sobota, dubna 30, 2005

Sobotní den a otupění...

Začal jsem pít brzo; už kolem jedenácté jsem v sobě měl několik piv. Rychlost v pití mi zůstala i odpoledne, takže jsem byl nucen strávit jeho část v poloze ležícího střelce na hromadě polen. Musím ale říci, že se mi celý den líbil; vše bylo tak, jak má být: počasí (slunce svítilo), pivo (vychlazený Budvar), jídlo (pečlivě grilovaná kuřata) i krajina (jarní nálada v zelenavé vesnici na východě). Jen škoda, že jsem krajinu nevychutnal více; rád bych, ale volání rodu (alkoholu) bylo silnější. Ráz krajiny byl typicky vysočinský, navíc s přídechem větší volnosti, menšího osídlení a obecné divokosti.

I vše ostatní bylo tak, jak jsem čekal. Vybral jsem si Tě, ale byla jsi někde jinde. Byla jsi o 6-7 let mladší. Byla jsi - a to především - mladší o celou vysokou školu. Byla jsi chytrá, přesvědčená o svých kvalitách, o své chytrosti a kráse. Byla jsi řádně nedostupná. Byla jsi cudná tak málo, jak moc jsi si byla vědomá své přitažlivosti. Měla jsi krásné nohy, dlouhé pro přehlídkové molo. Měla jsi krásné ploché břicho, takové, jaké mají jen středoškolačky. Měla si pohrdání v očích. Zpoza červených krátkých kalhot Ti vykukoval lem černých kalhotek. Měla si... spoustu dalších věcí. Já chtěl; jen tak lehce, ale chtěl. Tvůj pohled ale byl upřen stále jinam, k první lásce, s kterou už stejně nic zajímavého nezažiješ... hard luck, girl.

Cestou domů jsem přemýšlel o té, o které jsem už přemýšlel nekolikrát. Slunce se klonilo k západu a už jen matně osvětlovalo hladinu rybníka, stíny stromů kreslily na hladině zvláštní obrazce, zem byla teplá, prohřátá celodenním slunečním jasem. Ležel jsem na břehu, pod smrkovými větvemi, díval se na kola na hladině, která vždy, kdy už byla hladina konečně klidná, znovu a znovu zčeřila klidnou vodu, právě v onen zlomkovitý moment úplného klidu. Nevím, kde jsi, co si myslíš, co a koho chceš. Nevím ani, zdali to má vše smysl, nevím, jestli by to vlastně mělo vůbec cenu a stějně tak nevím, jestli bys mě vůbec chtěla. Jsem ztracen ve svých představách, na první pohled zoufalý, ale ve skutečnosti šťastný a spokojený - jsem svobodný...

NP Johann Sebastian Bach - Englische Suite No. 6 in D moll, BWV 811 / Double (Sviatoslav Richter)

sobota, dubna 23, 2005

Trpkost a zklamání v Tvé duši...

Vyšlo mi to tak, jak jsem si představoval; měl bych tedy mít pocit vítěze, zvýšené sebevědomí, bohorovnost v očích a sílu v srdci. Ve skutečnosti je vše trochu jinak: je mi líto, že jsem Ti ublížil, že jsem Ti nemohl dát to, o čem jsi snila a po čem jsi toužila. Je mi líto Tvé naděje za ranního loučení, je mi líto Tvého nočního se odevzdání, je mi líto Tvého čekání na výsledný ortel, je mi strašně moc líto Tvých odpoledních pocitů. Něco málo dobrého ve mně přece jenom je, takže se cítím provinile a trochu si vše vyčítám; jenže, opravdu jen trochu: jsem připraven na další zápas...

Co k tomu více říci? Jasný scénář... Nic jiného než alkohol by mě neuvolnilo, tak jsem pil. Pak už šlo vše tak, jako vždy: byla jsi fajn, hezky se s Tebou povídalo, konec byl (alespoň pro mne) dopředu jasný. Standardní situace - z mé strany to nebylo uhranutí a jasný zájem, a proto mi to vyšlo. Být to naopak, výsledek je úplně opačný; tak to v mém životě obvykle chodí.

Nakolik mám být intimní? Asi bych měl, protože to pro mne bylo důležité a budu si to pamatovat. Je mi líto Tvých povislých prsou a extrémně velkých prsních dvorců: i kdyby nic jiného, tak tyto dvě skutečnosti samotné stačily k uvědomění si prázdné společné budoucnosti. Asi bych chtěl, abych takový nebyl, ale já nemohu, mám to v sobě. Všechny ostatní věci, všechny plusy, kultivovanost klína a horký dech, vše ostatní, to vše už byly jen záležitosti kosmetické, bez možnosti něco dalšího ovlivnit. Výsledek byl takový, jaký jsem čekal; tragikomický akt pozvolna plynoucí ke ztrátě erekce, protože hladina vzrušení poklesla příliš nízko, bez ohledu na to, jak moc se Ti to líbilo...

Sám je zvědav, kdy na svoji otevřenost na tomto místě doplatím; uvidíme. Chtěl bych jen říci, že toto je můj ostrov a mé místo, bydlím tu já a píšu vše pro sebe, pro nikoho jiného. Skoro bych si přál, aby tento blog nikdy nikdo nečetl; je to totiž můj intimní deník, který má význam jen pro mne - umožňuje mi podívat se na minulé dny se vzpomínkou na pocity, které je provázely.

NP Prázdno; vzpomínám na noční neumělé vybrnkávání Under the Bridge na mojí elektrické kytaře... to je možná ta nejlepší vzpomínka na noc s Tebou, vzpomínka, kterou bych si chtěl uchovat - nahý hráč a dívka schoulená v peřinách...

pátek, dubna 22, 2005

Neonové nápisy...

Cesta nočním autobusem utekla překvapivě klidně; všude bylo ticho, autobus plynule projížděl nočním velkoměstem, jehož přítomnost evokovaly pouze svítící neony umístěné na střechách panelových domů. Jarní večer, deštěm skropené cesty, teplo i chladno zároveň, temná mlčící noc...

Problém mnoha filmů je, že čím více jsou vyzdvihovány, tím větší jsou pak očekávání návštěvníků; není pak možné být filmem překvapen a zcela uchvácen, zážitek z filmu je vždy - byť nevědomky - s vytvořeným očekáváním porovnáván. Za poslední dobu se mi to stalo už podruhé; po Ztraceno v překladu tentokráte u korejského Oldboye. Film to je skvělý, je jiný, je plný očekávání a napětí, vyvolává mnoho otázek, nabízí mnoho skvělých scén a parádní hudbu; možná je však jiný až příliš prvoplánovitě, snažící se odlišit za každou cenu - takový jsem měl občas pocit. Ve srovnání dvou korejských filmů proto u mne vítězí Jaro, léto, podzim, zima... jaro; to byl přímý zásah, 100% direkt, nutkání vidět film ještě několikrát...

Strašně nemám rád negativní kritiku; v dnešním kulturou zaplaveném světě má smysl pouze kritika pozitivní, doporučující z masy možných zážitků ty dobré, výjimečné, jiné a odlišné. Jsem hnidopich, vždy si na něčem něco najdu; jen bych nerad, aby mnou zanechaný názor na Oldboye byl negativní - je tomu totiž přesně naopak: film je to skvělý, stojí za vidění a přemýšlení; je skvělé, že se dostal do běžné distribuce.

Setkání bylo plné výčitek a otázek, které jsem chtěl nechat být - příští čtvrtek mě čeká první setkání ze čtyř plánovaných a já se už teď těším. Jaká budeš? Vysoká či nízká? Štíhlá nebo s pár kily navíc? Se zvědavýma očima a chytrými poznámkami, nebo šedivá jak stěny oprýskaného paneláku? Budu Tě chtít dostat, budu chtít slyšet Tvůj horký dech; to bude můj cíl. Cíl extrémně sobeckého jedince, požitkáře s neúctou k ostatním; teď jsem takový, teď chci poznávat a užívat se. Je mi zle z toho, když toto píšu, ale je to tak; třeba vše ale skončí jinak, třeba ten zbytek mého dobrého já přemůže jeho smutnou většinu...

NP Sny a představy o Tvém nahém těle...

neděle, dubna 10, 2005

Anton Bruckner...

Symfonie Antona Brucknera byla více než dobrá; nebyla skvělá, ale stejně tak nebyla ani nudná nebo podprůměrná. Měl jsem s ní problém, stejný, jako mám s mnoha dalšími skladbami vážné hudby: proč je mezi hlavními tématy tolik vaty? Proč má člověk pocit mrazení v zádech jen v určitých (a většinou málo častých) okamžicích? Tato Brucknerova Romantická symfonie přecházela z rychlých, melodických a emotivních forte pasáží do nudných tichých okamžiků, které spojovaly jednotlivé části. Ještě stále jsem neslyšel ideální dílo klasické hudby, ideální pro náš věk, pro naše století, pro naši civilizaci; někdy se mu blíží soundtracky, někdy post-rock, někdy jazz, ale ještě to nebylo nikdy úplně ono: emoce od začátku do konce, síla zvuku, podmanivost melodií, vědomí nepřekonatelného...

Přemýšlel jsem o lásce, o tom, jak vzniká nebo může vzniknout. Může vzniknout na základě úcty k druhé osobě, na základě vědomí její jedinečnosti, byť spojené s mírnou průměrností a všedností (teď lžu - je tam hlavně ta jedinečnost, ta průměrnost nehraje roli, vlastně tam ani vůbec není - jsem hlupák, že jsem to vůbec napsal). Jeden vztah skončil, další možná začnou, ale tady ten je a bude stále otevřený; je výhradně v myšlenkách, má strašně daleko k realizaci, je mnohem více kamarádský - ale co kdyby... Vím, že pak bych už necouval, ani by to ostatně nešlo. Byl bych ochránce a obdivovatel toho, co ve mně není a nikdy nebude...

NP noční ticho a zvuky velkoměsta...

Smutný večer s Priessnitz...

Dříve nebo později to muselo přijít: definitivní konec. Konec bez dalších pokračování, konec bez nadějí na jedné či druhé straně, konec možná chybný, konec určitě nešťastný, konec nevyhnutelný, konec bolestný (více pro ni než pro mne), konec doporučovaný i zrazovaný, konec po letech, konec z vůle toho, kdo chce vše dokonalé a není ochoten spokojit se s něčím jen o trochu (možná zdánlivě) horším...

Předkapela byla překvapivě dobrá a originální. Violoncello znělo možná zbytečně slabě, ale přesto byly z vystoupení Lu cítit záblesky originality. Dlouhé instrumentální pasáže zaváněly post-rockem, připomínaly Mogwai nebo Explosions in the Sky. Album si zřejmě koupím, v českým podmínkách jde o nadprůměr; srovnání se světem je však - téměř jako vždy - problematické: představil jsem si Sigur Rós a jejich poslední skladbu z () alba...

Priessnitz hráli skvěle; až jsem občas zalitoval, že jsou jen čtyři, že druhá kytara zůstala neobsazena - pak by byli totiž ještě lepší. Koncert byl parádní, písně takové, jako z živáku Playlist, plné energie a podladěných kytar, plné drsné melodiky, textů s náladou podzimních hor (nebo jarních? - "na horách / taje sníh / řeka je / studená a chladná... /"). Děláže, Nebel, Kotě, Havran, Sny, Dotkni, Drahá, Jaro... Za poslední rok jsem slyšel hodně české muziky, ale jen málo alb jsem se přinutil poslouchat více než dvakrát. Priessnitz a jejich Playlist se mi ale zaryl pod kůži, můžu ho kdykoliv, doporučuji ho na potkání, mám ho rád, neomrzí se mi - je totiž skvělý. Děkuji za něj.

NP Priessnitz - Nebel (2004 - Playlist).

neděle, dubna 03, 2005

Je mi jedno...

... jak budeš vypadat, jaké budeš mít vlasy, jak velká budou Tvoje prsa, jaký bude Tvůj klín, jak budeš vysoká, kolik budeš vážit; hlavně musíš být, hlavně musíš vědět něco, co já nevím. To je vše, víc nechci, víc nežádám...

Závěrečná epizoda SACT proběhla tak, jak jsem si přál. Nebyla dobře natočená, scénaristicky bylo vše hodně přitažené za vlasy; vždycky jsem ale chtěl být Pan Božský, občas jsem si připadal jako on - měl tolik stejných špatných vlasností, jako mám já... Z poslední epizody mi ale zůstane v paměti Mikhail Baryshnikov: Adah's Theme (Original Composition, arranged & conducted by Michel Colombier); budu muset dělat rip DVD?

Co mně SACT přinesl? Hodně hodin zábavy. Chvilky přemýšlení. A hudbu. Hudbu? Ano! Díky SACT jsem objevil Mogwai; "Take Me Somewhere Nice" mi ukázala cestu k post-rocku. Groove Armada mě tolik nebaví, přesto bylo jejich "Sex and the City Theme" originální a alespoň na první poslech plné emocí. Last but not the least, "The Satellites". Kde je sehnat? Existují? Ani Internet není v tomto případě všemocný...

NP Tord Gustavsen Trio - Reach Out And Touch It (2004 - The Ground)

sobota, dubna 02, 2005

Řeka je divoká a krásná...

Partnerský vztah skončil, přestože ještě nebylo nic řečeno, přestože byl tolikrát uměle resuscitován, přestože z JEJÍ strany byl takový zájem; příští týden definitní rozseknutí. Ale bude alespoň stylové - na koncert Priessnitz v Akropoli se těším.

Absolutně nevím, jak dál.

Nevím, jak dál v práci: zůstat nebo odjet? Obě varianty mají rozsáhlý seznam výhod a nevýhod, příležitostí a obav, nadějí a otazníků.

Nevím, jak dál v hledání: existuješ vůbec? A kde jsi?

Nevím, jak v dál v životním stylu: alkoholický narcis s občasným sportovním vyžitím, který rád zaujímá pozici intelektuálního snoba; bylo to už i lepší a snad zase bude (nebude - vrozený intelekt úspěšně otupím).

Nevím, jak dál v životní cestě: sám za sebe, nebo v náručí korporace?

Nevím, co psát...

NP: Sound of silence...