, to přeci stačí, nic více není potřeba...

Za posledních pár měsíců jsem přečetl tři knihy, jež mají hodně společného: minulost – tu naši českou, třicetiletí komunistické ztráty v čase posledního století. Část svého života jsem v těch dobách prožil a dnes, s odstupem času, jsem tolik moc rád, že to byla jen chvíle, deset let, ne o moc více. Teď máme vše a pokud snad ne, můžeme mít, nesvítí-li nám černé slunce nepožehnání. Žádné zákazy, omezení; jen svoboda, prostor – je to na nás. Dýchá se nám lépe, o tolik lépe...

Filanův Klimtův polibek je přístupný, s příběhem, s nádechem melancholie. Láska je křehká a její přitažlivost nakonec vždy silnější než cokoliv jiného, i než ta sebevíc silná sebekázeňská předsevzetí tesaná s předtuchou blížícího se neodvratného a nenavratitelného odjezdu. Pomalé odpočítávání začátku lásky a stejně tak pomalá a neustále oddalovaná konzumace. To už nikdy nezažiju: na lásku už moc nevěřím a pomalost už pro mě taky není. Vlastně je to škoda, uvědomit si, že člověk už nikdy nebude hořet tak, jak může sám sebe i ostatní spalovat ve věku do dvaceti let. A nebude hořet ani tak, jak je to možné jen do třiceti, kdy rozum sice začíná pomalu a občas vítězit, ale touha ho stále ještě dokáže rozsekat ze dne na hodinu a z hodiny na den. Tyhle nebezpečně krásné okamžiky v životě člověka, kdy je život jediný opravdový, silný, bez přemýšlení a rozumu; jen srdce, vnitřnosti, mozek vypnutý, naše duše nepřemýšlí, emoce nám pumpují krev do hlavy a všech orgánů, chceme nepřemýšlet, chceme milovat, hořet, spálit se na popel... V další dekádě života jsou to už jen okamžiky, které nás mohou takto pohltit a ve kterých můžeme takto plát. Okamžiky. Hodiny. Dny. Ne více...

Ivan Binar ve Šmouze po nebi píše ve třech rovinách; z doby přistěhování, o pozdním návratu a o podivných snech, které mohou něco znamenat. Ještě trochu tlačit na pilu, a bylo by to až příliš alegorické – a i tak mi ta jeho snová (zbytečná) rovina nesedí. Přemýšlím, je-li to smutné či šťastné vyprávění; je to vyprávění bez přívlastku, životní příběh, který jako každý jiný má své vzlety i propady, sinusoida života se týká každého, nikdo nežije čistě dle přímky. Pálí zbabělost, vypočítavost, prospěchářství; co ale pálí nejvíce, je ten pocit marnosti, uplynulého času, pohled zpět na to, co se nedalo změnit, ovlivnit, co nešlo žít jinak. To pálí nejvíce. Žít v nesvobodě, nebo svobodné zemi, je to ale nakonec tak velký rozdíl? Vždyť Antonín v nesvobodě získal to, co svobodný ztratil... V jedné věci mu pak rozumím: jsou příběhy, které se neotevírají, které se staly, zůstanou ve vzpomínkách, ale navázat se na ně nemá (a ani nedá). A když přijde obálka z minulosti, skončí ve stole ve spodní přihrádce, tak jako i já mám příběhy, kde roky plynou a čas vzpomínek se občas stáčí zpět, ale příběh skončil, nic dalšího není, nic nepokračuje, žádná bramboračka nebo chudý vývar minulých štěstí a potěšení, nic takového...

A pak návrat k Jiřímu Hájíčkovi. Mám jeho příběhy rád; někdy mi sice chybí možnost podtrhnout, vypsat si pravdu, myšlenku – ale o to více je v jeho stránkách lidskosti a opravdovosti. Jeho hrdinové i teď, v znovu vydaných Zlodějích zelených koní, nosí obstarožní svetry, spravované kalhoty a mají boty od bláta. Takový je Hájíček: vesnický, lidský, obyčejný. Je mi tím sympatický; protipól nabubřelé intelektuální nadřazenosti a stejně tak opak hospodského zevlování, hnití a zoufalství.

Vybrat jen jeden film – byla by to Ex Machina. Neotřelý příběh, krásná Alicia Vikander, střet naivity, chytrosti a vypočítavosti. Jak to všechno skončí? Jeden z nejoriginálnějších filmů poslední doby. Působivé velmi, jiné a netradiční, vtahující, překvapivé; dobře po všech stránkách připravené. My love for the deep north... to místo je krásné a já už se teď dívám, kdy a jak bych tam mohl jet, do toho krásného hotelu v Norsku, kde se film točil... Příběh se odehrává plynulým tempem bez přerušení, stejně tak jako AI myslí; my máme city a emoce – někdy to může být méně, než více...


Před několika týdny jsem poprvé viděl EOST live; splacený dluh. Ale Manon Meurt, kteří hráli před nimi – ty mám rád. Ne všechno od nich, jen pár věcí, a nejvíce pak To Forget. Asi nikdy nebudou úplně slavní, dříve nebo později skončí, rozpadnou se. Ale v mých vzpomínkách vždy zůstane, jak jsem je slyšel tuhle skladbu hrát, v Arše letos a loni na Střeláku, kdy se den měnil v noc a já měl pocit, že jsem o deset let mladší. Mám rád umění, nadšení, nadčasové momenty; tohle byl jeden z nich, v české hudbě jich moc podobných není. Perfektně stavěné gradace, kontrasty ticha a distorze, krásný hlas, krásný úvod, silný závěr.


Colin Stetson začíná druhou část Goreckého neuvěřitelného eposu. Vždycky jsem přemýšlel, proč se ve vážné hudbě tohoto a minulého století nerodí podobné skvosty. Proč je nepřístupnost a matematicky poskládaný kalkul harmonií vydáván za umění. Proč se z hudby, kterou někdo složil pro orchestr a zároveň nejde o film, ztrácí emoce. Proč se nelze klasikou dále dojímat. Jistě; mám v hledáčku Henri Dutilleuxe, kterého mi doporučil jeden německý uživatel Soulseeku, žívící se jako básník, bylo to před několika lety, během temné zimní noci blízko Silvestru. Emocí je v hudbě málo, čím dál méně. Ale i tak, je to pořád lepší přehrabování než knihy, kde vybrat a nalézt rovná se zázraku; časová investice do stránek je značná, zisk malý; u hudby to alespoň tolik nebolí, času totiž nežádá tolik a smutek z prázdnoty mizí okamžitě s vypnutím či přeladěním. Ale u knih zmařená investice bolí více; miliardy stran textu, co na světe jsou – co v nich vlastně je? Co by nám řekl ten, kdo přečetl vše? Vzpomínám si teď, že když jsem hledal svůj první příbytek k vlastnění, potkal jsem při prohlídce bytu nedaleko majitele, bývalého soudce; jeho byt přetékal knihami, police přeplněné stránkami v obýváku i jinde, stovky výtisků, spousta pravdy – a když jsem se ho na to zeptal, usmál se a řekl, že opravdu dobrých knih není více než padesát. Padesát... i tak je to příliš mnoho. Deset knih by mělo stačit. Ale které to jsou? Vybereme si deset nejlepších z těch, které jsme četli – a můžeme být úplně vedle, úplně mimo... Já jich mám pět. Co vy?

Zuzička nebyla to, co se mi zjevovalo ve slastných, úlevných snech, Zuzička nebyla ženská, Zuzička, aniž něco tušila, byla bytost utkaná z mého prahnutí po duchovním naplnění. Zuzička nebyla pro můj chtíč, jenž se ve mně hromadil, byla pro mou touhu po kráse, byla poskytovatelkou štěstí. Ani prstem nemusela pohnout. Vůbec mě nenapadlo, že bych se jí mohl dotknout, o tom, že bych se s ní mohl vyspat, ani pomyšlení. Čistému vše čisté... Ano, byl jsem čistý, naivní jak sotva vyklubané house, až to hraničilo s přitroublostí.

Nedokázal jsem ani v lukách Růžence říct, co bych jí rád řekl. Co bych jí rád řekl, nešlo říct jen tak, chyběla slova. Chyběla by komukoliv, každému, protože slov je málo, taková slova, jaká jsem potřeboval, nikde nejsou. Co bych rád sdělil, k tomu je zapotřebí ještě cosi. Ale co a kde to vzít? – Copak jsem tenkrát věděl, Mňau, že i koktání a zajíkání, rudé uši a zpocené dlaně jsou řečí srozumitelnou, sdělnější než slova, slova, slova... slova pečlivě promyšleně volená a správně jedno za druhé kladená? A tak jsem se držel zpátky, abych nepokazil to, co jsem stejně kazil, jak to jenom šlo.

Převážné většině občanů města Spáleného bylo srdečně jedno, kdo je nebo není jejich starostou a stojí-li na náměstí, které se dnes jmenuje tak a zítra zase jinak, Panenka Maria nebo domobranný gardista. Hlavně že mají kam chodit do práce pro peníze, že mají mísu masa a nehrozí zdražení piva. Ó, my se máme!

To bylo probuzení! V obývacím pokoji, v pruhovaném křesle, ani do postele jsem se nedoštrachal. A tys mě nezachránila, Mňau. Obě flašky prázdné, ani jsem do ložnice nedolezl. A to jsem si myslel, že se mi to už nikdy nestane. Bylo to horší než kdykoliv jindy, pokud si vzpomínám. A jak to bývalo tenkrát zlé. Skončil jsem s tím, abych neumřel hrůzou a sklíčeností. Abych mohl fungovat a probouzet se s čistým svědomím, aby mi chutnalo jíst; abych se nemusel plížit podél zdí, abych se nebál potkat pamětníka mého včerejška. Abych se nemusel bát, že vypustím duši na pochcaném záchodě, na chodníku v psí hromádce. Skončil jsem s tím a začal machrovat: Přestaňte chlastat, ožralkové, kdo vás nutí? Já taky nechlastám! Že se nestydíte, opilci opilí, smrdět kořalkou, zvratky, chcánkama a zoufalstvím! – A je to tu zas. Andělíčku, můj strážníčku, kde se flákáš? Maminko! Proč mě nedržíš za ruku! Bože, jaký já mám strach! Sebe se bojím... Bojím se, že umřu. Ne, bojím se, že až umřu, bude to dál, bude to trvat navěky, navěky budu trvat vyprázdněný v prázdnu nicoty. Není to díra v něčem, je to díra v ničem, nic v nicotě, nic na věky věků. Nic!


NP Colin Stetson - III (2016 - Sorrow: A reimagining of Gorecki's Third Symphony)

neděle, ledna 17, 2016

2016



„Byly doby, kdy neexistovala žádná mapa, která by odpovídala realitě, již jsme se snažili vytvořit.“
„Jaké realitě?“
„Vytváříme si ji, každičkým mrknutím oka. Lidské vnímání je příběhem uměle stvořené reality. Ale my vymýšleli věci přesahující dohodnuté hranice, jež bylo možné uznat a objasnit. Lži jsou potřeba. Stát musí lhát. Ve válce či v přípravě na válku neexistuje lež, kterou by nebylo možné obhájit. My šli dál. Snažili jsme se přes noc vytvářet nové reality, pečlivě sestavené řady slov, které jsou tak dobře zapamatovatelné a citovatelné, že se podobají reklamním sloganům. Tato slova se nakonec měla složit do obrazu a stát se trojrozměrnými. Realita stojí, kráčí, dřepí. Ale někdy taky ne.“

„Umím si přesně představit tvoje manželství,“ prohlásil Elster v kuchyni. „Bylo to takové to manželství, v němž si partneři všechno říkají. Svěřoval ses jí se vším. Máš to vepsané ve tváři. To je vůbec to nejhorší, co můžeš v manželství udělat. Říkat všechno, co cítíš, o všem, co děláš. Proto si myslí, že jsi blázen.“
„Pochop, není to otázka strategie,“ pokračoval Elster u večeře nad další omeletou a mávl přitom vidličkou. „Nemluvím o tajnůstkářství a klamání. Mluvím o tom, co znamená být sám sebou. Když všechno odhalíte, obnažíte každý svůj pocit a žádáte o pochopení, ztrácíte cosi klíčového pro vnímání sebe sama. Potřebuješ vědět věci, které ostatní nevědí. To, co o tobě nikdo neví, ti umožňuje znát sebe sama.“

Jessie střídala sklenice a talíře v kredenci, abychom nepoužívali pořád stejné a neopomíjeli ty ostatní. Prováděla to v pravidelných návalech energie jako posedlá, vytvářela systematický plán v dřezu, v odpadovém sítku a na policích. Její otec to podporoval. Utíral talíře a pak sledoval, jak je skládá do předem určených přihrádek. Pracuje, pomáhá v domě a dělá to s maximálním nasazením, což je dobré, skvělé, prohlašoval, protože jaký smysl má mytí nádobí, když člověka nepohání nic než pouhá nutnost?


Takže další rok. 2016. Letí to, letí; čím dál více. Snažím se neuměle a neustále zastavovat čas, co to jen jde, co to jen umím. Mávám pažemi, vysílám signály, tiše křičím: zastavte to, zpomalte, neutíkejte pryč! Omezuju hodiny strávené prací, snažím se ztrácet, netrávit u ponku pondělky až pátky: oběť je příliš velká, můj čas cenný a vzniklá nerovnováha, pokud o ní člověk přemýšlí, je bolestivě zraňující. A tak pluji časoprostorem vstříc neznámé a přesto tak důvěrně blízké budoucnosti, neohlížím se zpět, nelituji ničeho, méně sním a více piju, jsem realista a dusím v sobě nerozvážného snílka. Jen tu melancholii, tu si stále držím a nechávám, je vzácná, obohacující... měl jsem jí v sobě kdysi více, mizí mi, ztrácí se.

Ale teď se sem pomalu vkrádá, jako tichý pozvaný host; je po jedenácté, venku roztál čerstvě napadaný sníh, páteční večer, hraje Helios, na stolku vedle pohovky láhev Barola z italských týdnů v Lidlu – koupil jsem tenkrát celý kartón. Na náhrdelník zážitků navlékám další a další poznané krajiny; čím více pěšky, tím lépe. Sarek ve mně navždy zůstane – musím se tam příští rok vrátit. A teď, když třídím fotky z Argentiny, mi dochází, že čas v Los Glaciares byl krásný neuvěřitelně, byť tam jsem si to tolik neuvědomoval; snad pro tu přemíru lidí – či snad barvy léta namísto podzimu.

A kde jsi teď Ty, můj temný letní příběh barvy noci? Má zničená karma, nesplněné sny, přetržené vyprávění? Nevím vlastně, co o tom všem psát, jak a proč, komu, nač... Blížilo se léto a já měl pocit, že zůstávám sám. Možná jsem chtěl ještě něco zažít. Byla si mi vždy sympatická, i když jsem Tě vlastně neznal. Myslel jsem si, že by z toho mohlo něco být... a bylo.

Někde hluboko v paměti je pár vzpomínek, které z hlavy nevymažu, nepůjde to, nechci a nelze to. Byl to vlastně jen sen, říkám si stále a skoro si myslím, že opravdu byl, že se to všechno ve skutečnosti nestalo. Poslední bláznova epizoda, posledních pár nocí a dní. Nestala se z toho nakonec bramboračka, i když to bylo v posledním dechu trpké a zvláštní, dospělé, smutné. Hlavně pro Tebe. Jenže já nejsem zachránce a nemohu být, nemohl jsem nabídnout více, nemohl jsem Tě zachránit a převézt na druhý břeh; mohl jsem, snad, na pár dnů s Tebou plout a tvářit se přitom, že před námi nejsou peřeje, že to vše dobře dopadne, že doplujeme, zvládneme to, že dny budou začínat krásnými rány a ne zataženou potemnělou oblohou. A tak jsme spolu chvíli byli, než to skončilo, já zatáhl za ruční brzdu – pozdě, pohříchu – a od té doby mlčíme, já mlčím, Ty rovněž, není co říci, není co psát. Stačí jen výmluvný pohled; oči mlčí stejně jako ústa. Ticho je vypovídající více, než jakákoliv slova. O čem bychom taky spolu ještě mluvili? Tahle kniha byla krátká a o to více je uzavřena a navždy bude. Je to tak dobře; to vím jistě.

Trpím autocenzurou; nemůžu psát otevřeně, co bych chtěl a co mě napadá. Jenže to, že se to stalo, popřít nemohu. Ani nechci. Letní sen, snová přeháňka, poblouznění okamžiky, splav u řeky, stříbrný měsíc, prchavé okamžiky. Skoro by se dalo říci, láska – jenže ty jsou trvanlivější. Tohle byl jen přelud, bláznovství, pár červencových týdnů. Navzájem jsme se rozbalili a já si uvědomil, jak moc je pravdivý Kundera, kterého jsem před léty četl:

Dokud jsou lidé ještě mladí a hudební skladba jejich života je teprve u svých prvních taktů, mohou ji psát společně a vyměňovat si motivy (tak jako si Tomáš a Sabina vyměnili motiv buřinky), ale když se setkají a jsou už starší, jejich hudební skladba je více méně uzavřena a každé slovo, každý předmět znamená něco jiného ve skladbě jednoho i druhého.

A Ty jsi svoji skladbu psala s jinými a hlavně s jiným, a proto je zcela jiná, než ta moje. Těžko se mi o tom všem píše, protože za tím vším vidím hlavně své chyby a svá selhání – a proto se snažím nemyslet, vytěsnit to, nechat být a zapomenout. Odstranit všechny zlé věci, podivnosti, smutné konce – a nechat ve vzpomínkách jen těch pár frajerských momentů, na které vzpomenu v Sareku či domově důchodců, tak jako každý muž, který chtěl rozumět ženám, netrhat jich po tuctech, ale nezůstat u jediné.

Ale teď jsi zapadaná sněhy minulosti, hlouběji a stále níže, ztrácíš se jako všechny ostatní, které prošly mým životem, aby nezůstaly, plavaly dál, jiným směrem, s někým či za někým jiným. Za chvíli pustím Abela Korzeniowského; blíží se půlnoc, bude čas. Barolo je výborné. Jsem tu sám. Ticho, ticho, dejte mi více ticha – a k tomu trochu více času...

Tolik věcí bych ještě chtěl stihnout – filmy, knihy, hudba, cesty, poznání. Ale budu muset udělat trade-off. Měl bych. Zpřeházet svůj život – a posunout se dál. Redefinovat. Chci a ani se nebojím. 2016. Nemohu nevnímat ten svistot, tu světelnou rychlost času, která se o mě odírá a nenechává mě spočinout a vydechnout, zraňuje mě a trápí. Ta rychlost mi neustále říká a křičí: nečekej, dělej něco, nestůj na místě, nespi! Žij! A tak někdy, z marnosti pozorování oněch peřejí času, piju, abych se unavil, a pak spím, abych zapomněl.

Podívám-li se na posledních devět měsíců, z hromady vizuálních příběhů mě jich přikovalo jen pár: Villeneuvův thriller o Zmizení. Začíná pozvolna, táhle, rodinná sešlost, pohodová atmosféra, ale něco podivného a zlého visí ve vzduchu. Jake je výborný, Hugh možná až příliš vzteklý, a vše je plné překvapení a zvratů. V žánru thrilleru jedna z nejlepších věcí - dokázala vtáhnout i v horkém (před)letním večeru. Příběh Amy; to byla rána na solar. Tolik talentu... a tak málo schopnosti ho přežít. Je jednodušší být závislý, než mít život ve vlastních rukách, ten druhý nás může stahovat tam, kam sami nechceme, a hlavně, ocitnout se v nekonečné komfortní zóně může pořádně narušit smysl našeho bytí. Back to Black si dnes nepustím, ale za pár týdnů ano – tenhle film ve mně rezonoval ještě dlouho...

Filmové jízdy: Marťan (je to zábavné, zejména videa ala Youtube a pak taky vědecky uchopené dílčí pokusy v akci přežití. Matt Damon je fajn a prostřihy do centra NASA a kosmické lodi neruší a v příběhu sedí. Film na nedělní večer u televize, ale samozřejmě tenhle příběh potřebuje velké plátno.), Equalizer (náboj, charisma a dovede udržet pozornost. Denzel je správně drsný a s ničím se moc nepáře – tak jak to máme rádi. Působivé. Strávil jsem s filmem 2 hodiny cestou na druhou stranu planety - a byla to dobrá volba.), Vetřelci (vlastně jsem je reálně viděl poprvé až teď, necelých třicet let po premiéře. Velké plátno filmu sluší. Na to, že to je osmdesátkové a mohlo by to být akčně hloupé a hláškově patetické, to není zlé. Naopak. Je to dobré. Velmi dobré. Profesionálně budované od začátku do konce, Cameron umí. Film graduje pozvolna a postupně, nenudí. Monstra jsou dokonalá. Sevřený zadek, i když člověk dopředu ví, že to dobře dopadne. Slizouni jsou hnus a ta jejich máma nejvíc!).

Everest (pro mě srdcová záležitost – když jsem před lety viděl Into the Wild, poté si přečetl Krakauerovu stejnojmennou knihu, byl to už jen kousek k Into Thin Air, která mě poctivě rozsekala. A pak se pár let nic nedělo, až jsem někde zahlédl zprávu, že se chystá film. A že ho točí Baltasar Kormákur. A kdo všechno v něm hraje a hlavně, kdo koho hraje. Čekal jsem trochu, že ten příběh bude vyrovnaný a bude se zaměřovat na obě skupiny, ale to by asi nefungovalo dohromady a bylo by jednoduché se v takovém množství postav ztratit. Takhle z toho ční Rob a Beck. A těžko rozklíčovat Scotta a jeho tým včetně Anatolije, kterému dal osud jen pár let navíc. Potěšilo mě, že se film neodlišuje od (Krakauerovy) reality. A že je to celé dobře natočené, udělané, že je to realistické. A silné, mrazivě silné. Mám procházky v pustinách a kopcích rád – ale tohle je trošku něco jiného. Trošku jiná liga...).

Revenant (syrové, byť možná trochu dlouhé, velmi realistické, zasněžené, zimní, chladné. Připomnělo mi to Sarek; takhle to tam musí vypadat v zimě... Leonardo je velmi uvěřitelný; během filmu jsem si vzpomněl na Jeremiah Johnsona Sydney Pollacka s Robertem Redfordem. Ty časy ještě nejsou tak dávno pryč, ten příběh se mohl stát (a taky se vlastně tak nějak podobně stal, jak se teď dívám). Není to nejlepší film za poslední rok, stejně jako 8. film Quentina. V něčem jsou si ty filmy vlastně podobné. Asi v té syrovosti. Ale tam, kde Tarantino dávkuje humor, nabízí Iñárritu ještě větší syrovost – a přírodu. Severní, zasněženou, mrznoucí; nebezpečnou a krásnou.).

Spectre (je to jízda; jako ostatně v posledních vydáních téměř vždy. Dokonalé to není, ale je to stále velmi dobré - pořád se něco děje, příběh pádí kupředu a umně spojuje předchozí vyprávění do jedné mozaiky. Mexiko, Řím, Londýn, Maroko, Rakousko – taková Bondova malá cesta kolem světa. Krásné obleky James má, jako vždy. Mám tuhle sérii s Danielem Craigem rád, asi víc, než kteroukoliv jinou...).

Osm hrozných. Tarantinův návrat ke kořenům, tedy Gaunerům, to je. Povídkové, v podstatě divadelně jevištní, setkání na jednom místě, co přinese? Nemohl jsem neocenit dostavníkovou jízdu hlubokým sněhem s Morriconeho hudbou – reminiscence Corbucciho úvodní scény k Velkému tichu. Je to vtipné, dobře vypointované, a Tarantinovsky spíše umírněné.

Mládí: to byl krásný příběh. Tak jak mi nádhera nepřišla Velká, Mládí se mi líbilo moc. Bylo a je mnohovrstevnaté. Když se díváme dalekohledem opačným směrem, je to jako ze stáří se dívat do minulosti. Nevím, jestli to tak je či bude. Zásadních témat je ve filmu více a jak jsem někde četl, je to jako hudební skladba; různé motivy, některé delší, jiné kratší, některé zásadní, jiné chvilkové. Harvey Keitel i Michael Caine jsou skvělí a u Rachel Weisz člověka opravdu nenapadne, že by snad měla zůstat sama. Krásný film. A abych nezapomněl – slyšet Godspeed You! Black Emperor v tomhle filmu, to mě docela dostalo (a potěšilo).

Ale film posledních devíti měsíců může být jen jeden. Hodně vtahující, nepovolí vydechnout a těžko se při jeho sledování dýchá. Klame tělem; opravdu to není běžná rutinní záležitost, nelze moc předvídat, co se bude dít. Na jih od mexické hranice platí jiná pravidla, než stanovuje zákon, to věděl už McCarthy. Stát se tu může cokoliv a taky se tak děje – a je to temné a silné. Herci jsou výborní; Benicio Del Toro si poslední čtvrtinu filmu v podstatě ukradne pro sebe. Méně temný a McCarthyovský než Konzultant, ale stejně dobrý a silný.


Přečetl jsem Bod Omega Dona DeLillo, který je trochu jako Ian McEwan a trochu jako Julian Barnes; je to dobré, to, co píše. Současné, vtahující, vícevrstevnaté. A pak přišel Cizinec. Nikdy jsem ten útlý román nečetl, ani na střední nebo po ní. Jen něco málo mi zůstalo v paměti z těch dob, kdy jsem se o knize učil: „zabije Araba“. Jak mnohoznačné v dnešním světě. Ta kniha je... silná, zneklidňující, čte se lehce a o to pak více působí. Proč to tak vlastně je, ten příběh, který se děje? Jak to Camus myslel? A jak to vnímám já?

Letošní zima zdá se být zvláštní: přináší sníh. A pod tím sněhem, který hned neroztává, zapadává jedno zmatené poblouznění loňského léta, které, tak jako každý podobný příběh, změnilo konstelaci světa. Svět je teď totiž jiný: je stabilnější, jasnější i předpověditelnější. A taky šťastnější. Alespoň ten můj – více vědět nemohu. 2016. Je ticho, noc, lidé spí. Ráno, až se probudím, budu spokojený a šťastný. To stačí. Nic více není třeba.

Ráno u mě Maria zůstala a já jí řekl, abychom obědvali spolu. Šel jsem koupit maso. Cestou zpátky po schodech jsem v bytě u Raymonda zaslechl ženský hlas. Za chvíli bylo zas slyšet, jak starý Salamano nadává na psa, z chodby se ozýval na dřevěném schodišti šramot podrážek a drápů a pak: „Svině, dobytku jeden!“ a oba vyšli na ulici. Vyprávěl jsem o dědovi Marii a ona se dala do smíchu. Měla na sobě pyžamo a vyhrnula si rukávy. Když se smála, ozvala se ve mně znova chuť. Za chvíli nato se mě zeptala, jestli ji miluju. Odpověděl jsem, že to je bezvýznamné, ale že se mi zdá, že ne. Zasmušila se. Ale při vaření se pro nic za nic dala znova do takového smíchu, že jsem ji začal líbat.

Brzy na to si mě dal zavolat šéf a já měl hned po náladě, protože jsem čekal, že mi zas jednou řekne, abych míň telefonoval a víc dělal. Jenže tentokrát šlo o něco zcela jiného. Oznámil mi, že si se mnou chce promluvit o jistém plánu, prozatím ještě velmi neurčitém. Chtěl by jen na to znát taky můj názor. Má v úmyslu zřídit v Paříži kancelář, která by samostatně pro něho vedla obchodní jednání s tamějšími velkými společnosti, a rád by věděl, jestli bych byl ochoten tam nastoupit. Měl bych možnost žít v Paříži a jistou část roku cestovat. „Jste mladý a já se domnívám, že by vám takový život vyhovoval.“ Řekl jsem, že ano, ale že mi na tom v podstatě nezáleží. Nato mi tedy položil otázku, zdali nemám vůbec žádný zájem o změnu ve svém životě. Odpověděl jsem, že člověk svůj život stejně nikdy nezmění, že beztoho je koneckonců jeden jako druhý a že ten můj mi zatím není ani dost málo proti mysli.

Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji chtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat. Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné, ale že ji podle všeho nemiluju. „Proč by sis mě tedy měl brát?“ řekla. A já jí vysvětlil, že na něčem takovém ani dost málo nezáleží, a jestli si přeje, můžeme se vzít. Ostatně s tím přišla ona a já jenom kývl. Poznamenala, že manželství je vážná záležitost. Řekl jsem, že není. Chvíli se na mě beze slova dívala. A pak zase začala. Prostě by ráda věděla, jestli bych takový návrh přijal i od jiné ženy, ke které bych byl poután stejně jako k ní. Řekl jsem: „Přirozeně.“ Potom si sama položila otázku, zdali mě miluje, a o tom jsem nemohl nic vědět. Na chvíli jsme se oba odmlčeli a pak zas začala breptat, že jsem podivín a že jistě jen proto mě miluje, ale že jí asi taky proto jednou půjdu na nervy. Nevěděl jsem, co bych na to měl říct, a tak jsem mlčel, a ona mě vzala s úsměvem za ruku a prohlásila, že si mě vzít chce. Řekl jsem, že to provedeme, hned jak sama rozhodne. Potom jsem jí vyprávěl o návrhu svého šéfa a Marie řekla, že by Paříž ráda poznala. Vysvětlil jsem jí, že už jsem tak kdysi žil, a ona se vyptávala, jak to tam vypadá. Řekl jsem: „Je to špinavé město. Jsou tam holubi a tmavé dvorky a lidi mají bílou pleť.“

Kohoutek povolil, prst mi sjel na hladké bříško pažby, a teď v tom suchém, ohlušujícím třesku všechno začalo. Setřásl jsem pot i slunce. Pochopil jsem, že se právě zvrátila rovnováha dne, výjimečné ticho pláže, na níž jsem prožil štěstí. Vystřelil jsem pak ještě čtyřikrát do nehybného těla, a kulky se do něho zakusovaly, ani to nebylo znát. Jako bych čtyřikrát krátce zaklepal na bránu neštěstí.

Na vlastní uši jsem se doslechl, že jsem považován za inteligentního. Jenom jsem nedovedl pochopit, jak se můžou z vlastností obyčejného člověka stát pádné důkazy proti zločinci. Když nic jiného, tohle mě zarazilo a já přestal prokurátora sledovat až do chvíle, kdy jsem ho slyšel volat: „A projevil snad alespoň trochu lítost? Ani dost málo, pánové. Za celé vyšetřování nedal ten člověk najevo jediný náznak pohnutí nad svým odporným přestupkem.“ Při těch slovech se ke mně otočil, ukázal prstem a cupoval mě dál, přestože mi nebylo dost jasné, proč vlastně. Musel jsem samozřejmě uznat, že má pravdu. Svého činu jsem nijak zvlášť nelitoval. Ale ta jeho zavilost mi přesto nešla na rozum. Byl bych mu rád upřímně, takřka přátelsky vysvětlil, že jsem nikdy nedokázal něčeho doopravdy litovat. Vždycky mě zaujalo jen to, co se právě odehrávalo, co se dělo dnes nebo zítra.

Už potřetí jsem odmítl kaplana. Nevím, o čem s ním mluvit, není mi do řeči a beztoho se s ním už brzo uvidím. Nic jiného mě teď už nezajímá, než jak uniknout mechanismu, jak zjistit, jestli existuje východisko z nevyhnutelného.
...
Ani při nejlepší vůli jsem nebyl s to se smířit s tou nehoráznou jistotou. Koneckonců tu byl přece směšný nepoměr mezi rozsudkem, na kterém se zakládala, a její uhrančivou sveřepostí od okamžiku, kdy byl ortel vynesen. Okolnost, že rozsudek byl vyhlášen spíš ve dvacet hodin místo v sedmnáct, okolnost, že mohl znít docela jinak, že o něm rozhodli lidé, kteří si převlékají prádlo, že byl přičten na vrub tak neurčitému pojmu, jako je francouzský lid (nebo čínský či německý), to všechno podle mého názoru taková usnesení značně znevažovalo. A přesto jsem byl přinucen uznat, že od té vteřiny, kdy byl rozsudek vynesen, jsou jeho důsledky stejně nepopiratelné a stejné závažné jako tahle zeď, o kterou si po celé její délce rozdírám tělo.


NP John Cage – In a Landscape (2002 – Alexei Lubimov – Der Bote (ECM 1771))

čtvrtek, dubna 23, 2015

Třebová




Teď je mu ale ještě pořád čtrnáct let, a tak píše – jako Breton a Nezval – zeleným inkoustem.
„Řekl jsem, že se vydám na cestu do světa, neboť toto pochmurné město mi pro nejbližší dobu nemůže nic darovat. Kdyby umřel někdo, koho bych miloval, nosil bych v knoflíkové dírce umělou černou květinu. Mohl bych chodit ulicemi, které jsou dosud průhledné, a byla by to smrt, jakou miluji. Představuji si bez hrůzy rakev, smuteční hudbu, nehraje protivná dechová kapela s pláčem, který křiví ústa. V průvodu jede klavír tažený nejkrásnějšími vraníky. Pro tento smutek bych nikam neodjížděl, byl bych šťasten, že mohu dýchati vzduch poznamenaný krásnou smrtí, a říkal bych si, že mě zanechá navždy melancholickým jako dnes. Lidé budou málokdy nešťastni, když porozumí kráse hřbitova, na němž ztrácíme nejdražší ruce, budou milovati z kulis nejvíce lepenková zábradlí podivně řezající obzor. Rakev se zavírá, házíme na hrob dvě karty: pikovou sedmičku a křížové eso...“

„Obávej se, Ivánku, dne, kdy tě již nevzruší vlak!“ ocituje bez přechodu svého zamilovaného Apollinaira.

Následuje několik schůzek, než dojde k tomu okamžiku:
„Filip viděl stoupat Alžbětu po vysokém schodišti vily, kde bydlil. Stál u okna a venku svítilo slunce. Tu chvíli si dlouho představoval ve svých snech. Hle, přijde a pohladí mu čelo a ruce. Filip bude malý, nekonečně malý, a bude se chtít skrýti v záhybu jejího šatu...
Po krátké rozmluvě se Alžběta Filipovi nabídne. Je to štěstí a veliký okamžik.“
Jenže o týden později dostává Alžběta – stejně jako její předloha z masa a kostí – strohý dopis končící slovy:
„Nemiluji a nebudu moci milovat žádnou ženu. To budu vždycky já, koho budu milovat nejvíce.“
Toužit je totiž mnohem důležitější – a koneckonců umělecky plodnější – než dosahovat... Zvláště když dosažené se jen těžko může rovnat tomu, co nadaná fantazie uhnětla v představách.

A nemysli, že tě zradím! (Jiří Orten, 30.8. 1938)
V tom pokoji kde píši nyní
jsem se prý kdysi narodil
nevím co říkávají jiní
však přenešťastný den to byl

Mám naříkat anebo smát se
zajíkající se duše má
snili jsme spolu o veliké lásce
a ona je v nás pohřbená

jak my jsme pohřbeni v tom světě
plném zlých snů a nemocí
Veliká lásko odejděte
nebo my musíme utéci

---

Celý svět je jeviště (Ivan Blatný, 1933)
Bylo to jednou zvečera
v divadle se hrála opera
a sladká vůně jemných parfémů
se nesla do šera...

Melancholické procházky (Ivan Blatný, 1940)
Kouř vlaků dívá se, jak padá krůpěj rosy
na vrásky baráků a unavených čel.
Tiše se otáčí, jak by se ohlížel,
jak by se ohlížel a hledal ještě cosi.

Pilíř národa (Ivan Blatný, 1944)
Houpací křeslo, v kterém sedávali
Rodiče, tety mého přítele!
Rodiče, tety, bratři, všichni známí,
Dřív než si pro ně přišla jejich mammy
(Řekni to tiše:) Smrt.

Odchod (Ivan Blatný, 1946)
Jdou zvolna všední dny, úterky, čtvrtky, pátky,
blíží se vánoce ořechů, chvojí, ryb.
V mrznoucí zahradě zaskřípal vítr vrátky
a hvízdá vesele svou píseň: Bude líp.
Zapískám si ji s ním. Tu právě. Žádnou jinou.
Na tebe, litanie stížností.
Vítr a vločky víří nad krajinou.
A mrzne do kosti.

LM: Keby ste mal formulovať svoje najväčšie želanie v tejto chvíli.
IB: Největší přání... Mít na oddělení americký psací stůl, jaký jsem měl v obchodě. S tím krytým předkem, kde je člověk schovanej, a mít všecko v pořádku v zásuvkách v tom stole... A mít vlastní velkou knihovnu jenom na knihy, který jsem napsal já, a vydat tolik knih, že bych zaplnil tu knihovnu, to je snad moje největší přání.
LM: Keby ste si mal vybrať život ešte raz, kde by ste ho chcel žiť a ako by ste ho chcel přežiť?
IB: Znovu? To je někdy těžký... protože já jsem hodně iracionální, jsem velký snílek, sním často i přes den, jenže vím, že existuje i úplně racionální pohled na vesmír a na život... Kdybych si mohl vybrat, tak bych se nenarodil. To jsem napsal i ve Starých bydlištích, snad to tam je, nemuset se narodit. Lásku k životu mám taky, to je mně upřímný taky, ale nemuset se narodit, to by nebylo k zahození. To bych si vybral, ale když už to musí být, tak s tím osudem se smířit a být šťastnej.

Edensor (Ivan Blatný, 80. léta)
Je skutečně pravda, neuvěřitelná pravda,
co mi řekl Orten na plošině pražské tramvaje,
když vyjížděla z mostu Legií
a zahýbala kolem Národního divadla.
Řekl mi, že jen staří lidé
mohou být skutečně šťastní...


Vlak se s trhnutím rozjel. Pokolikáté už toto píšu... mám cestování vlakem rád a nikdy nepřestanu mít. Jednou za čas se podívám do Vídně a zpět a snažím se přitom využít železného oře – jídelní vůz má magickou moc, na stole se vlní hladina točené plzně v jemných záškubech vlaku a za okny se klidní podvečer vídeňských předměstí. Dám gulášovku a hovězí nebo svíčkovou, ještě nevím. Plzní asi dnes padne více; jsou to čtyři hodiny cesty a je to 50:50, zda se stanu štamgastem až do cílové stanice. Čtvrtek lepší pátku pro návrat z rakouského centra – zítra tomu dám pár hodin a pak víkend, poslední víkend, než zmizím na dva týdny na opačnou stranu planety.

Stabilizován ve všech směrech a šťasten – tak to nějak právě teď je. Nehledám nic, co nemám, netoužím po ničem, co nemohu získat, nesním o nedosažitelném a neutápím se v odžité minulosti. Jen existuju, ze dne na den, ve stereotypu, který uklidňuje a zabraňuje depresi, víkend od víkendu, dovolená od dovolené. Říkám si teď, že jednou budeme muset náš vztah nějak posunout a redefinovat, jak by řekl jeden můj blízký přítel – takhle totiž nelze žít věčně. A není to o slibech před svědky a oddávajícím, ale o tom, jestli vsadíme na kartu rozmnožení a změníme náš život nezvratitelně, zásadně a navždy.

Vlak přejíždí Dunaj; hausbóty na stranách řeky a uprostřed motorový člun, za nímž přivázán na laně surfuje jinoch na vodních lyžích či prkně či něčem jiném. Slunce se schovává za mraky a krajina za okny je zelená – je jaro, duben, stromy jsou stále ještě obalené květy, zima skončila. Přemýšlím a napadá mě, že to je všechno umělá bublina, skořápka, ve které jsem se dobrovolně uzavřel, abych mohl být šťastný. Že jsem sám sebe přesvědčil, že náklady obětované příležitosti mého života jsou tak nízké, že nemá cenu o nich vůbec přemýšlet. Že žádná jiná cesta pro mě neexistuje; že budu žít tak, jak žiju, stejná práce, lidé okolo mne, Ty, žádné změny a výstřednosti, žádné hlouposti či dobrodružství. Je to vlastně jednoduché – mám až příliš mnoho, co ztratit. Takže zbývá jen jediný krok – ještě to vše spoutat hypotékou, ať už není cesty jinam, a měsíční splátka ať ve dne v noci ukazuje přikázaný směr životní jízdy, který nebude možné na příštích deset let změnit.

Přečetl jsem Básníka Martina Reinera – v lecčems mi připomněl Sebaldovy Saturnovy prstence, ale Reiner je mile přístupnější a pokornější, bez zbytečného lehce nabubřelého ega, které by mohlo opanovat jednotlivé stránky. Básník je příběh jednoho zvláštního života, podivného génia, ztracence, který nemohl žít, jak by chtěl, protože neměl sílu nebo chuť poznat, jak žít doopravdy chce. Spokojenost v kompromisu, touha neztratit to málo, co mám, klidné přežívání. Nežiju vlastně o moc jinak. Jen už dávno nic netvořím.

A přečetl jsem taky Hájíčkovy povídky – sebrané spisy z tohoto tisíciletí a možná i o pár let starší. Některé příběhy jsou silnější, jiné člověk hned zapomene, jak to s povídkami bývá. Klasické venkovské kulisy, lidé, vesnice, historie. Není to Rybí krev ani Selské baroko, ale i tak na vnímavého čtenáře znovu zavane duch venkovské romantiky a čestné opravdovosti. Takhle se už dávno nikde nežije, přijde mi; naše společnost je už dávno jiná. A samozřejmě, ani horší ani lepší – jen jiná.

Ve Středozemním moři se dál potápějí bárky s hledači naděje a zoufalými sázkaři posledních karet. Odstoupím-li od reality všedních dní a získám-li nadhled, nemůžu se neptat, dojde-li opravdu k onomu střetu civilizací, jak nastylizoval Huntington již v minulém století. Vše k tomu potichu směřuje, přijde mi. Je velmi obtížné najít správnou trajektorii v onom rozkladu a střetu hodnot, je těžké říci, jak to všechno vyřešit. Zrušil jsem příspěvky Člověku v tísni; získal jsem pocit, že ztratili smysl pro realitu.

Samba. Asi nejvíce zůstane v paměti právě reálný pohled na přistěhovaleckou problematiku; z pohodlí našich vytápěných obývacích pokojů a ložnic, z života plného příspěvků sociálního státu na cokoliv, co nemáme, je najednou zřejmé a jasné, jak moc dobře se nám žije a život lehce krájí. Všichni se dobře mít nemůžou – tenhle svět takto není nastaven, takováto rovnováha neexistuje. Ale láska může vzniknout v jakýchkoliv podmínkách a vyhoření a deprese jsou průvodní rysy naší civilizace. Některé momenty jsou neuvěřitelně vtipné, z jiných naopak mrazí. Skoro bych napsal Hřebejkův film, ale to by vyznělo moc pejorativně. Einaudiho melodické ornamenty rámují krásné scény a člověk si podvědomě přeje, aby byl konec šťastný, milý a hřejivý. Je takový?

Febiofest jsem letos spíše odflákl. Krajina smrti - velmi autentické a syrové, velmi reálně působící. Tak to asi mohlo fungovat, v těch dobách daleko v minulosti, kdy boj a soupeření bylo součástí života stejně, jako východ či západ slunce. A pak znovu film o cestě z jihu na sever - snílci; takoví občas jsme. Sedávat na útesu nad mořem, dívat se na vlny a toužit po něčem, co nemůžeme mít. Vsadit vše na jednu kartu, která asi nemůže nikdy přijít. Z příslibů a domněnek stavět jistoty a skutečnost. Bez lásky se nedá žít. Ne všechny cesty ale musí nutně dobře dopadnout...

Po letech a poprvé s Tebou jsem znovu viděl Šeptej – a s pořádnou dávkou nostalgie. Mám tenhle film mnohem radši, než další Ondříčkovy opusy. Nejen proto, že zde nestraší a humorem nejiskří Macháček. Střelecký ostrov na podzim je krásný a Muchowovy dvojzvuky s echem mám zaryté pod kůží. Být v pohodě a parkovat jsem už skoro zapomněl, ale teď se usmívám, vzpomínaje na devadesátá léta a začátek tisíciletí. A Colorfactory mám hluboko v podvědomí; pustím si je tak jednou za dva roky, ale tuhle jejich první (českou) desku mám fakt rád. V Kmotře jsem už dlouho nebyl a pohled na Roxy bez Lokálu vedle je hodně archaický. Nostalgie.

Liam Neeson jako záplata v prázdném sobotním večeru. Poctivé, syrové, plné těch správných klišé. Když už nelze nic získat, jen ztratit, je třeba to učinit s grácií, stylově a velmi odpovědně. Po tomhle filmu mám chuť podívat se na starší Liamovy akční opusy, které jsem ještě neviděl.

Blíží se hranice s Bohemií; po nich Břeclav, Brno, Třebová. Slunce už je nízko a stíny se prodlužují. Venku je příjemně a za okny v prázdném jídelním oddílu též. Jsem jediný host, štamgast; čekám na gulášovku a pak se asi rozhodnu pro hovězí. Ještě pár plzní, než na mě sedne melancholická a já se začnu propadat do moře sebelítosti a krasosmutnění. Ale to teď ještě ne, až za chvíli, až slunce zapadne a vlak se bude proplétat kopci před Třebovou. Jsem šťastný, svobodný, spokojený. Mám vše, co jsem kdy chtěl. Život v rovnováze. Po tolika letech...

Pocit provinilosti z probuzení, ten úděl mnoha mých rán. A představa sebe sama v odrazu zrcadla, jak asi vypadám, oči nečisté od včerejšího alkoholu a pod nimi zarudlé rýhy. Stále jsem jen ležel a nehýbal se a naslouchal. Po delší době sprchování ustalo. A najednou ticho, takové ticho, které nejvíc svádí k představám a nejvíc dává hádanky. Zaklaply dveře a znovu kroky na chodbě, ale zněly mi už jinak, tak nějak čistěji nebo lehčeji, proměněné. Jako by z koupelny vyšel někdo jiný, než kdo do ní vstupoval. Po chvíli jsem uslyšel zvuky z kuchyně, vzdálené cinkání nádob a zase vodu z kohoutku.

Mátový čaj. Trochu hloupý pocit, třásly se mi ruce, když jsem si bral chleba a máslo z talířku. Eva zapíjela čajem suchý rohlík. Sedla si hned vedle mě přes rok stolu, trochu jsme se navzájem dotýkali lokty, voněla mýdlem nebo nějakou pěnou do koupele, tak nádherně čistá. Přepadl mě náhle strach, že budeme teď oba mlčet, a jak z toho ven. Hlavou se mi neuspořádaně honily myšlenky, samé hlouposti, jestli má den končit nocí, nebo ránem, jestli tohle ráno je konec včerejška, nebo začátek dneška. Nevěděl jsem, co s tím, a modlil jsem se k Eviným rtům, aby už konečně něco řekla.

Libuna za sebou zavřela plechová vrata, ráno se pomalu trhalo z oblohy a únava ležela ve svalech a v kůži a ve slovech, co scházela doříct.
„Až budeš mít náladu, tak se zase někdy stav, Libuš, přivez jsem z Prahy ňákou novou muziku, desky a kazety.“
Rozloučili jsme se a já jsem se vrátil zpátky po silnici, naše chalupa byla tichá, opatrně jako zloděj jsem vstoupil do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. V okně plavalo světlounké časné ráno, ozývali se ptáci ze zahrady. Lehl jsem si na bílé povlečenou postel a v hlavě mi bušila krev, věděl jsem, že nebudu moct usnout. A jestli přece jen usnu, tak budu ve snu tancovat a bude hrát muzika, kolem stolu budou sedět hrozně povědomí, ale přesto jakoby cizí lidí, jeden přes druhého budou povídat a já budu jen sedět a poslouchat, ale stejně se nic nedozvím a nikdo mi nepoví, jak mám žít.

Paní Kűhlmayer se podívá se soustředěným výrazem na Terezu.
„Víš, co je podle mě mládí?“ chvíli jen mlčí, jako by čekala na odpověď. „Mládí je přece pomyšlení, že všechno to nejkrásnější teprve bude.“


NP Nothing. Jen vlak tiše vrní...

sobota, března 21, 2015

Hážeš kytky do vody



Jako každý inteligentní člověk mám sklony k neurotismu, hypochondrii a jiným preciznostem.

Sedím jak Lajka ve vesmírném modulu těsně před tím, než toho důvěřivého psíka dobří lidé navždy vystřelili do mrazivých hlubin kosmu. Jsem na tom hůř, dámy a pánové, já dobře vím, co přijde, nevěřím nikomu, nikdy už nebudu.
Můj dobrý přítel je spisovatel, jenže se mu hnusí příběhy. Díky němu jsem pochopil, co to je tréma. Tréma je hrůza z příběhu vlastního života.

Sylvie nemyslela na gravitaci, ale na parfém, který jí v letištní hale koupil Martin jako malé překvapení. Vůně byla mohutná a těžká. Ležela Sylvii na ramenou jako trám z nějakého cizokrajného dřeva. Jako zdřevěnělá Martinova paže, z jejíhož křečovitého objetí se už nevyvlékne. Cítila dítě, které jí přes tenkou břišní stěnu kopalo do dlaně, čichala parfém, pozorovala okolí, čekala. Čekala dítě. Tím dítětem ji Martin přišpendlil do svého života jako nějaký exotický hmyz. Před půl rokem byla Sylvie rozhodnutá, že Martina opustí, chystala se na to každý den, už to skoro vyslovila, ale pak po jedné obzvlášť smutné hádce, která skončila stejně smutným milováním, zjistila, že je těhotná. Rezignovaně si navlékla prsten, který jí Martin nabídl, a z posledních sil se přesvědčila, že má toho muže vlastně ráda.
...
Martin do Sylvie, která se před ním tyčila jako mrazivá stěna Mount Everestu, zasekl cepín jejich dítěte a vší silou jej svíral v slábnoucích dlaních.
Je tohle láska? Ptala se Sylvie často.
Ano, takhle nějak vypadá láska, odpovídala si. Martin Sylvii miloval každým centimetrem svého těla: choval se jako idiot, jako mladý Werther, byl by pro ni udělal cokoliv.
Martin se vrátil pod slunečník, políbil ji na tvář a posadil se do písku. Vzal do svých dlaní její ruku a začal ji hladit. Usmál se, ale Sylvie zůstala chladná.
„Nech mě,“ řekla nepřítomně a ruku vyprostila.
Martin rozpačitě sklopil oči.
Večer začal od moře foukat vítr, na kůži posledních opozdilců zvedl hroty husí kůže a zabalené v ručnících je vyhnal z pláže. Sylvie stála na terase a poslouchala zlověstný hukot vln.
V noci okenní skla drnčela deštěm a ona si všimla, že Martin je vzhůru a dívá se do tmy. Zavřela oči a dál předstírala, že spí.

Anno, tvé oči to vidí, vášeň dávno neexistuje, jen návody na ni, smutné návody, které nás občas vzruší, smutná videa, kde kulturista podle scénáře znásilňuje anorektičku. Erotické stránky, kde je žal rozdělen do dvaceti kategorií podle různých praktik, starých tak, že je člověku do pláče. A když pak někoho potkáš, když potkáš muže, se kterým by to mohlo za něco stát, který se ti líbí, hned se jak svlékneš, jako by se rozsvítilo rudé světlo v laboratoři I. P. Pavlova, jako by někdo práskl klapkou a zařval akce! Vidíš, jak se polekaní muži s oroseným čelem pokoušejí vpravit do některé z dvaceti kategorií, jak kolem tebe poskakují a cvičí podle scénáře, a nakonec, když leží, strojeně oddechují a předstírají, jak v nich dohasíná slast, se jako malí polekaní chlapci oklikami ptají, jestli se divadlo povedlo, jestli byli dobří ve svých rolích, a tobě se v koutcích očí sbírají slzy. Mlčíš a muži se stahují do svých ulit a sami sebe uvnitř hladí, utěšují se a zadělávají v sobě na ještě hysteričtější akrobatickou show, ještě šílenější hru na divokost a vášeň.

To byla zlá doba. Černá doba růstu. Když ti bylo čtrnáct, začala ses líbat a jinak dotýkat s chlapci, protože se to jaksi muselo. Dospívající lidé jsou jako stroje. Celé dny dělají to, co si myslí, že se dělat má, a dost se v tom natrápí. Všechny ty předem připravené rebelie, pozice a pózy. Ty strašlivé večery prvních polibků, kdy se k době dva náctiletí lunatici naklánějí jako svázaní ve svěracích kazajkách a dýchají a tmí se jim před očima a trnou, jestli se všechno odehrává podle manuálu líbání.

Večer pokročil, stála jsi u baru se zakloněnou hlavou a polykala vodku. Mluvila jsi s Ondřejem o etických problémech drůbežích velkochovů, o Xenakisovi, o józe, pornografii a kompostování. Rozuměli jste si naprosto ve všem. Kolem tančil dav. Podobné večírky byly tenkrát v módě – bylo narváno k prasknutí. Do rytmu tu podupávala spousta kostnatých srnčích chlapců v úzkých kalhotách a obrovských brýlích. Někteří měli plnovousy – poslední hit, pečlivě předžvýkaný a natrávený v Berlíně a jiných velkoměstech. Bylo velmi žádoucí vypadat ve dvaceti staře a použitě. Vůbec tady tančila spousta nefalšovaných mladých lidí. Na mobilních telefonech psali krátké textové zprávy na facebook o tom, že právě tančí. Všichni ti designéři vlastního ega. Brusiči diamantových avatarů na sociálních sítích.

Auto uhánělo rovnou večerní krajinou, protrhané mraky nad polem, kapky na čelním skle. Minul několik vesnic, objevily se první zlé sny: příměstské satelity, paranormální úkazy, které na mapách a katastrálních plánech vypadaly jako zhoubná nemoc. Monokulturní čtvrti, v nichž se kolektivně kazí touha po rodinném životě. Do nichž zubatí, solárními panely opálení netvoři z plakátů developerských společností nalákaly celé regimenty důvěřivých úředníčků, kterým hypotéka vyžrala rozum z hlavy a oni – otroci toho se drolícího se betonu, těch hroutících se novostaveb – nakonec beztak skončí v kyselou maltou páchnoucích sklepích jako hrušky visící na vlastních kravatách.


Je první jarní den; dle kalendáře i reality. Alespoň tady v Praze, pár prvních dopoledních hodin, než mraky po obědě začaly opanovat oblohu a teploměr přestal vykazovat dvouciferně kladnou anomálii. Byl jsem běhat a pak venku, na jídle a pár pivech – a teď jsem zpět doma, hraje Pat Metheny, deska z 1982 – při sledování Divočiny jsem objevil tuhle krásnou skladbu, tak ji sjíždím ve všech možných provedeních.



Příjemné sobotní odpoledne – dávám červené, pak asi čaj, pak možná zase víno – nic se nechce dělat, doháním resty, provádím mentální jarní úklid. Večer pivní speciály, večer s Tebou, víkend se přelomí do své smutnější poloviny; nic zásadního to ale nebude znamenat, nic se nebude dít. Žádné deprese, žádné smutky, žádné výčitky. Jen metronom života bude i nadále tikat tím samým tempem, neustále stejně, bez zastavení a přestávky, stále dál, dopředu, směrem k tomu, o čem ještě nevíme, že přijde.

Nemohl jsem se nevrátit k Marku Šindelkovi; jeho povídkový soubor mě před pár lety uhranul, a tak jsem chtěl další porci. Je možná méně vyrovnaná, ale o to více jsou některé pasáže přesnější, jasnější, nás vystihující. Ty naše hry, předstírání, slabosti; dobrovolné volby kompromisů, touha nic neztratit, o nic nepřijít, a někdy možná ještě něco získat.

A další Hakl; jeden z těch starších. Mám ho tak nějak rád – jak kreslí obrazy ztracených osudů a předurčených životních ztroskotanců, kteří jsou vlastně normální, nejnormálnější a nejopravdovější – protože nic nepředstírají, žijí sami sebou, žijí pro sebe, své životy, nic neobětovávají, nic neztrácejí, nic nemají. Nic. Osvobozeni od všeho, nic nevlastní. Tak moc mě láká takhle žít – jednou třeba překročím ten most a začnu žít ze ztrát, ne ze získávání... Tak moc to nechci - a tak moc to nelze vyloučit...

Mark Lanegan podruhé byl stejně charismatický, jako tenkrát, ale snad to bylo místem, kde jsme byli, nebo nazvučením – tak dobré jako poprvé to nebylo. I když, Grey Goes Black... ta je dobrá vždy, má grády, zvedne ze židle, a povedlo se jí to i tentokrát. Warpaint hráli tak, jak jsem čekal – přesně, neartistně, s lehkou show, s invencí – jsem rád, že jsem je viděl. Mám jejich desky rád; je to něco jiného v krajinách opakování a maskulinní dominance. Ale Yann Tiersen byl nejlepší – a asi překvapivě, protože všichni čekali kytarovou dominanci, a on namísto toho prokládal kytary pianem, houslemi a čímkoliv dalším, co bylo na podiu, a časově se pohyboval mezi všemi svými deskami, které mám rád všechny, těžko vybírat nejlepší.



Viděl jsem Whiplash. Motivační sonda naruby, příručka pro manažery. I takto lze ten film brát. Fascinace hudbou a tempem. Touha po dokonalosti. Chtíč uspět, prosadit se za každou cenu, nezůstat v rybníku většinové průměrnosti. Nenechat si nic líbit. A nakonec se odevzdat své největší vášni.

Ale nejvíc mě rozsekal Broken Circle Breakdown. Nejsem fanda bluegrass, ale mám rád lidi, kteří se nebojí žít. Žil jsem s nimi ten příběh, a přestože se nikdy nenechám tetovat, tak po tomhle filmu jsem tomu byl nejblíže. Bylo to ve Full Moonu, kde jsem o tomhle filmu četl a poznamenal si nutnost jeho shlédnutí – a bylo to neuvěřitelně silné, podmanivé, krásné. Byla to láska. Nic jiného to být nemohlo. Ty poslední scény, poslední tetování...



V Sils Maria jsem žil příběh, který se rozmotával a zamotával zároveň. Zneklidňující, mnohovrstevnaté. To podstatné se odehrává mimo vyřčené věty a je na nás, abychom interpretovali. Když Valentine ráno spí jen v titěrných kalhotkách po těžké noci, dusno divadelní hry a její náboj je najednou velmi hmatatelný. Nikdo nechce zestárnout a mít vše pod kontrolou činí život jednodušším. Ne nutně však šťastnějším...

Tři srdce. Svěrací kazajka nevyhnutelného a krutého osudu; vášeň, co může spálit vše; kompromisy, které by nemusely bolet, ale bolí. Zakázané ovoce nejvíce chutná, zvlášť když není spoutáno rozumem.

Alpský western; dnes už je možné míchat cokoliv. Je v tom trochu Sergia Corbucciho a trochu všech dalších westernových bardů. Alpy jsou na podzim s prvním sněhem krásné a vše se schyluje k nevyhnutelnému střetu. Přímočaré, stylové, lehce Tarantinovské, velmi žánrové. A taky John Woo v tom je. Není to western století, ale charisma má. Některé věci nelze zapomenout a všechno má svůj čas; i v horském alpském údolí.

A dva filmy o putování. Mám sever rád a chodit v tundře v barvách přicházejícího podzimu je krásná kratochvíle. A vím, že to je příležitost vše promyslet, uchopit, probrat, uležet, nechat odeznít. To pravé přetrvá, to zbytečné ztratí svou naléhavost. A tak jsem chápal a věřil mu – i když trochu bláznil. V horách se kalhoty tak často nestahují – a vlastně, to ani v nížinách...

A Divočina. Někomu, kdo hodně chodí – patří mezi takové – se ten film nemůže nelíbit. Ty scény jsou tak známé, tak pochopitelné; nebylo málo momentů, kdy jsem si říkal, že kdysi jsem taky udělal podobnou hloupost. Příliš těžký batoh, příliš mnoho věcí, malé boty, málo vody... to se stává, tak to bývá. Bylo to hodně opravdové a skutečné. A velmi přitažlivé pro snílky a dobrodružné povahy. Vlastně nakonec ve mně zůstává hlavně ta touha – taky si ten trail někdy dát. Pár měsíců... najdu je někdy?

No a tak tu jsme. Nějak se dáváme dohromady. Snažíme se. Nějak se mi asi podařilo vysvětlit, že s Tvojí negací nemohu žít – že je jako mor, který ničí mě i Tebe. A já se snažím – věnovat, dávat, milovat se, být blízko. Nakonec z toho tu lásku uděláme, říkám vždycky, a už i Ty se směješ. Blázni, blázni do života, ale jinak než Kerouac, chceme jen být šťastní, milovaní, s pozorností, s chápaním a souzněním – a já s porcí svobody a možností být sám, a Ty s touhou po fyzické blízkosti a rozmazlováním pozornostmi. Tak dopíšu, dám si možná ještě jednu sklenku červeného – Rioja – , kterou jsem včera po Febiofestu ukořistil v Tescu, a pak asi půjdu trápit se s klaviaturou, tenhle song, jenom jeden song, jeden, poslední, nejlepší, jediný – ten bych chtěl umět hrát, opravdu, cele, bez chyb, dostat ze sebe to nejlepší, v tom průměru talentu na vše, co dělám, bych chtěl aspoň jednou překonat bariéru přičinlivého opakování, a naučit se to, něco přidat, něco víc, udělat z toho svoji píseň, svůj song, mé já...

Doktor z dálky přikyvuje. S uspokojením kvituje, jak se na té židli kymácím. Zdá se mu, že se vyznávám z čehosi hlubinného. Že pozdě, ale přece nacházím cestu ke svému stvořiteli.
„Vyhřezlý motory, pokroucený plechy, nejty vysypaný do písku,“ špitám do otcova odpojeného sluchovodu.
„Trubky, hadice, odpadaný krytky, zkroucený žebra, všecko zarostlý krušinou, posraný vod racků, víš. Úplně cejtim ty zpuchřelý pneumatiky, vyteklej volej, ten do křídel zadřenej nebeskej prach. Tenhle tejden se specializuju na vraky izraelskejch Kurnassů. V Berševě jich hnijou desítky, mezi nima eště předloni žárlivě utajovanej přízrak RF-4ES Peace Jack. Před čtrnácti dny mě zase braly MiGy-15 až 19, sprostý, křivě snejtovaný brachratý roury. S tou nesmlouvavou nasávací hubou vepředu, rozumíš.“
„Možná je divný, že se zabejvám takovejma kravinama,“ říkám. „Mě zkrátka fascinuje ten bezdůvodně prudkej optimizmus a traumata dvacátýho století, střídání jatek s rajskejma zahradama kvetoucích ekonomik. Plynulej přerod bezstarostnýho vejletu v pochod smrti. Zajímá mě pravá podoba těch chvil. Sbírám fotky, no. Jsem spotter. Vášeň můžeš vrazit, do čeho chceš. A nemusí to bejt nic vznešenýho. Naopak, čím stupidnější podnět, tím silnější rezonance.“

Tatík jemňounce pochrochtává. Držím ho za ruku. Někde tu visí cedule, že se návštěvy žádají, aby se nedotýkaly pacientů. Puchvaldek to naopak propaguje, tak se v tom vyznej.
„Možná si říkáš, že jsem se za těch padesát let nikam neposunul,“ šeptám. „Ale neni to tak – vidím věci z úplně novýho, mnohem zajímavějšího úhlu. Přinejmenším se dozvídám, že tenhle svět není jedinej, že světů je spousta. Dokonce i na stejným místě ve stejným čase se jich vyskytuje několik. Fakt je, že praktickej výstup je nulovej, nikoho to nezajímá. Známý jsou plný svejch vlastních objevů. A muj synek, tvuj vnuk? Ten trajdá po Evropě a vydírá pomocí rozštěpěnýho ega, který má po mně, starší bohatý ženský. Stal se z něj euro-gigolo. Ozve se jednou za rok. Sere na mě, jako já sral na tebe.“


NP - Pat Metheny Group - Are You Going With Me? (1982 - Travels)