neděle, října 30, 2005

Pár posledních vět (inside myself)

Ve stejném čase před sedmi dny jsem ještě žil nadějí, namlouval si nemožné a věřil v zázrak znovuzrození; teď tu sedím, za okny se pohybuje tmou pokrytá krajina a já s konečnou platností vím to, co jsem tušil od samého začátku, byť jsem se to snažil nevnímat a neuvědomovat: nemůžeme spolu být. Je konec.

Byl jsem se dnes projít, hledat odpovědi a cesty života, čistit mysl vnímáním prosluněného podzimního chladu. Najednou, uprostřed cesty, se v jeden moment vše náhle zastavilo a já zůstal na světe sám, byl jsem posledním žijícím člověkem, posledním svého druhu; stál jsem na strništěm pokrytém lánu a v záři zapadajícího slunce vystavoval tvář a tělo foukajícímu větru, který mi bral teplo, ale dával volnost a ukazoval přitom záblesky věčnosti. Byl jsem svobodný, mohl jsem cokoliv - ležet, jít, běžet, stát nebo možná i letět, kdybych býval chtěl.

Jsme hloupí, že jsme vše zničili; budeme si to připomínat po zbytek života a je jedno, jestli jeden více než ten druhý nebo naopak – každý z nás si prožije pár chvil, kdy s pohledem obráceným do minulosti bude sám sebe tázat, bude hledat, odpovídat, litovat i chápat.

Víš, co jsem na Tobě nejvíce miloval? Tvoji jedinečnost a jinakost, která tvoří podstatu Tvé duše a kterou vydechuješ každým svým jednáním a konáním v pravidelných rytmech. Jsou to vlastně možná všechno hlouposti a nepodstatné věci, ale právě ty jsem hledal a hledám a právě takovéhle věci jsi mi ve vrchovaté míře nabízela a dávala.

...

Vždy obnažená záda, v horkém létě i za mrazivých nocí; jistota ublížení sama sobě spojená se samozřejmostí, s jakou tak činíš. Předražené svršky, jejichž cena mnohonásobně převyšuje jejich hodnotu, plný šatník zbytečností a obleků minulosti, to vše v jednolité kombinaci stylu a... samozřejmosti, jak jinak. Samozřejmost, s jakou se tenčil stav Tvého konta; cena byla pro Tebe vždy až tou poslední věcí. Samozřejmost, s kterou jsi si denně myla vlasy, a samozřejmost, s kterou jsi veškeré oblečení prala hned po prvním použití.

Samozřejmost, s jakou si brala moji lásku, jeho lásku i náklonnost těch dalších, samozřejmost, s jakou jsi se vždy snažila stát někde trochu stranou, ruku v bok a lehce opovržlivý úšklebek na rtech. Samozřejmost, s jakou si snášela rány osudu. Samozřejmost, s jakou jsi brala vše, co jsem já i jiní nabízeli, samozřejmost, s jakou si dokázala ranit a ublížit, samozřejmost, s jakou jsi vytvářela auru nedostupné jinakosti a dokonalosti. Samozřejmost, s jakou jsi demonstrovala sílu a odvahu, samozřejmost, s jakou jsi kolem sebe odhazovala napůl vyřešené problémy, které ostatní tak samozřejmě řeší, ale Tobě za to nestojí. Samozřejmost, s jakou jsi si dokázala říci, jak Ti to mám udělat, samozřejmost každého Tvého činu, samozřejmost všech Tvých samozřejmostí...

...

Vím, v čem byla ta chyba – příliš jsem Tě miloval, až příliš moc jsem se Tě snažil učinit šťastnou, až příliš moc jsem s Tebou chtěl zůstat navždy; to vše byl můj jeden velký omyl. Získat jsem Tě mohl pouze svou nedostupností, odstupem a tedy vlastně i tím, že bych Tě ve skutečnosti neměl tolik rád. To je právě ten paradox: aby si mě milovala, musel bych já nemilovat Tebe. Láska je sobecká; podvědomě jsem Tě chtěl vlastnit, ačkoliv reálně jsem si uvědomoval, že bez svobody a volnosti se mnou nikdy nezůstaneš...

Člověk vždy nejvíce touží po tom, co nemůže mít a co je pro něj tudíž nedostupné a vzácné... Ty tak činíš nejvíce; víš to?

...

zdá se laciné co nabízí se samo
potom se diví – je vyprodáno

(Eva Sádecká)

...

Nejsi svatá, to si moc dobře uvědomuji - máš až příliš mnoho chyb na to, aby s Tebou většina protějšků dlouhodobě vydržela. (To samé, pohříchu, ale bohužel platí i pro mne). Jsi víc sobecká, než jsem já (a to už něco znamená), jsi povýšenecká a arogantní, jsi rovněž i... pár dalších přívlastků bych ještě našel, ale je to zbytečné, nemá to smysl; nic Ti nevyčítám. Přál bych si, aby si byla dokázala vystoupit ze svého těla, podívala se na sebe pohledem někoho jiného a stejně tak alespoň jednou viděla náš vztah...

Jak to všechno bylo? Vlak našeho vztahu se rozjel - byli jsme v něm oba dva – pomalu zrychloval, aby jsi ale, nakonec a najednou, z ničeho nic vystoupila... a mně nedala vědět. Já jsem jel dál, ale už sám - Ty jsi byla někde jinde, hledala jiný spoj do jiného města, nechala si mě v mých představách, iluzích a snech.

Víš, co bylo symbolické, co byl onen symbolický zlom? Deset dnů si dokázala nekouřit; pamatuji si, jak jsi na sebe byla pyšná a chtěla, abych byl na Tebe pyšný i já. S první opětovně zapálenou cigaretou přišel i první krok zpět k minulému žití, ke starým pořádkům a zvyklostem, krok zpět do minulosti, o kterém si možná teď myslíš, že je krokem do Tvé nové budoucnosti.

Miloval jsem Tě přes Tvoji nerozhodnost, která Tě tolik ničí (uvědomuješ si to vůbec?), miloval jsem Tě se všemi Tvými chybami, miloval jsem Tě tak, jak je to vůbec možné. To vše je najednou pryč, kolem mě je zase reálný svět; procitám ze snu, otevírám oči, dýchám čerstvý vzduch, vnímám svobodu – je čas jít dál...

NP Jeff Buckley – Hallelujah (1994 - Grace)

čtvrtek, října 27, 2005

Michael Nyman a náš soumrak

Nevím, proč to tak muselo být, proč se to vše muselo stát. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho s takovou bezprostřednou a neochvějnou samozřejmostí tolik ničit, devastovat a pálit všechny mosty. Jsi jako mračící se kouzelnice; všechnu moji lásku, kterou jsem k Tobě choval, jsi během několika málo dnů přetavila ve slitinu smutku, lítosti, údivu, zoufalství a zklamání. Proč jsi to udělala? Proč?



Michael Nyman byl jedinečný. Seděli jsme spolu - náš poslední večer. Stavovské divadlo bylo skvělou kulisou Nymanovým minimalistickým kolážím, ve vysokém klenutém stropě se odrážely zvukové přímky Nymanova bandu; amplifikované housle, cello, saxofony, basa i trombóny se s spolu s rytmem udávajícím klavírem rozlévaly prostorem a strhávaly pozorné a otevřené svou upřímnou jinakostí.



Co bylo vrcholem večera? Chasing Sheep Is Best Left To Shepards z Draughtman's Contract? The Heart Asks Pleasure First z filmu Piano, které mám tak rád? Pro mě to byla přídavková Time Lapse z Zed and Two Noughts; neuvěřitelně krásná melodie se rozléhala sálem, dokonalá instrumentace ji směřovala mezi jednotlivé nástroje, srdce se mi zastavovalo... pak skladba dozněla a teprve poté jsem se nadechnul, aby má duše explodovala množstvím absorbované neuchopitelné krásy.

Nikdy nepochopím, proč jsi to udělala. Poslední večeře po koncertě, poslední polibky, poslední záchvěv naděje, která musela umřít. Pak už jen... prázdnota a tma, bílá tma všude kolem, tenčící se víra, vítr foukající do tlejícího listí, slunce zapadající nad mlhavou krajinou, přesvědčování sama sebe, hledání výsledků neřešitelných rovnic...

Mohl jsem se zachránit, mohl jsem Tě zachránit, mohl jsem nás zachránit oba... chybělo tak málo, tak moc málo...

NP John Lennon - God (1970 - John Lennon/Plastic Ono Band)

středa, října 26, 2005

100 dní (inside myself)

Bloumal jsem ulicemi a rozhodoval se, zda se s Tebou večer sejít, sebrat veškerou sílu, odvahu a hrdost, podívat se Ti do očí a udělat onen poslední krok. Neměl bych na to; v momentě, kdy bych ona slova říkal, bych jich zároveň litoval a chtěl je brát zpět - byl bych králem nerozhodnosti právě tak, jako Ty jsi její královnou.

Cekala jsem ze dnesek bude narocny, byla jsem unavena, ale po vcerejsku jsem se citila moc fajn. Vcerejsi vecer byl jeden z tech, na ktere se nezapomina. Prochazet se bosa Krumlovem po fantastickem koncertu... Mas pravdu, cas jakoby se zastavil. Svetla velkomesta lakaji... a k tomu zvuk houkajicich sanitek :-)

Vím, že je konec, ale nedokážu pochopit, proč. Protože jsem Tě tolik miloval? Je mým proviněním má láska k Tobě? Milovala jsi jeho právě proto, že na Tebe tolik kašlal a že si pro něj byla jen hezkým doplňkem jeho života? Zničil jsem náš vztah svojí láskou? Mám pocit, že ano...

Ty jsi blazen :-). Pozvala bych te na navstevu, ale nemam ani co nabidnout...

Cítím se strašně; jako bych ztratil veškerou svou hrdost, která mi je vlastní, všechna je najednou pryč... leží na oltáři naší lásky. Stal jsem se pro Tebe jen pouhou hračkou, lacinou zábavou, rozptýlením ve zlých časech, prostředkem k překlenutí vlastních problémů...

Cim dal tim vic se tesim na chvile stravene s tebou... Dekuji za dnesni exkurzi :-)

Proč? Proč? Proč? Nerozumím... Proč jsi se změnila? Kam se podělo Tvé dobré já, které jsem tolik miloval? Proč jsi alespoň trochu nedávala, proč jsi jen brala? Proč jsi se o mě vlastně nikdy opravdu nezajímala? Najednou jsem pro Tebe byl jen přívažkem bez hodnoty a ceny, vnucujícím se chudákem, bojujícím předem prohranou bitvu...

Tak jsem v poradku doma. Smyla jsem z vlasu pozustatek vcerejsiho vecera a jdu se projit se psy do lesa... Doufam, ze uz jsi na ceste domu.

Miluju Tě! Tolik a tolik, nedokážu Tě přestat milovat, nedokážu se Tě vzdát, nedokážu na Tebe přestat myslet, nedokážu se osvobodit. Jsi teď někde jinde, strašně daleko, Tvé stopy se ztrácí v houstnoucí mlze...

Tak dnes cely den polehavam a ne a ne se vyhrabat z perin. Kez by jsi tu byl alespon se mnou. Jak ty si uzivas volna?

Nechápu Tě, nerozumím Ti. Proč? Má pro Tebe můj svět opravdu tak malou cenu? Myslel jsem, že Ti otevírám oči, ale Ty je zase rychle a líně přivíráš, ztrácíš zájem, už nechceš poznávat, už se nechceš dívat, už nechceš otevřít duši a naslouchat tepajícímu světu...

Uz jsem u maminky ziva a zdrava :-). Kdyz jsem jela domu, zacala jsem se tesit, az ti budu ukazovat, kde jsem vyrustala, studovala, ... Musime to tady vsechno spolu projit...

Proč? Kam jsi se ztratila? Co se stalo? Proč už Tě nezajímám? Dal jsem nám všechno... to je chyba? Hřích? Přestal jsem Tě bavit? Nikdy jsi mi neřekla, co vlastně chceš; poznal jsem Tě jako nikdo jiný, ale ve skutečnosti Tě vlastně vůbec neznám. Nabídl jsem Ti úplně vše, stačilo jen kývnout, otevřít duši, naslouchat se a ptát, začít dávat, začít mě milovat...

Styska se mi. Vcera me to moc nebavilo, tak jsem jela po hodine dom. Ted jsem se usadila na zahrade a zacinam planovat cestu Ceskym Rajem... dnes jsem sehnala i boty do terenu. Moooc se tesim.

Jak jsem se měl nezamilovat? Po tom všem? Co jsi čekala? Že Tě budu využívat a jen si s Tebou hrát? Jsem smutným zlatokopem; doluju z telefonu útržky naší historie, cítím z ní Tvé city, které jsi najednou odhodila dál a nedala mi vědět... Unavil jsem Tě? Chtěl jsem, tolik jsem chtěl... s Tebou žít, bydlet, snít, usínat, otevírat oči, sdílet okamžiky, užívat plynoucí vteřiny...

Zapijte nase vyroci s Tomasem... Mam te moc rada :-)

Co na to říct? Proč jsi najednou přestala chtít? Proč se chceš vracet, proč už nechceš jít dál? Co se stalo? Mé srdce je najednou menší; jeho kus jsi si vzala s sebou, ten krvácející úlomek zůstane už navždy Tvůj, lásko. Vyrvala jsi mi ho z těla s takovou razancí, že jsem nebyl schopen (a vlastně ani ochoten) se bránit, začarovala si mě do podoby spícího vzbuzeného a bdícího spáče, ukázala si mi nehasnoucí světlo, aby si ho hned po té, co jsem se nechal svázat jeho omamujícími paprsky, s krutou elegancí zhasila...

(a vzal jsem telefon a odstranil všechny zprávy)

NP A Silver Mt. Zion - American motor over smoldered field (2003 - This Is Our Punk-Rock, aThree Rusted Satellites Gather & Sing)

neděle, října 23, 2005

Balabánovy smutné nálady

Bylo sobotní ráno, podzimní sychravostí byl prosycen prostor, v němž vydechujeme svoji přesycenost pracovními povinnostmi a své touhy po jiné než jen víkendové svobodě, která je pouhou prázdnou náhražkou našich snů po létání časoprostorem. Vstal jsem, ačkoliv jsem nemusel, posnídal brusinky z igelitového obalu, sbalil se a vyrazil; město bylo v komatu, bylo prázdné, jen neochotně a velmi pomalu se probouzelo do zeboucí nálady podzimního jitra.



Na Vltavě se líně převalovaly chuchvalce mlhy, čekajíce na své rozpuštění prvními slunečními dotyky, slunce ale zůstávalo schováno za šedivostí mračen - nehřálo, jen naznačovalo. Uprostřed plynoucího toku měřil zastavený čas osamocený rybář, schoulený na své bárce v starém kabátě, v jehož kapse byla krabička cigaret tak samozřejmá, jako bývá můj dobyvatelský penis zabořen v Tvém klíně, působíc přitom součin vzrušení, bolesti a krásy.



Čekal jsem, že potkám Jana Balabána, který vlastně musel být malířem toho rána, a zeptám se ho, proč. Proč na mě tak působí, proč z něho mám strach, proč píše o tom, co mě nejvíce trápí, ale přitom se na to strašně bojím myslet, proč mě dokáže znehybnět katarzí, proč mě nutí přemýšlet, proč mě nutí litovat a doufat, proč je tak silný v jednoduchosti a jednoduše silný v krátké údernosti.



Možná že odcházíme i Kudy šel anděl jsou si podobné; nesou v sobě zachmuřenost a odevzdanost černé Ostravy, živé a nedobytné, s tajemnou podvečerností coby poznávacím znamením. Jsou to příběhy života, který žijíc odumírá, jsou to příběhy ztracených snů a nadějí, které vzaly za své v okamžicích svého zrození.



Mačkal jsem spoušť a zvěčňoval krásu okamžiků; bylo sobotní ráno a já se toulal hledaje odpovědi otazníků nahlodávajících mé nitro...

NP Hana Hegerová – Čerešně (2000 – Síň slávy)

Unaven sluncem

Unaven sluncem; přesně tak se cítím. Nemám sílu psát o nevyhnutelném, které se muselo udát, a proto se taky událo.



Jestli existuje něco jako slovanský film, pak jsou Unaveni sluncem jeho ztělesněním. V jednotlivých záběrech jsem rozeznával Menzelovu a Svěrákovu poetiku (nikdy bych nečekal, že na mě může ruský film takto působit), příběh slunečného léta plynul a líně směřoval k tragické kakofonii lidských soumraků, kdy prohrají všichni zúčastnění.

(A Oleg Menšikov sedl ke klavíru a zazněl Franz Liszt...)

NP Franz Liszt - Liebestraum No.3 in A flat major (Evgeny Kissin) (1984 - Historic Russian Archives Vol. 3)

středa, října 19, 2005

Vysočinské nocturno...

Byl to zvláštní večer; byl jsem přítomen, cítil prostupující vibrace a hluk, ale napůl jsem byl vlastně strašně daleko, za hranicemi současnosti a přítomnosti. Khoiba hrála dobře, líbila se mi. Ema měla charisma a uměla zpívat, Filip zvládal ovládat kytary, syntezátor i notebook najednou. Jenže něco chybělo, něco z toho, co dokáže učinit dobré excelentním; podobný pocit jsem už jednou zažil, tenkrát to bylo na koncertě Ohm Square.

Většině písní totiž chyběla duše. Byly zajímavé, neotřelé, dobře interpretované, jenže mráz, který mi měl běhat po zádech, zůstal někde schován. Snad jen dvě skladby byly jiné; uchvacující akordový postup, pomalé intro, razantní nástup, hluková stěna... jsem rád, že jsem tam byl, ty dvě skladby za to stály - zajímavost a originálnost v moři nudy, ale Priessnitz a Iné Kafe pro mě i nadále zůstávají pomyslným vrcholem české hudební kotliny.



Khoiba hrála a já myslel na Tebe. Na to, jak jsi daleko a zároveň blízko, na to, jak moc Tě už znám a zároveň jak moc jsi tajemná, na To, jak mi dokážeš ublížit svou bezprostředností, okázalou soběstačností a přirozeným sebevědomím, stojícím v pozadí Tvých narychlo vyřčených pravd.

Teď tu ležím a Ty ležíš dva metry ode mne; pracuješ pro korporaci a já přemýšlím o nás. Slyšet jsou úhozy prstů na klaviatuře notebooků na pozadí temně dýchajícího ústředního topení... je tu podzim a my jsme stále spolu.

NP Nothing; but today I listened to Najponk’s Autumn in New York (2003) – and it’s really great...

středa, října 12, 2005

Krásná smutnost

Ani vlastně nechci psát, necítím se na to; má duše je sevřená strachem, jehož příčiny mi jsou neznámé a nepochopitelné. Mám strach o Tebe, mám strach o nás, mám strach o to, co je a není mezi námi, mám strach z toho, že by se vše mohlo ztratit a zmizet, aniž bychom dostali alespoň nějakou možnost ovlivňovat a měnit ubíhající čas...



Tak jsem si vlastně v kině připadal, sledujíc Vláčilovo Údolí včel. Nechával jsem se unášet podmanivými obrazy, hrou černobílých stínů, náladami černé, bílé a šedé, naslouchal jsem šumění moře - znám studený Balt, vím, jak je nehostinný, ale přitom krásný - vnímal jsou krutost a hrdost, chápal touhu i posedlost, uvědomoval jsem si kruh osudu, obepínající Ondřeje tak, jak jím snad nikdy nebudu obepnut já. (Jenže já vím, tuším, že přesně po takové cestě půjdu, přestože TAK MOC nechci...).



Je mi smutno, chybíš mi. Co se mezi námi děje? Nerozumím tomu... Je vše v pořádku, jen si něco nalhávám? Nebo Tě ztrácím? Ničím se pro nás, ani nevíš, jak moc...



Žádný z hrdinů nebyl kladný; úplně všichni byli lidmi. Lidmi se všemi ctnostmi i černotami duše, lidmi s divokým srdcem ovládaným touhami, lidmi toužícími po naplnění svých životů. Ondřejův kruh se musel uzavřít, stejně tak jako Armin musel vyhrát svojí prohrou a prohrát svým krvavým vítězstvím...

Těším se na budoucnost, ale přece se jí tolik bojím...

NP Erik Truffaz - Le Soleil D'eline (2005 - Saloua)

sobota, října 08, 2005

Na 130 minut do 60. let...

Šel jsem do kina sám; první podzimní dny s sebou přinesly vlhko a chlad a Ty jsi zvolila klid a teplo domova pro Tvůj plný nos a opuchlé oči. Byl jsem až překvapen, kolik lidí se chce vydat do černobílé minulosti, otevřít duši a přijmout ono nevšední vyprávění plné odvahy, hrdosti, lásky a pomsty.



Smrt si říká Engelchen byl příběh, který mě nemohl neovládnout, bylo v něm totiž až příliš toho, co mám rád - nezdolná vůle, hrdost, touha po vítězství i lásce, jinakost a síla, vzdor, nezměrná touha po svobodě. Je zvláštní, jak silně film působil, jak moderní byl střih a stavba příběhu, jak bylo lehké nechat se přesvědčit a stát se jedním z štvanců klopýtajících deštivým chladem bahnitých horských cest.



40 let; tolik času uplynulo od první filmové klapky. Zvláštní - minimálně 40, to bude i počet nových českých filmů, které nabízejíce jen zoufalou levnou prázdnotu nesahají oněm starým černobílým klenotům ani po kotníky...

NP Ivan Král - Winner Takes All (1995 - Nostalgia)

úterý, října 04, 2005

Podzimní serenáda (inside myself)

Vše se najednou zpomalilo tak neuvěřitelně, že to snad ani není možné a reálné. Myslím mnohem pomaleji, jím mnohem méně, dělám toho tak málo; snad i můj tep je pomalejší, nevím. Je to zvláštní místo, plné samoty, odešlých životů.

Vesnice, která byla kdysi plná života, nyní skomírá a zůstává už jen jako symbol snažení a soužení našich předků, života plného chladných kamenných zdí, brzkého vstávání do mrazivé tmy, večerního obřadného zatápění a stodoly plné vonícího sena.



Je podzim se vším, co k němu patří. Prokřehlý chlad, padající listí, šedivá mračna, provazce deště... Mám rád ten čas - je dost zima na to, aby se člověk rád vracel mezi vyhřáté zdi, ale zároveň dost teplo na to, aby vlhký podvečer lákal k procházce krajinou, která se jen pomalu vzdává požitků léta.

Přemýšlel jsem o nás, o našem vztahu, minulosti i budoucnosti. Mám strach, abych Tě nezadusil, abych se Tě nepokoušel příliš ovládat, abych nechtěl víc, než mám právo chtít. Chci Tě nechat žít, ale zároveň chci být s Tebou; nechci Tě vlastnit, ale ve skutečnosti se tak začínám občas chovat.



Miluji Tě tak, jak jsem toho schopen, chci s Tebou žít, mít děti, ráno vstávat a snídat, večer pomalu usínat, chci s Tebou mluvit o všem, co je podstatné i zbytečné, chci Ti ukázat, co mám rád, chci Tě poznat do posledního detailu, chci se schovávat v Tobě a cítit Tvé horko, chci Tě chránit, chci Tě milovat, chci... Tebe.

Dávám nám vše, co mohu; riskuji... vyhrajeme?

NP Colorfactory – Kiss Me (1996 – Colorfactory)