neděle, listopadu 25, 2007

The Sky Remains The Same As Ever



Jaro bylo prudké, náhlé osamění bolelo tím víc – a o to víc jsem si ho užíval. Utíkal jsem z redakce na Kampu, na Střelecký ostrov a na Žofín, kde jsem pod kvetoucími kaštany nasával pach řeky, pozoroval hladinu unášející bílé kvítky z okrasných keřů a snažil se zahlédnout v tom plynutí pevný bod. Byl jsem nešťastný a pocit zmaru mě ohromoval. Dokonce se mi v něm zalíbilo. Být sám. Strašné. Ale zase jsem volný...



Marianne: Look at the last page, there's a little poem about you. It's by me.
Ferdinard: Tender ... and cruel... real ... and surreal... terrifying ... and funny nocturnal ... and diurnal usual ... and unusual handsome as anyone
Marianne: Pierrot le Fou !!!
Ferdinard: My name is Ferdinard. I have told you often enough. Christ almighty! You bore me to death!




Žiju! Je mi dobře... jsem sám, ale ne osamělý. Pondělní ráno je daleko a já se cítím jako král. Od té doby, co jsem si uvědomil, že svůj život žiju dvakrát, je vše daleko jednodušší; chvilky trápení mizí po pár minutách – stačí se podívat na sebe z nadhledu a uvědomit si, že je to hra. Život je hra – celou válku nelze vyhrát, pár bitev ano. Nechci psát; chci žít. Všude je toho tolik – knih, koncertů, alb, filmů, zemí, příběhů...



Jste moje mrtvé holky; k jedné z vás se vrátím. Možná; nevím a ani nemůžu vědět. Ani tušit. Chtěl bych to poznat – ten okamžik, kdy bude načase se zastavit, přestat utíkat a tápat, přestat hledat a tázat se, přestat snít – a namísto toho všeho začít žít. Myslím, že to nepřijde. Ale doufám a modlím se, aby ten okamžik přišel. Věty o třech slovech. Život je někde jinde – daleko od těchto řádek.

Nebe zůstává vždy stejné. The Sky Remains The Same As Ever.



NW Mono - The Sky Remains The Same As Ever (2007 - DVD)

sobota, listopadu 24, 2007

Když začne padat listí a písně se stávají příběhy...



Jak dlouho jsem na to čekal? Přijde mi, že desítky let... na písně, které umějí vyprávět příběhy. Začínají neurčitými zvukovými plochami, z nichž se začnou linout pomalu se měnící a do sebe se prolínající akordy, které jakoby vyplouvají z mlhy a zároveň se vynořují z oceánu. Vlny se převalují jedna přes druhou, zdánlivě se nic neděje; a pak to přijde – pár tónů, neuvěřitelně krásná melodie se začne tiše linout prostorem. Potom se přidá basa. Ještě pár desítek sekund; a pak začne orkán.

Je to zvláštní. Mono jsem znal dávno před legendárním koncertem v sedmičce strahovské a viděl jsem je i podruhé pod žižkovskou věží, kde lidé stáli v transu, měli zavřené oči a nikdo nedýchal. Písně vyprávějící příběhy... tohle je konec cesty, vrchol pyramidy; ještě nikdy nebyl post-rock tolik plný emocí, melancholie a síly.

Nemůže ani překvapit, že je to právě japonská kapela; okoralá srdce západní civilizace se mohou dojmout už jen citovým vyděračstvím východních království. Psát o Mono a nepoužívat opakované fráze; nemožné. Protože před kytaristy jsou opravdu koberce efektů; nástroje a pedály unášejí zvuk do jiných dimenzí, násobí jejich působení – a rovnice pozvolna přidávaných distorzí je tak sčítána do katarze jednolité zvukové stěny.

Začátky jsou éterické jako konce a někde mezi jsou erupce podmořských sopek; zavřené oči a mráz po zádech, nelze to přežít jinak. Stačí těch pár tónů z The Flames Beyond the Cold Mountain a je to zřejmé – výjimečnost. V Yearning se melodie skládá a sílí neuvěřitelným způsobem, kytary znějí jako zvony, aby se nakonec vše ztratilo v bouři do sebe narážejících rozpěněných oceánů; soundtrack k Magalhãesově průlivu – být tam daleko, plavat z ostrých útesů Argentiny směrem k prázdnotě Ohňové země...

Are You There? ... Koukám z okna na padající listí, na zem se snáší chlad a vlhkost podzimní noci – a Ty jsi někde daleko a možná posloucháš to samé a možná si čteš a možná spíš a možná ani neexistuješ...

A na závěr Moonlight, Beethovenův Měsíční svit 21. století. Příběhy zlomených lásek; luxus životů v blahobytu, kdy jediným problémem lidí se stává jejich vnitřní vlastní štěstí a vše ostatní je nedůležité a nevýznamné – protože neexistuje. Ne u nás, ne v nás, ne tady, ne teď; možná někde jinde – ale tak moc daleko. Jiné světadíly jsou jiné světy. My jsme tady – a jediné, co opravdu řešíme, jsou naše chvíle štěstí a smutku.

Nevím, co je správně. Jsme tu... a chceme být šťastní. Žijeme naplno – jak taky jinak? Nějak podvědomě tušíme, že zítra ráno může vše skončit. Zítra ráno... nebo za týden, za měsíc... či dnes večer. Někde kolem nás jsou Remains of the Day a naše Heart Has Asked for the Pleasure...

A Ty jsi... tam. Musí to tak být; jinak by nic nemělo smysl.

You Are There.

ED2K

NP Mono – Are You There? (2006 – You Are There)

neděle, listopadu 18, 2007

Když ulice voní kouřem...

Polykám kilometry; čím více se blíží večer a vzdaluje se ráno, tím více je kolem mne sněhu, tím šedivější je obloha – vše je najednou mnohem více melancholické a nejednoznačné. Vše je zahaleno v krásném smutném hávu padající mlhy a z dálky tak trochu nepatřičně probleskují již v odpoledni rozsvícená pouliční světla. Neposečená kukuřice umírá v objetí sněhové běloby, za okny je cítit chlad a ztichlé vesnice; blíží se Vysočina.

Listopad; měsíc jazzu. E.S.T. byli tací, jako minule; skvělí. Byla jsi tam se mnou; můj čtvrtý příběh posledních čtrnácti dnů. Byla jsi tak moc daleko, že jsem mezi námi cítil nepřekročitelný oceán; kolem Tvé duše stojí nezničitelné hradby, které jsi vystavěla, a já nemůžu ani tušit, natož pohlédnout, co se ukrývá v městě za hradbami – v Tvém vědomí, v Tvých pocitech a v Tvých touhách.



Je to jen hra. Mám pocit, že jsem na konci cesty – a tudíž na jejím začátku. Nám chci dát rok; oceán mezi námi je příliš široký a Tvé hradby jsou příliš strmé. Do roka a do dne; kde budeme za 366 dní? Na stole leží kniha od Tebe – a já mám pocit, že to, co nám nakonec zůstane, bude cennější, než pár společných nocí, které nepřijdou, protože to nedovolíš.

Hledím do zrcadla – a není to dobrý pohled. Tolik chyb, přehmatů, hloupostí, zbytečností, tolik ztracených chvil. Stále jsem na začátku; stále jsem nedospěl. Chtěl bych s Tebou strávit noc – a přitom se nemilovat. Zažít vše, co bychom mohli zažít, až na to poslední; začít příběh, který nikdy neskončí. Nevím nic – jen si něco přeju. Hraje jazz – přej si něco! A já si přeju...



Padá zima a chlad. Ulice začínají vonět kouřem čerstvě zatopených kamen; blahořečím všem těm, kteří zůstávají věrni odkazu předků a opovrhli elektrickou a plynovou alternativou. Co by byl podzim bez padající mlhy a vonícího dýmu v ulicích malého města? Co bychom dýchali v nedělní podvečer, vracejíce se z procházky zamrzající krajinou? V kouřem vonící mlze a ve světle pouličních osvětlení lze hledat a nalézat impresionistické koláže – souhvězdí rozsvícených světel obývacích pokojů, nedělní večeře, blikající obrazovky; k tomu samota a klid v ulicích, pár posledních aut, jinak tma, klid, ticho – čas rozjímání.

Jsem šťastný. Mám svůj život ve svých rukou. Dýchám. Dívám se. Žiju.

NP Mono – Ode (2004 - Walking Clouds and Deep Red Sky, Flag Fluttered and the Sun Shined)

úterý, listopadu 13, 2007

Sny jsou opravdovější než život

Sny jsou opravdovější než život; to jsem si myslel dnes ráno, kdy jsem se probudil, venku ležely ztěžklé závěje tajícího sněhu a já si přál, abych spal do zítřka a snil dál svůj podivný sen, v němž bylo spoustu neutuchající lásky, vzrušujících okamžiků, bolestivých naplnění a očišťující krásy.

Teasle: [Teasle is giving Rambo a lift] So where you heading?
Rambo: Portland.
Teasle: You said you were heading north. Portland is south.
Rambo: You got some place I can eat around here?
Teasle: Theres a diner about thirty miles up the road.
Rambo: Is there a law against me getting something to eat here?
Teasle: Yeah, me.
Rambo: Why you pushing me?
Teasle: [haughty] What'd you say?
Rambo: I said why you pushing me, I didn't do nothing.
Teasle: First of all, you don't ask the questions around here. I do. Second, we don't want guys like you in this town, drifters. Third, you wouldn't like it here anyway. Its a pretty boring town. I get paid to keep it that way.
Rambo: Yeah, boring.


Náš předposlední film; pustil jsem ho, abych Tě vyděsil, čekaje na uznalé pokývání hlavy na jeho konci. Všechna ta pokračování, další díly čehokoliv, zbytek 80. let a umírání na konci století, to všechno způsobuje, že člověk nic nečeká, pohrdá od prvních minut, v duchu se chce smát, chce cítit intelektuální převahu – a pak mlčí. Mlčí – protože najednou je jasné, že za deset či dvacet nebo sto i tisíc let se někde v potemnělém sálu rozsvítí příběh filmového klubu – a všichni budou mlčet, jako Ty tenkrát u mě doma.

[Rambo takes over an Army truck]
Rambo: Drive!
[Army driver glances at him]
Rambo: Don't look at me, look at the road! That's how accidents happen.




Já vím – prázdno. Přes to všechno. Jenže – člověk sedí a drží palce, protože to přeci JE nespravedlivé, co mu dělají; fandí, chápe, přikyvuje, přeje... A on se pere, utíká, dere do hor, trpí, zápolí, trápí se, blázní – a mstí. Za to všechno, co se událo, a hlavně za to, co se nikdy nestalo.

Trautman: Company leader to identify Baker Team - Rambo, Messner, Ortega, Coletta, Jurgensen, Barry, Krakauer confirm! This is Colonel Trautman.
Rambo: They're all gone Sir.
Trautman: Not Barry, he made it.
Rambo: Barry's gone too Sir. Got himself killed in Nam, didn't even know it. Cancer ate him down to the bone.
Trautman: I'm sorry, I didn't know.
Rambo: I'm the last one Sir.


Mé vzpomínky – je to už dávno. První zakázané filmy, knížky prodávané na dřevěných pultech na náměstích, hledání pravdy, mráz po zádech, vidina dospělého života. A hlavně – ten obdiv. Obdiv odvahy vše ztratit. Byl jsem mladý kluk, jako jsem teď, snil jsem o budoucnosti tak, jako to dělám nyní, věřil jsem, že jednou vše pochopím – a i teď cítím, že to, co je podstatné zodpovědět, je stále ještě přede mnou.

Rambo: We were in this bar in Saigon and this kid comes up, this kid carrying a shoe-shine box. And he says "Shine, please, shine!" I said no. He kept askin', yeah, and Joey said "Yeah." And I went to get a couple of beers, and the box was wired, and he opened up the box, fucking blew his body all over the place. And he's laying there, he's fucking screaming. There's pieces of him all over me, just... (Takes off his bandolier) like this, and I'm tryin' to pull him off, you know, my friend that's all over me! I've got blood and everything and I'm tryin' to hold him together! I'm puttin'... the guy's fuckin' insides keep coming out! And nobody would help! Nobody would help! He's saying, sayin' "I wanna go home! I wanna go home!" He keeps calling my name! "I wanna go home, Johnny! I wanna drive my Chevy!" I said "Why? I can't find your fuckin' legs! I can't find your legs!"




Seděli jsme spolu, povídali, svěřovali se – tenhle rozchod byl přátelský. Bylo nám to jedno. Žádné slzy, žádné výčitky, žádné emoce. Nic. Věty a vysvětlení, kterých nebylo třeba – vše jsme už věděli předem. Ale stejně – je to škoda. Mohli jsme dopadnout jinak? Bylo vše určeno naším začátkem? Mojí nedospělostí? Nebo tou Tvojí, kterou si namlouvám? Jsem stále na začátku – stále se učím. Zapisuji poznatky života do knihy zkušeností, překvapeně sleduji zvraty svého bytí, dělám čárky na ulepeném pivním tácku vychloubačné prázdnoty a utíkám od spálenišť minulých příběhů s pocitem, že se nechci otočit zpět – a o to více se potom nazpět dívám. Je konec – a nikde není žádný začátek. Naštěstí.



Těším se na 27. listopad. Nic lepšího už podzim nepřinese.



NP Mono – Halcyon (Beautiful Days) (2004 - Walking Clouds and Deep Red Sky, Flag Fluttered and the Sun Shined)

pátek, listopadu 09, 2007

Ráno, kdy jsme začali žít paralelní život...

Bylo lehce před devátou, když jsme se probudili; hladoví, opilí, zmatení, šťastní, nebojácní, neukojení. Silní a znalí. S pocitem dospělosti. Poslední vzájemné měření sil, které nemohlo dopadnout dobře, tak jako v noci – jsme kamarádi, nebo možná ani to ne. Mám Tě rád – tak nějak otcovsky. Jsem mladší, ale starší a zkušenější v tom, co nám nejvíce pouští žilou ztraceného času. Ve všem ostatním jsi starší a zkušenější Ty – já se hledám, Ty jsi se našla. Já mívám výčitky, Ty žiješ. Já usiluji o zbytečnost prázdnoty, Ty o naplnění a souznění. Já jsem povrchní, Ty hledáš uvnitř.



Ten večer jsme byli stejní – neplánovali jsme to, nechtěli jsme to, nenapadlo nás to. Proto se to stalo. Utíkali jsme před světem a ránem, potýkali se s půllitry i číšemi, nad ránem se zmítali v křečích – a chtěli jsme strašně moc žít. Dva ranní telefonáty – a vytvořili jsme své dvojníky. Ty slušní, správní, solidní i stabilní, Ti vyšli do každodenního světa prosvětlených kanceláří odžít jeden zbytečný den. Ti zbylí v nás zůstali. Leželi, vstali, odjeli, zmizeli; v lese, ve venkovské zakouřené čtyřce, v západu slunce kousku za Prahou. Zmizeli jsme do neznáma s pocitem, že nepřijde ráno a naše rozpadlé duše se nepotkají se svými zbylými částmi. Potkaly se; po další noci. Vrátili jsme se do normálního života; osmadvacet hodin v paralelním vesmíru. Na tenhle výlet nezapomenu.



Je klid, ticho. Jen Mogwai říkají, aby si neplakala.

Jsem sám; všechno skončilo. Všechny tři příběhy. Turbulentní týden; dělám si pořádek ve svém životě. Blázním. Žiju.

Brad hrál stejně jako loni, ale přeci jinak. Namísto explozivně stavěných akordových kadencí se vzduchem vznášela vůně večeru při svíčkách, hudba pro čas odcházení byla tentokráte zklidněná a pokorná, basa byla melancholická a bicí ševelily jako podzimní vítr. Ta třetí skladba, ten krásný motiv, který se vznášel a třepetal ve vzduchu jako vlajka škuneru plujícího vstříc modravému ránu z šedivé noci, to byl ten okamžik – chvíle, kdy se na rty dere úsměv a duše pluje na vlnách euforie.



Bylo to krásné, výjimečné, znovu stejné – a opět neopakovatelné.

Jsem zase kapitánem všech moří. Vyplul jsem z přístavu na širý oceán; kurs ještě není stanoven. Dívám se do map, přemýšlím, obhlížím horizont. Dálky volají.

NP Mogwai – Black Spider (2006 - Zidane - A 21st Century Portrait (OST))

neděle, listopadu 04, 2007

Rozhřešení, co neexistuje

Momentální pravda; nic víc, nic méně. To všechno, co se stalo i nestalo, byť mohlo, všechny naše společné prohry a zapomenuté výhry, všechna zklamání, bolesti, smutky, naděje, tužby a výčitky, to všechno má svůj jediný prapůvod a důvod: chybějící odpověď.

Nikdy se nezmění, protože jim byla příliš brzy dána základní povaha, která tak jako náhlé zbohatnutí vede k zániku smyslu pro proporce: u jedné z těch dvou střemhlav převážila nejhrubší realistka, u druhé trochu uhnutá romantička. Představoval jsem si je v budoucnu někde v restauraci, jak Mildred doposud studuje jídelní lístek podle nutričních hodnot a Holly by doposud chtivě zhltala všechno, co na něm vidí. A nikdy to nebude jiné. Půjdou životem a ze života stejně rozhodným krokem a nevezmou skoro na vědomí ty strmé srázy vlevo.

Ta otázka je jednoduchá a jasná; proto jsme ji neobjevili dříve. Musíme se zeptat a odpovědět, co pro sebe vlastně znamenáme, čím jsme a čím chceme být. Tři možné cesty, jako vždy; dvě z nich jsou slepé a třetí je přiznáním vlastní slabosti a nedokonalosti světa.

Jsem připraven přijít o vše.

Žijeme jenom jednou. Návrat; strahovské koleje s kuchyňkou plnou vzpomínek na loňský leden, Keith Jarrett, plzeň v lahvi a hráčství v duši. Čas jít spát; ráno bude vše ještě více mlhavé. Chtěl bych se probudit – a snídat u Tiffanyho.

NP Keith Jarrett – Part I (1975 - The Köln Concert (ECM 1064)