úterý, března 08, 2011

Lankojärvi

Ta velká bouda, kterou biologie na lidi ušila, spočívá v tom, že se s někým důvěrně seznámíte dřív, než o něm něco víte. V počátečním okamžiku všechno chápete. Od počátku jste přitahováni k povrchu toho druhého, ale zároveň tušíte ten nejširší rozměr.
...
Připadají ženy mužům tak okouzlující, když se vyloučí sex? Připadá snad někomu kdokoli jakékoli pohlaví tolik okouzlující, pokud s ním sexuálně nemá nic společného? Kdo jiný vás tak omámí? Nikdo.


Pomalu padá šero nadcházející noci, blíží se osmá a venku se namísto sněhové bouře náhle oteplilo; možná to opravdu je první nezimní noc, která se právě snáší k zemi. Jsem u jezera Lankojärvi, uprostřed finského národního parku Urho Kekkonen; po týdenním putování hlubokým sněhem, od chaty k chatě, s pomalu se tenčícími zásobami a v duši se dostavujícím smířením s nevyhnutelným návratem domů.



Žárlivost. To byl jed, který mě stravoval. A navíc neopodstatněná. Žárlil jsem, když mi řekla, že půjde bruslit se svým osmnáctiletým bratrem.
...
Pokud ji každý den neslyším v telefonu, zmocňuje se mě úzkost, a sotva položím sluchátko, sevře mě úzkost znovu. Žen, které se dožadovaly pravidelného telefonického styku, jsem se v minulosti zásadně zbavoval – a teď jsem to já, kdo se doprošuje každodenní dávky alespoň po drátě.


Myslím na Tebe; co taky jiného. Času je příliš a myšlenky v hlavě rotují jak figuríny staroměstského orloje; objeví se, postojí a ukloní, a pak odkráčejí a zmizí, aby se po několika dalších hnutí mysli vrátily zpět, s nezměněnou silou a naléhavostí. Budeš mě někdy potřebovat? Mít o mě strach? Budu Ti někdy chybět? Budeš mě někdy opravdově chtít? Budu pro Tebe někdy skutečně důležitý? Bude z toho, co mezi námi je, co nikdy nedokážu popsat a co nás vždy vrací zpět k sobě, někdy láska? Budeš mě někdy milovat? A rozumět mi? Chápat mě? A nakonec, co je z těchto otázek ta nejdůležitější a nejopravdovější?



„Šoustáš jiné ženské. Řekni mi pravdu,“ pokračovala, „a já pak odjedu. Tohle se mi nelíbí. Byla jsem dvakrát vdaná za chlapy, co šoustali jiné ženské. Nelíbilo se mi to tenkrát a nelíbí se mi to ani teď. A v tvém případě ze všeho nejmíň. Nejdřív si vytvoříme takovýhle vztah – a ty pak děláš tohle. Máš všechno, co chceš a jak to chceš – šoustačku oproštěnou od domácích starostí a od unylé romantiky -, a pak provedeš toto. Takových jako já mnoho není, Davide. Zajímá mě totéž co tebe. Vím, co je co. Harmonický hédonismus. Já jsem jedna z milionu, ty idiote – jak mi to můžeš udělat?“

Jsem s Tebou a nejsem šťastný; bez Tebe by tomu nebylo jinak, jen možná, při troše štěstí, ještě o trochu hůře. Tvá samotná existence a bytí je zneklidňující; nevím, co se bude dít zítra, příští týden či měsíc, příští roky. Chtěl bych jednoduchou realitu, které bych mohl rozumět, a místo ní mám nerozpletitelné klubko protichůdných pocitů, nálad a myšlenek. Ty a já; ztracenci ve světě svých vlastních životů, priorit a snů, otroci vlastní sobeckosti a nepřizpůsobivosti, snílci toužící po změně toho druhého a zároveň tak strašně moc přitahování svoji vzájemnou jinakostí, děsící nás ve stejné míře, jako dávající dohromady.



Kennyho obtíž spočívá v tom, že musí být obdivuhodný, ať to stojí cokoli. Žije v obavách, že ho nějaká žena obviní z opaku. „Sobec“ je slovo, které ho zcela ochromí.
...
Protože je tak obdivuhodný, nedokáže opustit manželku kvůli přítelkyni, nedokáže opustit přítelkyni kvůli manželce a nedokáže opustit své nedospělé děti.


Čím déle jsem tu knihu četl, tím více mě pohlcovala. Základní a hlavní pravdy bývají jednoduché. Živočišnost je strašně silná; nevyrovnaná láska nesnesitelná; stáří je jen se stopami naděje. Norské dřevo bylo v některých momentech stejné nálady – třeba když Jonny Greenwood kreslil jednoduchou omamnou kytarovou koláž, pár tónů jedné oktávy. A stejně tak Single Man; i ten působil více svými náladami, dojmy a obrazy, než vyprávěným příběhem.

„Vedle té holky budeš vždycky bezmocný,“ říkal mi. „Nikdy nebudeš mít navrch. Je tu něco, co tě zbavuje soudnosti, a nikdy to nepřejde. Pokud tu vazbu nepřetneš nadobro, to něco tě nakonec zničí. V jejím případě už si nenaplňuješ nějakou přirozenou potřebu. Tohle je patologie v nejčistší formě.“

Sníh za okny autiotupy získává modrošedou barvu a obloha se pomalu propadá k hladině zamrzlého jezera. Ticho; to ticho je magické, nekonečné, všeobjímající. Dopíšu tuhle poslední větu a půjdu ho poslouchat, ven, do šera, do zimy...

„Lidé si myslí, že když se zamilují, dosáhnou celistvosti. Platonského spojení duší. Myslím, že opak je pravdou. Domnívám se, že člověk je celistvý, než začne. A láska ho drobí na kousky. Jsi celý, a pak tě někdo rozpoltí. Ona byla cizí těleso, jež se uhnízdilo v tvé celistvosti. Rok a půl ses ji snažil do sebe přijmout. Ale už nikdy nebudeš celý, dokud ji ze sebe nevypudíš. Buď se jí zbavíš, nebo ji do sebe přijmeš za cenu vlastní deformace. To jsi zkoušel a to tě dohánělo k šílenství.“

NP Goldmund – Provenance (2005 – Corduroy Road)