neděle, prosince 31, 2006

Těch pár momentů...

Asi ani není nějaký zvláštní důvod se ohlížet a rekapitulovat; jenže tady teď svítí slunce, přišlo prosincové jaro a já mám zase ten zvláštní pocit, který mě nutí dopsat rovnice plné neznámých a naposledy se podívat na vyřešené úlohy, předtím, než se rozplynou v propadlišti ztraceného času... Dny se valí rychlostí, jakou vlak pluje krajinou, a stejně tak jako jen některé výhledy ze špinavých oken dokáží polapit duši tou zvláštní krásou zadumané zimy, tak i momenty a příběhy minulosti jsou mnoha různých kategorií, průměrné a šedivé i nezapomenutelné a výjimečně silné.

Top 10 letošních dvanácti měsíců. Bez pořadí, bez ohledu na to, zda jsem plaval v euforii štěstí a radosti, nebo se potácel v černé místnosti bez dveří a proklínal svůj osud; souhrn zážitků, nalezených pokladů, nečekaných i plánovaných střetnutí, průnik bolesti a štěstí, světla a tmy, černé a bílé, jara a podzimu.

Priessnitz ve "feťáckém doupěti", kdy hráli jen pro nás, všechny ty písně, které mi dávají smysl, protože cítím, že přijde Jaro a já přesto, tak jako vždy, skončím v pekle – však víš...

Okamžiky, kdy jsem přestal přemýšlet a užíval si Tebe a ty dva nekonečně krásné letní dny, které se rozplynuly do ztracena; a já i teď vidím Český Krumlov a jeho jezy, slyším tóny koncertního křídla, s jehož pomocí jsme zkoušeli podruhé vstoupit do stejné řeky, vidím Tvé tělo, jež se pode mnou zmítalo v opojných křečích v penziónu s výhledem na řeku, vidím Tvou bezprostřední samozřejmost, se kterou si ke mně doplavala a bez ohledu na všechny ty lidi kolem jsme tam daleko na jihu najednou byli... však víš.

Dny a týdny, kdy jsem se vrátil ke čtení, a jako dobrého vína, kterého tak rychle ubývá a už není žádná další láhev, jsem poněkolikáté a vlastně znovu poprvé četl příběh Vítězného oblouku, nacházel zlaté valouny poznání, pomalu obracel listy, cítil mrazení v zádech v replikách, kde jsem viděl mě i Tebe, dvě osamocené duše dávno ztracené v nemožnosti spolu žít...

Cesta hluboko do mé duše, kterou vyvolaly koncerty Mono, na něž jsem se tolik těšil; nedokážu popisovat, neumím to – těch pár hodin, to bylo něco neskutečného, všechna bolest i naděje světa byla schována v těch písních beze slov, které jemně začínaly, aby končily ve valící se erupci jednolité zvukové stěny...

Sever Evropy, kde jsem chtěl najít pravdu, ale místo ní jsem našel neuvěřitelně krásná opuštěná místa, hory, pustiny, jezera i moře... Tam se jednou vrátím; tam patřím.

Těch pár hodin, kdy jsi mi do zad vrazila nabroušené nože své sobeckosti s takovou razancí, že mi ani nemohly vyhrknout slzy – jako by se mě zřekla má vlastní matka, jako bych se dozvěděl, že mám před sebou už jen pár dnů života, jako bych poznal, že jsem žil celý život ve lži... Pak jsem si uvědomil Tvé pravé já a Tvé hodnoty: Ty, pak dlouho nic, pak auto s garáží, a pak, někde daleko na obzoru, první lidé – hračky Tvého života...

Brad Mehldau. Konec cesty, dál už nic není. Nebo ano, může být – něco, co Brad sám vytyčí, pokud bude chtít; on a nikdy jiný. Zeměměřič jazzu 21. stolet; jedinečný, jiný, neopakovatelný, uhrančivý a strašně silný...

To, že jsem to ustál – ten zvláštní projekt plný schovaných a nastražených pastí, ty momenty, kdy všechno viselo na vlásku a já nepřestal bojovat; je to jen práce – ale v tomhle mi dala opravdu hodně, bylo to silné a poučné zároveň.

Ty – nečekaná a neplánová, Ty a naše příběhy, končící mezi nocí a ránem okamžiky, kdy jsme hledali, co ještě můžeme a co už nesmíme... Ty jsi směrovač, ne já... Víš to? Vím, že víš...

Ekvalizér vztahů; hloupost bez významu, ale pod čarou je něco napsáno malým matným písmem: příběhy volají, je čas jít dál – někdo někde je...

NP Interpol - Leif Erikson (2002 - Turn on the Bright Lights)

čtvrtek, prosince 28, 2006

Coming out...

... tohle mělo smysl; přišlo mi to tak. Bylo to celé zvláštní, nečekané, hravě přirozené a přirozeně hravé - a je to tu, mísa nedojedeného salátu od vánoční večeře, která zbyla na stole a nikdo neví, co s ní, zda vyhodit, schovat do lednice, sníst, rozdat ostatním či se tvářit, že neexistuje...

Dostali jsme se hodně daleko; vlastně až sem, na tyto stránky a věty tvořené v pozdních večerech, kdy pivo teplá na stole a vína ubývá, topení zahřívá vyschlé panelákové stěny, budík varuje vztyčeným prstem, ale ještě se nechce spát a opustit stále existující den s nejasným příslibem zítřejšího rána...

Vlastně to byly příběhy; krásné, neplánované, neuvěřitelně spontánní - a já vidím tu koláž strahovských kolejí, jídelního vozu, mé staré matrace, nočního autobusu, lanovky na Petřín, kuchyňky, špinavého nádobí... a Tvých vlasů. Zvláštní... artefaktem je fotka, která mi zbyla v kapse bílé košile, kterou jsem od té doby neměl na sobě; ještě tam je, schovaná ve skříni jako důkaz a předmět doličný, důkaz skutečnosti, že nejlepší hry jsou takové, kdy se vlastně nic nehraje a karty dávno leží na stole, odkryté, jasné a předem dané...

A Ty jsi teď někde pryč - na místě, kde bych chtěl být, kde by se mi líbilo a kde bych cítil pravdu zkamenělou ve studených zdech; tady se nic neděje, nic zvláštního, čas líně plyne a David Dorůžka hraje potichu píseň o slzách... Snad jen... včera, když jsem vystoupil z nočního autobusu do tmavé zimy, jsem to věděl - podzim právě umřel; tiše sněžil déšť, země se začínala nesměle bělat a noc byla ukrytá v navlhlém oparu mlhy, jež přikryla unavené město i všechny jeho příběhy bez konců a rozhřešení...

NP David Dorůžka - Tears (2004 - Hidden Paths)

pondělí, prosince 25, 2006

... a začal jsem znovu číst...

... a stránky mizely před očima, někdy rychleji a jindy pomalu a otupěle, většinou jsem se ztrácel v postavách, rodičích i dětech, neměl jsem před sebou žádný diagram, někdy jsem tápal, jindy jsem se znechuceně odvracel, většinou se nudil a nechápal; jenže nakonec přislo několik posledních kapitol a já najednou začal rozumět, v těch podivných bezcitných větách jsem začal cítit emoce a strašnou sílu, a pak jsem pochopil, že tahle kniha je jiná: je potřeba přistoupit na její hru, vyjmout mozek z hlavy a vrátit ho otočený naruby, začít naslouchat tichému šustění slov a levitovat v myšlenkách několik centimetrů nad zemí...

Když se dozvěděla, že zemřel, oblékla se do černého, zabalila boty do novin a požádala Fernandu, aby jí dovolila podívat se na nebožtíka. Fernanda ji však nepustila přes práh.
„Představte si, že byste byla na mém místě,“ prosila Petra Cotesová. „Pochopte, jak jsem ho asi musela mít ráda, když se dokážu takhle ponížit.“
„Není na světě ponížení, kterého by si souložnice jako vy nezasloužila,“ odpověděla Fernanda. „Počkejte si, až umře někdo jiný, a tomu je obujte; mužských je přece spousta.“

Konjuktura literatury a deprese filmu. Žiju svůj kulturní hospodářský cyklus a hledám ukryté pocity, které mě osloví, vstoupí do mě a zůstanou v mé duši navždy - hltám stránky, sedím v poloprázdných zšeřelých sálech, vnímám tóny; hledám úlomky věčnosti schované na zaprášených půdách pokrytých hojností průměrnosti...

Závojem slz Amarant Úrsula uviděla, že je to jeden z velikých synů Buendíova rodu, mohutný a svéhlavý na způsob José Arcadiů a s otevřenýma, jasnozřivýma očima Aurelianů, předurčený k tomu, aby znovu založil rod a oprostil ho od zhoubných neřestí a samotářských sklonů, poněvadž byl za celé století jediný, jenž byl počat z lásky.

Sto roků samoty; příběh o osudu i pomíjivosti, o předurčení a odhodlání, o lásce, rození a umírání...

Jednou večer, když Meme byla v koupelně, Fernanda náhodou vešla do její ložnice; bylo v ní tolik motýlů, že se tam sotva dalo dýchat. Sebrala první hadr, který jí padl do ruky, a odháněla je, a pak jí naráz ustydla krev v žilách, když si spojila dceřiny večerní koupele s hořčičnými náplastmi, které se válely po podlaze. Příštího dne pozvala na oběd nového starostu, který stejně jako ona přišel z náhorních rovin, a požádala ho, aby přes noc postavil na zadní dvůr hlídku, protože se jí zdá, že jim někdo krade slepice. Onoho večera strážný postřelil Mauricia Babiloniu, když zvedal tašky, aby vlezl do koupelny, kde uprostřed štírů a motýlů čekala Meme, nahá a rozechvělá láskou, jako na něj v posledních měsících čekávala téměř každodenně. Střela mu uvízla v páteři a odsoudila ho strávit zbytek života na lůžku. Umřel stářím, úplně sám, aniž si kdy postěžoval, cokoliv namítal nebo se pokusil něco vyzradit, sužován vzpomínkami a žlutými motýly, kteří mu nedopřáli klidu ani na okamžik, a zavržen veřejností jakožto zloděj slepic.

Můj vztahový ekvalizér je naplněn po okraj, emoce létají, příběhy končí a začínají, prolínají se; stane se zázrak, procitnu, najdu, pochopím? Nevěřím v to - ještě není ten správný čas; blizzard se blíží, cítím ho - ale ještě ne, ještě chvíli ne...

„Nedělej si starosti,“ usmála se. „Ať je teď kdekoli, čeká na tebe.“

NP Helios - West Orange (2004 - Unomia)

středa, prosince 20, 2006

Když kry tají a ztrácí se...

Jako na jaře - led pokrývající řeku začne tát, první slunce vysvitne a kry se dají do pohybu - plují, narážejí do sebe, lámou se a ohýbají, jsou unášeny studeným proudem vstříc záhybům řeky, žijí nesměle a zároveň intenzivně svůj krátký život... a pak se někde zastaví: stojí, každým dnem se zmenšují, černají táním a špínou snášející se k zemi, mizejí a ztrácejí se, rozpadají se na kusy a nechají se objímat vodou, ve kterou se nakonec promění, tiše a smířeně...

Paralelní příběhy... ničí mě, ale jsou lepší než smutnost osamělých večerů tápaní a tázání se; nikdy s Tebou nemohu nic mít, nikdy... ale - bylo to zvláštně krásné, trhali jsme zakázané ovoce a žili pro život, byly to hodiny, které měly smysl - a já se stal směrovačem Tvého osudu tak, jak jsem čekal...



Něco chybělo, jedna ingredience, jedna příchuť... možná těch pár not, možná bylo vše až moc promyšlené, nevím - motivy ztracení a hledání a rozdílů a kompromisů a naděje a odevzdanosti a smířenosti... tak nějak to bylo, vše bylo Utajené v těch obrazech jednoho domu, jedné ulice a několika životů.



Už se nechci devalvovat, ale zároveň vím, že se musím změnit - nejsem středem vesmíru (ale Ty jsi se mnou nebudeš hrát), nejsem jediný (ale nebudu pro Tebe nikdy jako ostatní), nemám právo zvláštní pozornosti (ale Ty mi stejně nikdy nebudeš rozumět), nemám právo první ani poslední noci, nemám právo ničeho, co nebudeš chtít Ty, jsem bezvěrec s nadějí, s tou poslední nadějí a touhou... stále věřím - protože bez víry a naděje bych ztratil sám sebe, mé oči by se neměly na co dívat a já bych přestal slyšet, cítit, vnímat, doufat a snít...

NP Mono - L'America (2000 - Hey, You)

pondělí, prosince 11, 2006

V ten den podzim umíral...

Když se začínají objevovat konce cest a příběhů, je třeba zažehnout plameny nových světů – a otevřít oči i duši, začít naslouchat, přestat se ohlížet, vnímat... a nechat se spálit na prach, najít i ztratit, získat i vzdát se...

Young Psychiatrist: Have you ever heard of the old saying "a rolling stone gathers no moss?"
McMurphy: Yeah.
Young Psychiatrist: Does that mean something to you?
McMurphy: Uh... tt's the same as "don't wash your dirty underwear in public."
Young Psychiatrist: I'm not sure I understand what you mean.
McMurphy: [smiling] I'm smarter than him, ain't I?
[laughs]
McMurphy: Well, that sort of has always meant, is, uh, it's hard for something to grow on something that's moving.




Tam venku byla už zima a podzim umíral v teskné agónii... Šedivé mraky se zaklesly pár metrů nad korunami vrásčitých stromů, listí se rozpadalo na kusy a tlelo v okamžicích, když jsem jím procházel, větve keřů trčely do vzduchu obnaženy a bez naděje jako staré opuštěné telegrafní sloupy - a k tomu dešťové kapky monotónně dopadaly na hladinu i cesty, soumrak přikrýval tenčící se odpoledne a já hledal svoje pravdy, tyčil si pravidla i zásady, ohlížel se a nacházel chyby, díval se dopředu a přísahal...



Jaká budeš?

Ten večer jsme si řekli víc, než se dalo čekat – asi nám pomohl osud, kdo ví... (nebo... osud a touha nalézt - to je to jediné, co nás ještě plnohodnotně žene vpřed...). Psali jsme si naše pravdy a sny a v mezidobí někdo bojoval svůj příběh a snažil se Přelétnout nad kukaččím hnízdem; síla a prudkost, touha žít a vykřičet svoji pravdu, hrdost usazená v srdci tak moc, že ji nelze vyjmout, bezmyšlenkovitost žití a dýchání a užívání si a spáleniště minulosti, přítomnosti i budoucnosti zároveň...

McMurphy: Nurse Ratched, Nurse Ratched! The Chief voted! Now will you please turn on the television set?
Nurse Ratched: [she opens the glass window] Mr. McMurphy, the meeting was adjourned and the vote was closed.
McMurphy: But the vote was 10 to 8. The Chief, he's got his hand up! Look!
Nurse Ratched: No, Mr. McMurphy. When the meeting was adjourned, the vote was 9 to 9.
McMurphy: [exasperated] Aw come on, you're not gonna say that now! You're not gonna say that now! You're gonna pull that hen house shit? Now when the vote... the Chief just voted - it was 10 to 9. Now I want that television set turned on *right now*!
[Nurse Ratched closes the glass window]




S nadějí k beznaději, od slabosti k síle, houpačka života, něco je vždy za něco, ukázat cestu – a zmizet v nenávratnu... Je to jako bojovat předem prohranou bitvu, ale do poslední vteřiny si přitom nepřipustit možnost porážky, se smrtí na jazyku se smát a tančit, žít bez zastavení a oddychu, řídit se svými sny, zasutými někde hluboko v duši, směřovat ke konci a naplnění – a zůstat člověkem...

McMurphy: But I tried, didn't I? Goddamnit, at least I did that.



NP Radiohead - How to Disappear Completely (2000 - Kid A)

sobota, prosince 02, 2006

You die...

... a vítr vál z horských plání, déšť šlehal tváře studenou prudkostí, soumrak pohltil duše a mlha najednou zakryla oči, jinovatka mrazu pokryla naše těla - a my nedýchali, zavřené oči, zastavený tep, bezbrannost a touha narodit se a zemřít a převtělit v jednom okamžiku...



Rozedraný na kusy jako vždy, osamělý pokoj osamělého hotelu, šedivé ulice, unavené město – a já zde ležím a plením minibar, Ty jsi někde daleko, někde tak moc daleko, a já píšu a přemýšlím a hledám a je mi vše jedno zároveň, lampa svítí do očí a klimatizace hučí, Dunaj líně pluje a pivo teplá, život je krájen na kusy utíkajícími minutami, jež nemají smysl...



MONO... příběh života.



Jsi v mém životě najednou třikrát a já nevím, co s tím, co dělat, kam se pohnout – náznaky a možnosti, naděje a přísliby, otazníky otevřených příběhů... a k tomu samota a ulepené zmizelé dny prázdnoty a čehokoliv, co nemá smysl a cíl a účel a je pohozené někde na okraji lesa, kde se i v dubnu drží sníh ve věčném stínu chladu a umírající naděje...



Bojím se ranního probuzení... bojím se – toho snu, který bude utnut v tom nejkrásnějším okamžiku, a já budu mávat rukama a zavírat oči a chtít sen vrátit, chtít ho přetavit v realitu následujících minut, bojím se toho pocitu zmaru a beznaděje, bojím se nutnosti si přiznat, že sen zůstává snem a realita bolí osamělostí cizích měst i pokojů – a že realita bolí zaplněnou prázdnotou války pracovních dní...

(Už ne... prosím...)

NP Trio Mediaeval - Missa Lume de Lumine: Sanctus (2005 - Stella Maris)