čtvrtek, července 28, 2005

Poloprázdné kino a Piano...

Ada: The voice you hear is not my speaking voice---but my mind's voice. I have not spoken since I was six years old. No one knows why---not even me. My father says it is a dark talent, and the day I take it into my head to stop breathing will be my last. Today he married me to a man I have not yet met. Soon my daughter and I shall join him in his own country. My husband writes that my muteness does not bother him--and hark this! He says, "God loves dumb creatures, so why not I?" 'Twere good he had God's patience, for silence affects everyone in the end. The strange thing is, I don't think myself silent. That is because of my piano. I shall miss it on the journey.

Den horký tak, že se nedalo venku být, vzduch se tetelil, silnice sálala, rozpálené chodníky, všude lepkavý pot a špína... Konec července, Světozor a v něm... The Piano.

Už tenkrát před lety, když jsem ho viděl poprvé, se mi film líbil. Melancholická nálada, padající déšť, zelené husté lesy, bahnitá půda, mořské vlnobití, příběh osamění a lásky...

George Baines: I want to lie together without clothes on.



Sedl jsem si do sedačky, opona se rozhrnula a z reproduktorů se začala lynout první skladba Michaela Nymana. Teď, když sedím v nočním, byť stále rozpáleném pokoji, si tiše vyčítám, že jsem se The Heart Asks Pleasure First nikdy nenaučil kompletní, ba co hůř, že jsem zapomněl i to, co jsem uměl...



Myslel jsem celou dobu na Tebe. Nevěděl jsem, na kterém jsi břehu; zda na tom mém, pokrytém příslibem budoucnosti, či na tom opačném, s zážitky a vzpomínkami osmileté minulosti... Stála jsi tento večer někde uprostřed, na převozníkově bárce, a pomalu plula po proudu, hledíc na obě strany, abych nakonec, těsně před půlnocí, po čekání na náznak pohybu začal doufat v Tvé přiblížení ke mně; byl to je sen, nebo skutečnost, byť nesmělá a bojácná?

Ada: At night! I think of my piano in its ocean grave, and sometimes of myself floating above it. Down there everything is so still and silent that it lulls me to sleep. It is a weird lullaby and so it is; it is mine.

NP Michael Nyman - The Heart Asks Pleasure First (1993 - The Piano (OST))

sobota, července 23, 2005

Magická noc Českého Krumlova...

Proč vůbec vlastně něco psát? Je to zbytečné - slovy nelze zachytit atmosféru a průběh několika posledních dní, které byly neskutečně krásné, které se mi nesmazatelně vryly do paměti, kde zůstanou na věky věků.

Vše dávalo smysl, vše bylo správné, vše se vším ladilo. Večerní Český Krumlov a Lvice po mém boku; nejprve jsme se oťukávali, nevěděli jsme, ale oba jsme tušili, jak k sobě máme vlastně blízko. Vzájemná úcta a respekt, radost z poznávání toho druhého, nezávazné klábosení i intimní svěřování... to vše se událo, vše bylo přítomno, mluvili jsme o hloupostech i o svých nitrech, otevírali staré rány a odstraňovali z nich bolest, svěřovali si své sny a touhy, byli jsme upřímní, nic jsme si nenalhávali.



Po prvních třech Brahmsových skladbách jsi na mě pohlédla a promluvila o neuvěřitelné kráse. Tvá duše se otevřela a zůstala tak po celý večer, hltala melodie, tóny i ticho, vdechovala atmosféru dokonalosti okamžiků, kterých bylo tak neskutečně mnoho...

Ivan Moravec nám oběma ukázal ztělesnění nesmrtelnosti. Po Brahmsovi, typickém svou melodičností, nastoupil komplikovanější Janáček a poté již Claude Debussy a jeho impresionistické koláže a nálady, volné jako vítr, ale přece jeden celek vytvářející...



Pro závěrečného Chopina už nemělo smysl hledat jakákoliv měřítka; tajemné a melancholické Nocturne for piano No. 7 in C sharp minor, Op. 27/1, bouřlivé i tiché Nocturne for piano No. 13 in C minor, Op. 48/1 a pak už jen závěrečná velkolepost v podobě Ballade for piano No. 1 in G minor, Op. 23... ztělesnění dokonalosti; přestal jsem dýchat, byl jsem ohromen a omráčen, nebyl jsem schopen na nic reagovat, mluvit... držel jsem Tě za ruku, cítil Tvoji vůni a byl strašně rád, že sedíš vedle mne...

A dál? Už jen dojmy a pocity: cesta zpět, noční vzduch, naděje na pokračování, strach a obavy v pracovním dni, večerní odvaha a oslovení, červené víno, Tvá plachost a strach, nezměrná touha, krásné tělo, krásná duše... Sedím tu a vím, že jsem se do Tebe zamiloval. Konečně... a naneštěstí; bojím se bolesti, ale půjdu jí vstříc, půjdu Ti vstříc, půjdu nám vstříc - budu doufat...

NP Frederic Chopin - Ballade No. 1 in G minor (Vladimir Ashkenazy)

sobota, července 16, 2005

Litevské dojmy

1. Země nikoho, země prázdné krajiny. Hustota osídlení je neuvěřitelně nízká, silnice se vinou prázdnou krajinou, kterou lemují borovicové lesy a pastviny se stády skotu, nikde nikdo není, vše ospale a klidně spí... je to krásné.



2. Moře je studené, dýchá severskou náladou, je kalné, nepříliš čisté, ale přesto podmanivě krásné a nebezpečně silné. Jezera ve vnitrozemí jsou jeho doplňkem a někdy opakem; jejich voda je neuvěřitelně čistá, zahřátá sluncem, plná života, ale k tomu jakoby tajemná a divoká, skrývající paměti dávných časů, výprav templářských rytířů, bojů o život i ubíhajících všedních dnů.



3. Cesty jsou dlouhé, rovné, ztrácejí se za obzorem; asfalt ubíhá pod koly rychle, je hladký, nový, bez oprav. Křižovatky jsou pak kontrastem novodobé asfaltové velkoleposti a uježděné prach vířící minulosti, která spojuje města se ztracenými vesničkami, kde je čas už dávno zastaven...



4. Moderní civilizace se do Litvy hluboko zakousla; platební karty jsou běžným platebním prostředkem, u benzínových pump, v supermarketech, v restauracích. Na silnicích se potkávají koňské povozy s luxusními západními limuzínami; ještě nikdy jsem neviděl takové množství drahých aut, je to až neuvěřitelné, skoro jako kdyby auto bylo tím nejdůležitějším, o co se v životě má usilovat...



5. Večery jsou dlouhé, nekončící, slunce zapadá líně a pomalu, mizí za obzorem, ale přesto je ještě několik hodin vidět; po jedenácté večer sedět na břehu jezera, dopíjet litevský Švyturys, kochat se pomalu se temnící krajinou, naslouchat vlnám brázdícím hladinu, očekávat příchod teplé noci, otevřít mysl a zpomalit její chod, zastavit se v čase – tak se má prožít litevský večer, tak je totiž nejvíce obohacující.



6. Lidské příbytky jsou rozmanité tak, jak je to jen možné. Staré dřevěné roubené chalupy, pamatující několik staletí, sovětská panelová monstra, zanechaná napospas osudu, pomalu umírající a ukazující přitom absurdnost a svoji šedivějící a praskající betonovou prázdnotu, nové domy podivné architektury, jejichž často chybějící omítka je předurčuje k věčnému čekání na své dokončení; to vše se prolíná a vytváří podivný celek zvláštní atmosféry, kdy vše k sobě vlastně patří, jakkoli je to na první pohled nepatřičné a vyloučené.



7. Večery jsou ve znamení komárů; jsou všude, přes den schovaní, ale večer se objevují v tak velkém množství, že dokážou klidné usínání pod temnou bezoblačnou oblohou proměnit v příběh naslouchání bzukotu, kdy je nemožné zůstat alespoň na čas v tichu a klidu... Je to zvláštní daň, kterou se krajina vybírá od svých narušitelů, kteří ji chtějí za pár dnů pohltit, objevit, ochutnat, poznat... ale vlastně nikdy nepochopit, namísto toho nenávratně zmizet, odjet a hledat dál.



8. Blikající auta, rychlé přepnutí světel na dálková a zpět, kolegiálnost... podél silnic je neuvěřitelně mnoho strážců pořádku. Jejich západní vozy jsou zaparkované na křižovatkách, schované v ojedinělých zatáčkách, jsou všude; jejich majitelé jsou pak vždy připraveni vykročit do silnice a přinutit k zastavení, straší svojí přítomností, pravděpodobností a ochotou způsobovat problémy...



9. Kopr je poznávacím znamením litevského jídla - je totiž vždy přítomen, jeho nepatrné množství, původně pouze zdobící, ho zároveň vždy poznamenává svoji typickou chutí; malinké ubrousky, po jídle končící v talíři, si s sebou odnášejí esenci této zelenavosti a jedlík pak vzpomíná na obědy školní jídelny, čtyři knedlíky a plátek hovězího v bílé koprové omáčce, porci povinnosti, kterou nebylo možné nesníst, protože pohled a hlas otylé zpocené kuchařky děsil v pouhé představě... you remember, I think...



10. Litva je jiná, zvláštní, trochu tajemná, ale zároveň příjemná, stojí za návštěvu; její obyvatelky jsou přitom vždy vystavovány obdivným pohledů cizích návštěvníků, kteří si nikdy nezvyknou na udivující štíhlost, pružnou chůzi, krásné boky, krásné obličeje a esenci litevské ženskosti, nesoucí si hluboko v sobě tajemství a osudy země svých předků.



Zkuste to – čas běží...

NP Manic Street Preachers – The Everlasting (2002 – Forever Delayed)

Na krásném modrém Dunaji

Voda má neuvěřitelnou sílu. I tady, v městě daleko na východě, kde je Dunaj spoutána vyzděnými břehy a kdy je nucena unášet sama sebe nesvobodně, bez možnosti úniku, je cítit její ohromná síla. Kalná voda z předchozích dešťů líně naráží na šikmou stěnu břehu, ve vodě se zrcadlí nebe, zrudlé od západu slunce, a klid ruší jen hluk dopravy z nedalekého obřího mostu. Začíná být chlad, přesto je tu neuvěřitelně hezky; oáza klidu uprostřed věčně žijícího velkoměsta...

Lvice neví; možná si hraje, možná má strach, možná přemýšlí, není si jistá a chce být nedostupná zároveň, je... jiná. Nemyslím si, že by to mohlo s Tebou vyjít, ale chci to zkusit – už jen proto, abych Tě dostal a poničil Tvoji dokonalost. Mám však ještě jeden cíl, na první pohled skrytý, ale ve skutečnosti mnohem důležitější – chci nahlédnout do Tvé zvláštní duše a prozkoumat všechna její zákoutí, chci Ti začít rozumět, chci Tě pochopit, chci Tě...

NP Strnulost okamžiku a plynoucí voda Dunaje

Litva, nálady, pocity, myself...

Ležím teď v apartmánu budapešťského hotelu Hilton WestEnd City Center, temnou noc za okny v pravidelných intervalech rozřezávají blesky, tlumeně je slyšet hluk velkoměsta z ulice a kapky deště bubnující na parapet, je ticho, je krásně, vše je neuvěřitelně klidné; jsem tu rád a jsem rád za to, že zde mohu být.

Litva byla neuvěřitelná. Země rozdílů, které nejdou popsat slovy; chudoba i bohatství, staleté tradice i tepající civilizace, prázdná krajina i nahuštěné sovětské panelové komnaty, otevřenost i zachmuřenost, světlo i tma, horko i průtrže mračen, moře i pevnina, smích i melancholie, ubíhající kilometry i zastavení v čase, průzračná voda, neprostupné lesy, písek, vítr, půlnoční západ slunce...

Chtěl jsem Tě řešit a i řešil, ovšem bez úspěchu. Nemohl jsem totiž přijít na nic objevného, na nic nového, nemohl jsem rozseknout skálu. Kamarádka mi ležela v hlavě (a leží i teď – proč tu nejsi se mnou, proč tu teď nespíš na mém rameni?), Věčné jsem (po kolikáté už?) ublížil nadějí; cítil jsem totiž, že mi tak chybí, že jsem nemohl jinak, ta síla okamžiku byla neuvěřitelná, nedala se přemoci a ovládnout...

Litva je krásná. Zvítězila nad mými problémy a myšlenkami, získala si mě, ovládla mě, přestal jsem řešit život i smrt; začal jsem dýchat krajinu, poslouchat moře a brodit se bílým pískem, vše se změnilo, podstatné se stalo nedůležitým a všední se stalo svátečním, byl jsem vítězem i poraženým zároveň, byl jsem Talking to Myself tak, jak to mám rád...

NP Colorfactory – Gaugin (1996 – Colorfactory)

neděle, července 10, 2005

Na skok doma...

Jednou za čas je třeba vyprázdnit hlavu, utřídit myšlenky, vypnout a relaxovat, kouřit a opíjet se, sportovat i lenošit, spát přes den a v noci bdít, snídat odpoledním obědem a večeřet ranní snídaní...

Teď jsem uprostřed běhu; poslední týden byl skvělý, totální umrtvení mozkových aktivit, jen vstřebávání cizího prostředí, nálad, stínů, písků a borovic, širokých silnic, travnatých luk... Litva. Have you ever been to Lithuania? Plno dojmů, plno pocitů... za pár dní, až bude více času, napíšu více.

Pracovní cesta do zahraničí (moje první, pohříchu) bude zvláštní; budeme se snažit o nemožné, začneme bojovat zápas, který nelze vyhrát, protože žádný z rozhodujících argumentů nebude na naší straně. Nebo - lépe řečeno - vyhrát možná lze, ale pouze krátkodobě; dlouhodobě je vše dané, platné zákonitosti se nezmění, to se nestává a nestane (a je to tak správně a já jsem za to vlastně i rád) ...

ND Guinness Draught (served extra cold, of course)

sobota, července 02, 2005

Filozofka a koncert v den školních vysvědčení...

Nevím, co jsem vlastně včera čekal, co jsem si představoval; naděje umírá poslední. Filozofka byla jiná než ostatní, byla ztracená, nepoužitelná, Matka Tereza v novém vtělení, vegetariánka snažící se pochopit proudící okamžiky, geoložka se zálibou v pomáhání jiným, královna vlastních zklamání a naději, dívka mnoha snů a ideálů...

Nemohl a nemůžu Ti dát to, co bys chtěla. Měli jsme k sobě tak blízko, ale přitom jsme nemohli prostoupit neviditelnou bariéru časoprostoru, která byla mezi námi napnuta a kterou nešlo obějít. Promiň - snad jsem Ti neublížil, to jsem opravdu nechtěl. Nechtěl jsem Tě přivést do své komnaty, sundat Ti sukni a vzít do rukou Tvůj krásný pevný zadek, nechtěl jsem pokračovat, nechtěl jsem Tě těšit, ale zároveň Ti tolik ubližovat... Tobě ne, Ty si to nezasloužíš.

Koncert byl... normální. The Bublinks mi paradoxně přišli nejzajímavější; snad to bylo věkem protagonistů, který je předurčoval ke zkušenostmi neohraničeným snům, hravosti a touze, snaze a víře... The Airbags byli... normální. A Clou bohužel taky. Byli nejvíce profesionální, nejvíce sehraní, možná i nejvíce melodičtí, jejich vystoupení byla největší show... Jenže já jsem věděl, že už nikdy nebudu mít potřebu Airbags a Clou vidět: neuměli pracovat s tichem; přebuzené kytary nejsou všechno. Silové akordy, snahy o refrén, ale zbytek, to co by bylo jiné a nové, chybělo... Zůstanu u Priessnitz a Iné Kafe, ale budu dál hledat i v tom našem česko-slovenském rybníku, budu doufat v Mogwai, Explosions in the Sky, Sigur Rós a Godspeed! You Black Emperor... (Radiohead nezmiňuji, stojí mimo všechny mé kategorie a měřítka). Nebo si tu nejlepší hudbu budu muset složit sám? Bylo by to krásné...

NP Radiohead - Karma Police (1997 - OK Computer)

Svatební den...

Nebudu-li počítat dětství (které si vlastně stejně ani nepamatuji), byl včerejší den mojí první svatební účastí. Dříve nebo později k tomu muselo dojít; věk někde mezi dvaceti a třiceti, svoboda studií dávno pryč a první pracovní zkušenosti (teď myslím "opravdové" pracovní zkušenosti) dávno v nás.

Bylo to hezké. Ženich, můj kamarád, se vždy vyznačoval zdravým racionálním úsudkem; tentokráte seznal, že jeho partnerka opravdu potřebuje získat dávku jistoty uslyšením třípísmenného "ANO" v nářkem kojence přerývaném tichu obyčejné malomětské oddací síně. Ženich byl vyrovnaný, událost neprožíval - snad s výjimkou organizačního stresu. Nevěsta byla šťastná; vlastně - oba byli šťastní.

Hostina byla dlouhá: dvanáct hodin nepřetržité konzumace všeho, co bylo nabízeno. Z opilosti jsem se propil do střízliva a poté zase zpět; nakonec jsem skončil v jakémsi podivném polostavu bdělosti, někde mimo čas a prostor, zůstal jsem sám, ztracen se svými myšlenkami, byť navenek jsem bavil, tančil (!) a konverzoval.

Vše bylo najednou jasné - totální nemožnost, hloupost a absurdita snažit se z Kamarádky udělat něco víc, snažit se ubližováním o nemožné... Zavrnění jedné nebo dvou zpráv stačilo k návratu do reality; jsi moc daleko, moc jinde, jsi s někým jiným, jsi jiná než já a i jinam než já směřuješ. Jak jsem si mohl myslet něco tak bláznivého? Vlastně to není nijak bláznivé, ale úplně jednoduché; propadnout kouzlu Tvé krásné upřímnosti není vůbec těžké... Nebo je vše jinak a my máme a budeme mít šanci?

Sedím teď na břehu Vltavy, slunce zapadá, je tu zvláštní ticho; až nečekané, řekl bych - nedělní večer na Střeleckém ostrově má zvláštní atmosféru, vybízející k přemýšlení, úvahám a snění.

Věčná mi začala unikat, snaží se o to - přesto ale vím, že zůstane Věčnou, nikdy tomu nebude jinak. Bude mi vůbec někdy někdo rozumět lépe než Ty? Bude mi někdo blíž? Proč jsem Tě vlastně nechtěl? Kvůli těm nepodstatným hloupostem?

Slunce se sklání pod horizont, pomalu uvadá, den končí; čeká mě pár posledních chvil v zlatavých paprscích, poté skvělý film... a pak další týden stejného a tolikrát opakovaného.

Ztratím se v životě či sám v sobě? Právě teď jsem Talking to Myself...

NP Vltava a jez blízko Střeleckého ostrova...